"Dokuromán je čtivější než non-fiction literatura, současně ale neopomíjí fakta a historické souvislosti," říká spisovatelka Milena Štráfeldová, autorka knihy o Bedřichu Smetanovi

19.03.2024 | Rozhovory
"Dokuromán je čtivější než non-fiction literatura, současně ale neopomíjí fakta a historické souvislosti," říká spisovatelka Milena Štráfeldová, autorka knihy o Bedřichu Smetanovi

Dvě stě let letos uplynulo od narození hudebního skladatele Bedřicha Smetany. Mozaiku jeho života nyní v knize Friedrich řečený Bedřich skládá spisovatelka Milena Štráfeldová. Co si z poctivé rešerše odnesla? „Byl to génius. Ale zároveň byl člověkem s chybami. Někdy mě nadchl, jindy rozzlobil, ale v každém případě jsem v něm uviděla živého člověka. A Smetana má co říct lidem v každé době, mladým i starším.
 

O Bedřichu Smetanovi toho bylo napsáno už mnoho. Ostatně, v knize sama píšete, že váš záměr popsat život tohoto skladatele se třeba i u vašich známých často setkal s nepochopením. Co tedy bylo impulsem převyprávět jeho příběh?

Už řadu let mě zajímá období národního obrození, doba, kdy se formovala naše národní identita. Přivedla mě k tomu práce v Českém rozhlase, kde jsem se věnovala českému exilu a krajanům žijícím v zahraničí. A kdykoliv jsem se s nimi setkala, vždy zdůrazňovali své vlastenectví. Mě tak začalo zajímat, kde se vlastenectví vůbec bere a kam směřuje. Mohli bychom dlouho diskutovat, zda se nám naše obrození v 19. století povedlo, nebo zda bychom si ho neměli raději zopakovat. Tehdy jsme se vydali tou nejsnazší cestou – našli jsme společného nepřítele v Němcích. Víc by nám ale myslím prospělo, kdybychom dokázali formulovat vizi, kam chceme jako Češi v Evropě směřovat. A právě v osobě Bedřicha Smetany, českého skladatele evropského formátu, se všechna tato pro a proti našeho obrození zřetelně ukazují. Ačkoliv sám byl velký vlastenec, místní „takyvlastenci“ mu vyčítali, že je wagnerián, zanáší nám sem německého ducha atd. Hodně mu tím ztrpčovali život. Na jeho příkladu jsem navíc chtěla ukázat, že 19. století zdaleka nebylo dobou tak nudnou, otravnou a šedivou, jak ji dnes často vnímáme. 


Hned v úvodu zaujme, že jste knihu napsala jako takzvaný dokuromán. V čem je tento formát specifický a nakolik náročný je pro autorku, která se pro něj rozhodne?

Název dokuromán mě napadl až v průběhu psaní, když jsem měla před sebou spoustu citací z dobového tisku, Smetanových deníků či korespondence a vzpomínek jeho současníků. Ráda tyto materiály ve svých knížkách používám, dodávají jim autenticitu a dobovou atmosféru. A pokud můžeme mít dokudrama, dokuoperu, tak proč ne dokuromán? Tento žánr umožňuje pracovat jak s dokumenty, tak s čistou beletrií. Je možná čtivější než non-fiction literatura, současně neopomíjí fakta a historické souvislosti. A hlavně mě hodně baví! Snad pobaví i čtenáře…



Vyšlo v březnu v nakladatelství Ikar.


Kniha je skutečně velmi čtivá a pokud čtenář zapojí fantazii, může se díky vašim barvitým popisům cítit, jako kdyby byl na místě dění. Kolik času vám zabrala příprava, kdy jste načítala dobové dokumenty a snažila se vcítit do toho, jaké to bylo, žít v období romantismu? Co pro vás v tomto ohledu bylo vůbec nejtěžší? Byly prameny vždy dostupné?

