Tři kila a 1150 stran. To je váha a míra dvousvazkového díla britského historika Franka McDonougha Hitlerovy roky: Triumf a pád 1933-1945, které doprovází stovky vzácných dobových fotografií. Na českém trhu se tak obsáhlá a výpravná historická práce o Hitlerovi a třetí říši objevuje poprvé. Knihu vydalo nakladatelství PROSTOR v překladu Martina Pokorného.
Historických studií Hitlerova Německa existují statisíce. A každý rok se objevují další. Zbývá říci ještě něco nového?
Samozřejmě nelze čekat, že objevíme nějakou zapomenutou bitvu, jako se to může stát třeba u válek antických, nicméně historické znalosti o třetí říši nejsou ani zdaleka kompletní. Pořád zbývá prostor pro nové objevy a korekce. Dění spjaté s Hitlerem chápeme stále nedokonale co do jeho příčin i následků. McDonough využívá aktuální literaturu a přístupnou formou podává nejnovější výsledky historického bádání, které by se jinak do širšího povědomí dostávaly desítky let. I u velice seriózních autorů například přetrvává domněnka, že požár Říšského sněmu zorganizovali nacisté. McDonough ale upozorňuje, že dle nových zjištění byly nacistické špičky požárem překvapeny a žhářem nejspíš skutečně byl nizozemský komunista van der Lubbe.
Další drobné překvapení se týká třeba letních olympijských her v roce 1936. Atletickou hvězdou berlínské olympiády byl černošský americký sprinter Jesse Owens, který získal čtyři zlaté medaile. To se ostře příčilo nacistické představě, že nadřazenou rasou jsou árijci. Obecně se traduje, že Hitler Owensovi po jeho vítězstvích odmítl potřást rukou, ale jak píše McDonough, ve skutečnosti Hitler po prvním dnu her na stadionu neblahopřál nikomu ze sportovců. Následně si potřásl rukou s finskými a německými medailisty, ale předseda MOV Henri de Ballet Latour mu řekl, že pokud si nehodlá stejně počínat vůči všem vítězům, musí s gratulacemi přestat – a Hitler se v tomto případě podřídil. A takových překvapivých odhalení je v textu celá řada.
Akcentuje McDonough nějaké téma?
Za přednost McDonoughova díla považuji mimo jiné to, že je syntetické. Historik pojmenoval dílo Hitlerovy roky, ale ony jsou to takřka Hitlerovy dny, protože autor chronologicky a detailně a s přísnou oporou ve faktech prochází jednotlivými dny a měsíci od Hitlerova nástupu k moci až po jeho sebevraždu. Takřka mikroskopické zaměření na jednotlivé dny umožňuje zpřesnit a někdy i zásadně korigovat rozšířené představy o tom, jakou roli Adolf Hitler osobně sehrál v různých událostech a v různých oblastech vývoje nacistického Německa. Zajímá vás, co se dělo v dubnu 1936? Stačí zalistovat a dostane se Vám detailní odpovědi včetně příslušných dobových fotografií a dokumentů.
V jiných knihách, ať krátkých či dlouhých, budete mít vždy zúžený pohled na některý z aspektů – například na diplomacii, vojenství, rasismus nebo holokaust. Ale Hitlerovy roky se snaží v rámci možností všechna témata obsáhnout a dát jim dostatečný prostor.
Jaký úhel pohledu autor zvolil?
McDonough předestírá situaci jednotlivých aktérů nikoliv z ptačí perspektivy, ale zevnitř. Lépe pochopíme, za jaké situace se rozhodovali. Například velmi zajímavý byl vývoj vztahu Německa se Španělskem. Hitlerovi se nepodařilo vtáhnout Španělsko do války, jakkoliv to pro něho bylo zásadní. Přitom Německo v letech 1936 až 1939 zajišťovalo předákovi španělských nacionalistů, generálu Frankovi, v průměru 6500 příslušníků letectva pro boj s republikány. Hitler společně s Mussolinim veřejně uznal Franka a nacionalisty za legitimní španělskou vládu. Na konci roku 1940 však Franco definitivně odmítnul Hitlerovy námluvy, aby Španělsko vstoupilo do války. Zdůvodnil to tím, že situace se zásobováním potravinami je v jeho zemi vratká a vojenské přípravy nedostatečné. Měsíce frustrujících jednání ohledně možného vstupu Španělska do války vyšuměly zcela do ztracena.
