Můj nejbližší plán je přechod Jižní Ameriky od Atlantiku k Pacifiku, říká češka Nicolette Havlová, která se úplně sama vydala na pouť z Havířova do Istanbulu

02.04.2023 | Rozhovory
Můj nejbližší plán je přechod Jižní Ameriky od Atlantiku k Pacifiku, říká češka Nicolette Havlová, která se úplně sama vydala na pouť z Havířova do Istanbulu

Nicolette Havlová vypráví o svých jedinečných zážitcích, které nasbírala na pouti dlouhé 2025 kilometrů. Rozpovídala se nejen o samotné cestě, ale i o tom, co ji na cestování baví, jak vznikl nápad vydat se na dalekou pouť a prozradila nám, jaké jsou její další plány.

V létě roku 2021 jste se vydala na putování dlouhé 2025 kilometrů do Istanbulu. Svou cestou jste navíc podpořila českou komunitu v rumunském Banátu, kdy jste ve spolupráci s neziskovou organizací Člověk v tísni dokázala vybrat téměř 170 000 Kč. Z této pěší poutě jste si navíc přivezla štěně Svili. Jak na svůj výlet vzpomínáte a kde se zrodila myšlenka na tuto cestu?
Kdybych to měla říct stručně, tak na tuto delší procházku vzpomínám jen v dobrém. Je to jakýsi snový svět plný svobody, který jsem mohla alespoň na pár dnů žít. Už na konci v mém cíli, u chrámu Hagia Sophia, mi došlo, že je „nic za mnou, všechno přede mnou – tak to na cestách bývá,“ jak říká Jack Kerouac. Ono by si spoustu lidí mohlo říct, že taková fráze se spíše hodí na samotném začátku poutě, ale mně došlo, že v mém případě je to použitelné i na jejím konci, protože touto poutí to všechno začalo. Co se nápadu týče, tak ten se více či méně prolínal mým životem od asi třinácti čtrnácti let. To jsem už byla pohlcena představou, že absolvuji nějakou známou dálkovou trasu, třeba všem známou PCT (Pacifická hřebenovka pozn. red.). Nicméně chuť něco takového absolvovat mě s přibývajícím věkem lehce opouštěla, protože jsem chtěla jít spíš něco neobvyklého. No, ale ta myšlenka, na kterou se asi ptáte – že vyrazím z rodného Havířova do Istanbulu, ta ke mně přišla při sedmidenním pobytu ve tmě v létě 2019. Do ní jsem odcházela s velkými životními splíny a napadlo mě, že právě daleké putování by mohlo být něco, co mi dopomůže si některé věci ještě dořešit. Nějak se to ale furt nedařilo do všech těch plánů, jako byl třeba půl rok bydlení ve vlastnoručně přestavěné dodávce během studií v Anglii či půl roku studia v Austrálii, zařadit, takže se to prostě odsouvalo. No a pak na podzim 2020 jsem po návratu od protinožců začala více spekulovat, jak by se to dalo všechno udělat, až jsem v červnu 2021 nakonec konečně vyrazila.

Většina lidí se pro cestu rozhodne z nějakého důvodu – ať už se jedná o to přijít na jiné myšlenky, nebo vystoupit z komfortní zóny a zažít něco mimořádného. Co bylo tím hlavním důvodem u vás?
Původně to byl ten velký životní splín před terapií tmou, kdy jsem chtěla jen a pouze umřít, když to řeknu na plnou pusu. Jenomže od té tmy, ve které jsem byla v roce 2019, až po první krok na pouti v roce 2021 se mnohé událo a já jsem vyrážela už bez těchto tíživých pocitů a spíše jen proto, že už jsem si to řekla. Chtěla jsem to prostě jen zkusit a splnit si sen dojít někam hodně daleko, nešla jsem tam s žádným záměrem, ani se snahou si v sobě řešit nějaká témata a myslím, že je to třeba, protože pak jsem nechala plynout vše, co ke mně přicházelo.

Putovala jste z rodného Havířova přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Srbsko, Bulharsko a svou cestu jste zakončila v orientálním Turecku. Kterou z těchto zemí hodnotíte jako nejkrásnější?
To jsou ty nejhorší otázky, které člověk může dostat (smích). Každá země má něco do sebe, dokonce i to Maďarsko, na které s humorem často nadávám, je fajn, jen bohužel ne na pěší turistiku, protože je úmorně nudné. Nicméně nejvíce mě bavilo Rumunsko, a to hlavně proto, že jsem ho celé šla jen a pouze horami, proto ho pokládám za nejkrásnější. Navíc tam teda hrál nějaký faktor nostalgie, kdy jsem se hned několikrát objevila na místech, kde jsem historicky průvodcovala pro českou cestovní kancelář. Určitě kdybych šla Bulharsko horami, jak bylo původně v plánu, tak by to byl zaručený konkurent. Krásu však vnímá každý jinak, je v očích pozorovatele, protože každý vychází z jiných vnitřních potřeb. Kdybych byla třeba studentkou historie, tak by mě zajisté nejvíce oslovilo Turecko, potažmo Istanbul.  

Na své cestě jste potkala pejska, kterého jste si nechala. Věděla jste od prvního okamžiku, že si pejska necháte?
Ne, vůbec jsem to neměla v plánu. Snažila jsem se jí hned několikrát aktivně zbavit, zastavovala jsem i policisty s prosbou, zda by ji mohli odvézt zpět na místo, kde se ke mně připojila (takže na smetiště) a ukazovala jsem u toho prstem na mapu. Živý tvor je prostě zodpovědnost. Nakonec to ale stejně dopadlo, jak dopadlo a přesvědčil mě o tom hlavně telefonát s mou mámou, která prohlásila: „Tak si ji vezmi!“ A ačkoliv jsem pro ni neměla pas ani nic podobného, tak jsme překonaly bulharsko-turecké hranice bez jakýchkoliv problémů.