Ve Smetanovi jsem mohla navázat na to, co jsem se už dřív o národním obrození dozvídala při psaní románu Guláš pro Masaryka nebo monodramatu Osamělé večery Dory N. o dceři Boženy Němcové. Smetanovská literatura je obrovská, jsou to spousty knižních titulů, studií a článků. Kromě toho tu je mnoho filmů, rozhlasových a televizních pořadů, nemluvě o internetových zdrojích a dokumentech z archivů. Tím spíš možná překvapí, že je to pořád literatura výběrová. Dosud nevyšla většina jeho deníků, současná, nesmírně záslužná edice končí s jeho studentskými lety. Až vyjdou jeho deníky a korespondence kompletně, budeme možná muset svůj obraz Smetany nejen doplnit, ale i poopravit. Umožní nám to Smetanu trochu „odpomníkovat“ a víc polidštit.


V knize pracujete s tím, že běžným lidem je Smetanův život – i přes jeho význam pro Čechy – stále do značné míry neznámý. Na základní škole si poslechneme nějakou skladbu a jejího autora časově ukotvíme, před maturitou se třeba něco málo naučíme, ale pak to rychle zapomeneme. Co by podle vás měl ale každý Čech skutečně o tomto mimořádném autorovi vědět?

To je opravdu těžká otázka! Někomu postačí základní data a poučka, že to byl tvůrce naší národní hudby a autor Prodané nevěsty a Mé vlasti. Někdo jiný se nespokojí ani s encyklopedickou znalostí jeho děl a životních osudů. A pro dalšího bude inspirativní, s jakou až umanutou důsledností šel v životě za svým cílem. Od hudby ho neodradila rodina ani jeho protivníci, malé české poměry, které vládly za jeho života v Praze, a nakonec ani hluchota, která ho postihla v 50. letech a kterou trpěl až do své smrti. Nemohu dávat žádný univerzální recept, co by kdo měl znát o Smetanovi. Pro mě to byl výjimečný umělec, který se ovšem, jako asi nikdo z nás, nevyvaroval docela obyčejných lidských chyb.


Moc se mi líbí, že jste vůči čtenářům, jejich paměti, ale třeba i k mezerám ve znalostech tolerantní. Když nějakou kapitolu života Smetany zasazujete do dobového kontextu, vždy vysvětlíte, kdo byl kdo, jaké bylo klima ve společnosti, a proč je důležité to vědět. Co vás samotnou při rešerších překvapilo? Zjistila jste někdy, že vy sama si dané věci pamatujete ze školy jinak, že jste měla jinou představu?

Vždy mi přijde důležité zasadit postavy svých románů či povídek do dobového kontextu. Tomu plátnu, na které je promítám, věnuji opravdu velkou pozornost. I samotná doba se tak stává hrdinou mých knížek. U Smetany mě překvapilo, že začal tak pozdě psát česky. Své deníky psal německy až do svých 38 let! Chtělo od něj velkou odvahu přejít z němčiny, ve které se vzdělával od první třídy až do maturity, k jazyku, který znal jen málo. Ale dokázal to! Jen se svou druhou ženou Bettinou si v době vážné manželské krize vyměňovali dopisy německy. Asi jim v češtině chyběly ty správné výrazy. A pokud jde o to, co nás ve škole kdysi naučili o Smetanovi, k tomu bych se raději ani nevyjadřovala. Ze školní hudebky mi zůstal jen matný dojem, že Smetana je ten starý hluchý pán, co složil Prodanku…


Smetana měl talent od Boha. Dovedně hrál na hudební nástroje, krásně zpíval. Hudbou doslova žil, což ale s tím, jak dospíval, začínalo dělat jeho rodině starosti. Proč?

Především proto, že jeho tatínek měl o budoucnosti svého nejstaršího syna docela jinou představu. Sám byl úspěšný podnikatel, jako sládek si pronajímal velké pivovary, dokonce si mohl koupit vlastní zámeček s pivovarem a hospodou v Růžkově Lhotici. A jistě chtěl, aby Bedřich jednou v jeho profesi pokračoval. Hrál sice rád na housle a Bedřichovy první hudební kroky mu dělaly radost, na muzikanty se ale díval jako na šumaře. V hudbě viděl nejistou existenci. A vůbec se mu nelíbilo, že se jí Bedřich věnuje s takovým zápalem. Když Bedřich dokonce kvůli hudbě odešel předčasně z Jungmannova pražského akademického gymnázia, dal mu prý tatínek jedinou facku v životě. S Bedřichovou snahou prosadit se jako klavírní virtuos, kapelník a skladatel se nejspíš nikdy docela nesmířil, nakonec ale ustoupil. Dal totiž na radu svého příbuzného, významného plzeňského vědce a profesora Františka Smetany. Ten prohlásil, že z Bedřicha bude jednou buď velký hudebník, nebo velký darebák. A to nejspíš rozhodlo, že se Bedřich mohl hudbě věnovat.