Je známo, že diplomatická jednání byla Hitlerovou doménou. Přesto je zarážející, jak dokázal manipulovat tolika soudobými politiky.
Hitler bravurně využíval svoji psychickou převahu, měl výhodu surovce a chameleona, disponoval širokým repertoárem vystupování od záchvatů vzteku a arogance po přátelský tón a kultivovanou konverzaci. To hrálo zásadní roli při tlaku na politické představitele. Vezměme si případ britského premiéra Nevilla Chamberlaina. V obecném povědomí je zapsán jako slabý a zbabělý politik, ale podle McDonougha byl ve skutečnosti odhodlaný, inteligentní a nesmírně cílevědomý. Jen málo britských premiérů kormidlovalo své kabinety tak mimořádně obratně. Navíc Chamberlain zahraniční politiku vždy opíral o podrobné zprávy dodané nejvyššími představiteli obranného aparátu a různých obranných výborů. Byl přesvědčen, že rozpory mezi národy je možné vyřešit osobním
jednáním – a především věřil, že „válka v ničem nezvítězí, nic nenapraví a nic neukončí“. Při jednání s Hitlerem se však setkal s nekompromisním a vyděračským tónem a výhružkou, že pokud požadavkům nebude vyhověno, Hitler vyřeší věc silou. V jednu chvíli na něho Hitler křičel, pak byl zas kultivovaným hostitelem u večeře. Vlivní politici byli z takového chování zmateni. Zároveň se Hitlerovi dařilo vmanévrovat je do situace, že museli rozhodovat sami třeba právě proto, že za ním cestovali do Německa, kde byli izolováni od svých poradců. Hitler je tak vmanipuloval do „souboje“ tváří v tvář, kdy vyvolal vyhrocené emoce a zmatek, který pak brutálně a mistrovsky využíval.
S jakým cílem McDonouhg své olbřímí dílo vytvořil?
Jeho snahou je ukázat, že německá válka se Sovětským svazem byla mnohem brutálnější, ideologicky a ekonomicky vyhrocenější, ničivější a více genocidní než střet se západními Spojenci, povětšinou vedený ve shodě se ženevskými konvencemi. Počínání Německa ve válce bylo nepochybně ovlivněno nacistickou rasovou ideologií. Ale nešlo jen o ni. Touha vyhladit domněle „rasově podřízené“ Slovany se proplétala s klíčovým ekonomickým cílem obsadit dostatečně velké území a získat hospodářské zdroje pro ustavení Velkoněmecké říše.
Najdeme v McDonoughově publikaci nějaké paralely s dnešní politickou situací?
Určitě ano, téma imperiální expanze je pro nás právě v těchto měsících velmi živé.
Hitler měl v roce 1939 za to, že pokud má Německo dosáhnout postavení supervelmoci, musí riskovat válku. Chtěl vlastnit dostatečně velké území dřív, než ho nepřátelé doženou ve zbrojení. Chápal, že v krátké válce Německo zvítězit může, v dlouhé ne. A v roce 1941 očekával rychlé vítězství. V mnohem náročnější roli vojenského velitele Německa však neprojevil onu flexibilitu, jež mu byla vlastní v době míru. Jeho zdravotní
stav se horšil a on postupně ztrácel schopnost vyrovnat se s dopady vlastních rozhodnutí. Co vám to připomíná?
Martin Pokorný (* 1973)
Vystudoval filozofii a anglistiku na FF UK. V letech 2006–2019 vedl teoretické a interpretační semináře na Ústavu české literatury a komparatistiky UK. Překládá především z angličtiny, němčiny a francouzštiny. Pro nakladatelství PROSTOR přeložil desítky knih včetně děl Henryho Kissingera, Tonyho Judta, Timothyho Snydera či Gillese Lipovetského. Je nositelem Tvůrčí prémie Ceny Josefa Jungmanna za překlad románu Flanna O'Briena U ptáků plavavých (Rubato 2014).
text: Denisa Novotná
foto: Roman Souček