Co považujete za nejsilnější zážitek z cesty?
Zážitků bylo nespočet, ale jeden poměrně silný si odnáším z Turecka, kde jsem se setkala s člověkem, který strávil šest let za mřížemi jakožto politický vězeň. Režim v této zemi se rozhodně nedá nazývat svobodným. Nechci zabředávat do detailů, bylo to zkrátka setkání se silným člověkem, který se pere se svým osudem, jež mu kdosi nastolil. O tomto příběhu se pochopitelně rozepisuji v knize, protože nespravedlivé příběhy lidí je potřeba sdílet dál jako varování, že takhle vážně ne.

Stejně jako cestovatel Ladislav Zibura se mnohdy setká s místními, kteří mu pomohou, pozvou ho k sobě domů, pohostí ho, setkala jste se i vy na svých cestách s vřelostí místních obyvatel? A jste s nimi dál v kontaktu?
Ano, ráda říkám, že na dobré a zlé lidi lze narazit všude, ale těch hodných je vždy více a čím víc člověk na východ od nás jde, tím vřelejší srdce potkává. Stalo se mi to tedy hned několikrát a výhoda moderní doby je, že téměř každý má nějakou sociální síť, takže s většinou jsem v kontaktu. Na jiné mám třeba adresu, takže jsem jim pak z cíle své cesty posílala pohled, ale kdo ví, jestli dorazil.

Co vás na sólo cestování baví? Přeci jen pro ženu to není úplná procházka růžovou zahradou, může ji na cestě potkat mnohé nebezpečí. Jak rodiče obecně snášejí vaše cestování na vlastní pěst?
Mě na tom asi baví překonávání a nutnost spoléhat se jen na své znalosti a dovednosti. Jsem velký extrovert, takže se sólo cestováním učím být sama se sebou. Chci být sama sobě nejlepší přítelkyní. Zároveň je pochopitelné, že tím zvyšuji nějak své bezpečnostní riziko, i proto se na další cestu už teď připravuji lépe – chodím nyní pravidelně na kurzy sebeobrany, abych měla alespoň nějaké základy, které pak mohu v případě nutnosti prohlubovat. Co se rodičů týče, měla jsem a mám z jejich strany ve svých nápadech podporu, ačkoliv o mě mají pochopitelně strach. Nedávají to však najevo, aby mě neovlivňovali.

Ušla jste pár tisíc kilometrů, putovala jste do neznáma, našla si svou psí kamarádku a nyní vám vychází kniha. Co dalšího byste ráda uskutečnila?
V mé hlavě se plánů honí hned několik, ale ten nejbližší je přechod Jižní Ameriky od Atlantiku k Pacifiku s návštěvou české komunity v Argentině, ráda bych na cestu vyrazila teď na podzim, tak snad se mi to podaří, dělám pro to maximum. Jestli to zvládnu celkově, je věc druhá a vlastně nepředvídatelná.

 

Nicolette Havlová (* 1999)
Nicolette Havlová je rodačka z Havířova, začátečnice v dálkových trecích a cestování nalehko s ultralight výbavou. Navštívila bezmála 40 zemí světa na všech obydlených kontinentech. Nejraději poznává svět stopem a po svých, se spaním pod hvězdnou oblohou či u místních. Má zkušenosti s průvodcováním v horách, ale také s životem ve vlastnoručně přestavěné dodávce. Několik let strávila v zahraničí, konkrétně v Anglii a Austrálii, kde vystudovala marketing. Nyní jí vyšla knižní prvotina s názvem Pouť k branám Orientu, která pojednává o 2025 kilometrů dlouhém osamoceném putování do Istanbulu a zároveň odhaluje životní příběh mladé cestovatelky.

Text: Michaela Kováříková
Foto: se svolením Nicolette Havlové

Nepřehlédněte

Romantika čtyřikrát jinak: Tyto romány vám zajistí noc plnou lásky a vášně. Vybírejte mezi pokračováním série o miliardářích, příběhem plným intrik a romantasy

21.06.2024 | Tipy na knihy

Robert Kett: typický detektiv solitér, který se vrhá do všeho po hlavě. Série z pera Alexe Smitha je jako obří detektivní cukrárna, ve které nechybí sérioví vrazi, úplatní policisté ani drogy

20.06.2024 | Seriál detektivové

Tři sekery – horor, thriller, psychologické drama i detektivka v jednom. Kateřina Surmanová dokáže vykreslit atmosféru tak, až máte pocit, že jste součástí celého příběhu

19.06.2024 | Recenze

Živá planeta Davida Attenborougha ukazuje, jak jsme propojeni s přírodou. Nadčasový text z roku 1984 doplněný o nejnovější vědecké poznatky a nádherné fotografie

18.06.2024 | Tipy na knihy

„V doku románu je fikce přípustná pouze v případě, že narazíte na nějaké bílé místo.“ Markéta Dočekalová v knize Kde domov můj? přibližuje neznámý život autora české hymny

17.06.2024 | Rozhovory

magazín knihkupec

je nezávislý tištěný měsíčník přinášející informace o knižních novinkách, rovněž ale o důležitých událostech ze světa kultury a umění.

Tento portál je neúplným zrcadlem jeho redakčního obsahu. Některé články, recenze, knižní ukázky a pod. vycházejí pouze v jeho tištěné podobě. Pro tu ovšem musíte navštívit některé kamenné knihkupectví, kde jej dostanete zdarma ke svému nákupu.