Mimochodem, své libretistce Elišce Krásnohorské se skladatel svěřil, že během chlapectví byl hned dvakrát v ohrožení života. O co šlo? A formovala tato zkušenost pak jeho další život a dílo?

Poprvé se tak stalo v době, kdy mu bylo deset nebo jedenáct let. Jeho tatínek si v té době pronajímal pivovar v Jindřichově Hradci. A Bedřich se se svými kamarády vydali k rybníku Vajgar, aby tu odpálili láhev naplněnou střelným prachem. Ta láhev vybuchla Bedřichovi přímo do obličeje. Střepy se mu zaryly do tváře, musel hodně krvácet. Kluci se ale báli výprasku, tak mu ránu vymyli špinavou vodou z rybníka. Maminka ho pak sice uložila do postele, nezavolala k němu ale lékaře. Nejspíš se bála, že by se pan sládek zlobil. Bedřich pak prodělal těžký zánět, na dva dny dokonce ohluchnul, ale nějakým zázrakem přežil. Následky tohoto úrazu však trpěl do konce života. Akutní zánět později přešel do chronické formy, měl narušenou imunitu, vleklé a jistě hodně bolestivé záněty zubů a kůže, často ho bolela hlava atd. Podruhé pak vážně onemocněl o pár let později, jako student gymnázia v Německém, dnes Havlíčkově Brodě. Byla to nejspíš těžká chřipka. Neumím posoudit, nakolik se zdravotní potíže promítly později do Smetanova díla, v každém případě musel ale mít velkou výdrž, protože bolesti ho provázely vlastně neustále.    


Smetana prožil část svého života v zahraničí. Na Čechy ale nikdy nezapomněl a aktivně se zajímal o to, zda a kdy nastane rozkvět české národní kultury, které se v souvislosti s umrtvujícími dopady monarchie nedařilo. Co ho k tomu vedlo? Vždyť mohl být uznávaným skladatelem „v centrech dění“. Co mu tam chybělo a vedlo ho k návratu domů?

Do ciziny, konkrétně do švédského Göteborgu, odešel především z existenčních důvodů, když se mu v Praze příliš nedařilo. A nesmíme zapomenout, že mu krátce předtím umřely tři ze čtyř dětí. Nejspíš cítil, že potřebuje změnit prostředí. Ve Švédsku měl velký úspěch, byl i dobře finančně zabezpečen, jeho ambicí však bylo stát se kapelníkem nového Prozatímního divadla v Praze a dát základy české národní hudbě. Odpovídalo to i tendencím v jiných evropských zemích: hudba v 19. století přestávala být univerzální a mezinárodní, skladatelé se snažili najít národní kořeny i v hudební oblasti. Smetana si navíc dal mimořádně náročný úkol, vytvořit českou operu pro české publikum. A to by sotva dokázal v cizině. Musel se vrátit domů, do Čech.


O géniu Smetany svědčí to, že aktivně tvořil, i když přišel o sluch. Cituji z vaší knihy: „Mohl se zhroutit, uzavřít před světem, mohl se z něj stát nesnesitelný zatrpklý muž, kterému se raději každý vyhne. NE! Právě teď vytvoří svá nejvýsostnější a nejdojemnější díla.“ Čím si to vysvětlujete? V čem byl Smetana jiný, že ani takovou ranou pro něj život neskončil?

Tady se asi nemůžeme vyhnout analogii s Beethovenem, který také svá nejvýznamnější díla složil jako hluchý. Hudba se pro ně nejspíš stala únikem do vnitřního světa a dala jejich životu smysl ve chvíli, kdy jako hudebníci přišli o to nejcennější, o sluch. Pomohla jim vynahradit i to, že ztráceli kontakt se svým okolím. Mohli se dorozumívat jen písemně. Museli ale mít obrovskou vnitřní energii, odhodlání a talent, aby svůj skutečně tragický handicap překonali. Průměrný člověk by to nedokázal.


