Píše srdcem a naslouchá duši. Petr Macek je jedním z mála autorů, kteří dokážou se stejným nasazením tvořit detektivní romány i životopisné knihy známých osobností. Vypráví o tom, co obnáší opravdová důvěra mezi autorem a zpovídaným, proč mu biografie dávají smysl, a proč už dnes nechce „psát o někom bez někoho“.
Kniha Příběhy hvězd přináší rozhovory s českými osobnostmi. Jak jste vybíral respondenty a co vás na těchto setkáních nejvíce překvapilo?
Chtěl jsem, aby zasloužený prostor dostaly ty osobnosti, které jsou pro čtenáře zajímavé, ale zároveň takové, aby jejich životní příběh nebyl všeobecně známý, a naopak byl emotivní a inspirativní. Nějaké překvapení mě čekalo skoro pokaždé. Dojde-li mezi novinářem a respondentem k napojení, zafunguje profesní chemie a zpovídaný mi otevře svou duši, ve které se může skrývat mnoho překvapení.
Vydal jste také knihy jako Naprosto nezbytná Hana Zagorová a Vždycky upřímná Jiřina Bohdalová. Jak se vám daří získat důvěru známých osobností, aby s vámi sdílely své osobní příběhy?
Já se jejich důvěru nesnažím získávat cíleně. Já je mám prostě rád, oni to cítí, a pak ke mně přistupují jinak. Jako fanoušek české kinematografie jsem vždy miloval umělce jako Václava Vorlíčka, Jiřinu Bohdalovou, Ivu Janžurovou a další, zajímal jsem se o jejich tvorbu dávno předtím, než jsem se stal novinářem. Proto znám svět stříbrného plátna a jeho historii poměrně dobře, což oni oceňují.
Když píšete biografie, co pro vás bývá největší výzva?
Každý autor biografie má ambici najít v životním příběhu dané osobnosti něco nového. Nikdo nechce jen papouškovat známé informace a drby. A tady opět nastupuje kouzlo již zmíněného propojení. Píšu knihy primárně o lidech, ke kterým mám blízký osobní vztah, cítím vzájemný respekt a důvěru, mnohdy nás pojí opravdové přátelství. Pak během povídání nehovoří s novinářem, ale s kamarádem, a pustí vás do své vnitřní komnaty. Taková věc se samozřejmě musí zpracovat tak, aby respondent se zveřejněním souzněl. Takto třeba vznikla moje kniha s Veronikou Žilkovou Dělte dvěma, ve které se nevyhýbá ani nejcitlivějším tématům a doposud nevyřčeným tajemstvím.
Na kterém z těchto životních příběhů jste pracoval nejdéle a proč?
Na Veronice. Bavili jsme se o knize snad deset let, a ona stále nebyla přesvědčená o tom, jestli vůbec něco takového dělat a případně jak moc otevřeně hovořit. V jejím pracovním maratonu ani nebyl čas, aby si to mohla pořádně promyslet. Jenže pak přišel covid a času na přemýšlení bylo naopak hodně.
Máte při psaní biografií nějaký „osobní filtr“ – téma nebo detail, který byste nikdy nezveřejnil, protože byste narušil soukromí zpovídaného?
Když už někdo na biografii spolupracuje, nechávám spíše na něm, kam mě pustí. Pokud se dostáváme do citlivějších témat, samozřejmě zvažujeme každé slovo a formulaci. Častěji spíš ale chráníme tajemství nějaké třetí osoby, které třeba hrála v životě osobnosti nějakou roli, a není na nás to prozrazovat.
S kým byste chtěl znovu spolupracovat, kdyby byla příležitost?
Nevím, jestli to čtenář nebude brát jako podvod, ale s řadou osobností spolupracuji opakovaně v zásadě na jedné knize. (smích) Třeba Heleně Vondráčkové jsem psal knihu Každá trampota má svou mez k 65. narozeninám, a pak jsme se k ní o deset let později vrátili, rozšířili ji, doplnili a upravili, a vyšla znovu k jejím 75. narozeninám. Teď se Heleně blíží další jubileum, ale tam mám v plánu něco úplně jiného – chci jí sestavit opravdu velkou výpravnou knihu v podobném stylu jako má Karel Gott. Helena si to zaslouží.
Vaše knihy nejsou pouhým výčtem faktů – často přidávají příběh „ze zákulisí“. Jak to vnímáte? Myslíte, že právě tenhle přístup čtenáře nejvíc zajímá?
Jistě. Právě emoce, mezilidské vztahy, prožitky a pocity a konkrétní vzpomínky jsou kořením každé knihy, nejen umělecké biografie. Pokud chce někdo fakta, stačí mu podívat se na titulky v závěru filmu nebo estrády, a bude hned vědět, kdo s kým pracoval. Ale mě čtení televizního seznamu nenaplňuje. (smích) Právě proto se vyhýbám psaní o někom bez někoho, rád píšu s aktivní spoluprací respondenta, potkávám se s ním... Je to větší zábava pro mě i pro čtenáře.
Existuje ještě někdo, o kom byste rád napsal knihu, ale zatím to nevyšlo?
Není to o tom, že by něco nevyšlo, spíš to mám tak, že se snažím žánry střídat. Proto nepíšu jen biografie, ale i detektivní romány se Sherlockem Holmesem nebo komiksy s českými superhrdiny Pérákem a Zázrakem. Každé téma vyžaduje jiný styl myšlení, psaní a zpracování, takže je to také úžasná obrana proti stereotypu. Teď mám spíš období, kdy se mi v hlavě rodí další Holmes…
Petr Macek (* 1981)
Český novinář, scenárista a spisovatel. Působí v deníku Blesk, je autorem řady biografií známých osobností (např. Jiřiny Bohdalové, Veroniky Žilkové, Heleny Vondráčkové, Evy Pilarové, Hany Zagorové a dalších), komiksových sérií (Dechberoucí Zázrak, Pérák) i pastišů (napodobenin pozn. red.) se Sherlockem Holmesem. Jeho knihy vyšly v Česku i v zahraničí. Ve své tvorbě propojuje profesionalitu s empatií a důrazem na lidský příběh.
text: Tomáš Zahn
foto: Anna Kovačič