Poměrně podrobně se v knize věnujete rovněž závěru Smetanova života. Naposledy vydechl 12. května 1884. Nejdříve se soudilo, že zemřel na syfilis. Až později přišli vědci s tím, že Smetanovo zdraví spíše ovlivnil úraz v dětství, který zapříčinil chronický zánět. Ten měl být dokonce i za zmíněnou hluchotou. Po všem, co jste načetla, existují ještě nějaké nezodpovězené otázky?

Otázka, co bylo příčinou Smetanovy hluchoty, choromyslnosti a smrti, dodnes rozděluje odborníky i veřejnost. Do tohoto sporu se promítají nejen medicínská, ale bohužel i ideologická hlediska. Někdy se zdá, jako by to byl přímo test našeho vlastenectví. Cožpak by náš nejnárodnější skladatel mohl umřít na syfilis?! Já se tomuto sporu ze zásady vyhýbám, v tomto ohledu se jako naprostý laik nechci stavět na jednu nebo druhou stranu. A ani to pro mě není důležité. Mé potěšení z poslechu Mé vlasti to rozhodně nijak neovlivňuje. 


A jak se díky práci na knize změnil váš osobní pohled na Bedřicha Smetanu? Má co říct i dnešním mladým?

Kdykoliv začínám psát novou knížku, chci se především o svých postavách něco dozvědět. Porozumět jim. A ráda se jimi nechávám překvapovat, patří to k dobrodružství psaní. A Smetana mě uměl překvapit. Někdy mě nadchl, jindy rozzlobil, v každém případě jsem ale v něm uviděla živého člověka. A živý Smetana má co říct lidem v každé době, mladým i starším. 


Milena Štráfeldová vystudovala kulturologii a dějiny umění na Univerzitě Karlově. Pracovala v knihovnách, muzeu, na ministerstvu kultury i v několika redakcích. V letech 2001 až 2014 působila v Českém rozhlase. Dlouhodobě se věnuje literární činnosti, dosud vydala historické romány Guláš pro Masaryka, Trestankyně, Svatý rváč a Sestry B., povídkové knihy Kriplíci, Přepisovačka, Co mě naučilo listí a Svetr ze zbytků. Dosud největší úspěch zaznamenala kniha na pomezí románu a biografie To je on! O té, co si říkala Toyen. Tiskem vyšly i divadelní hry Osamělé večery Dory N., monodrama o dceři Boženy Němcové, a Odpolední čaj u Loosů.

 

Text: Vladimír Barák
Foto: Josef Matthauser – Národní muzeum - České muzeum hudby; Dušan Dostál

Nepřehlédněte

Edita Vojtková: „Jsem do Bolívie zamilovaná. Každý den v kterémkoliv ročním období tu vychází slunce. Díky tomu jsou lidi veselí.“

18.04.2024 | Rozhovory

Na letošní Svět knihy dorazí dvě královny feel-good romantiky: Julie Caplinová své české fanoušky navštěvuje každý rok, pro Jenny Colganovou je to poprvé

17.04.2024 | Knižní zajímavosti

Fenomén Darcy Coates: Autorka duchařských bestsellerů se představuje v pro ni neokoukané disciplíně. V knize Smrt v domě Gillespieů najdete čtyři hororové povídky

16.04.2024 | Tipy na knihy

Karin Lednická: „Nejsem autorka, která svá témata opouští, když udělá tečku za poslední větou." Do knihkupectví právě přichází závěrečný díl trilogie Šikmý kostel

15.04.2024 | Rozhovory

Láska, smrt a všechno zlý: Hororová detektivka od českého autora. Strašidelné rodinné drama, v němž neschází napětí, břitké dialogy a přenádherná grafika

13.04.2024 | Recenze

magazín knihkupec

je nezávislý tištěný měsíčník přinášející informace o knižních novinkách, rovněž ale o důležitých událostech ze světa kultury a umění.

Tento portál je neúplným zrcadlem jeho redakčního obsahu. Některé články, recenze, knižní ukázky a pod. vycházejí pouze v jeho tištěné podobě. Pro tu ovšem musíte navštívit některé kamenné knihkupectví, kde jej dostanete zdarma ke svému nákupu.