„Fantasy je přístav, do kterého se vždy budu s radostí vracet", říká autorka fantasy Michaela Merglová, která si své čtenáře získala už svou první knihou trilogie Píseň oceli. Teď sérii završila napínavým finále v Písni války a v rozhovoru se rozpovídala, například proč svým hrdinům (a také čtenářům) přichystala právě takový konec, jakého jsme se dočkali, nebo jaký další žánr by si chtěla vyzkoušet.
První dva díly se nesly v odlehčeném duchu, a pak přišel ponurý, třetí díl. Měla jsi podobný záměr už od začátku, nebo tě v průběhu psaní něco ovlivnilo?
Příběh spěl k temnějším tématům od začátku. Trochu s nadsázkou o trilogii říkám, že je rozdělená na dětství, dospívání a dospělost – první kniha je hravá a bezstarostná, ve druhé už hrdinové zažívají určitá úskalí a třetí jim klade na bedra plnou zodpovědnost za svá rozhodnutí a životy, ale i životy jiných lidí. Myslím, že je celkem přirozené, že se hrdinové vyvíjejí a překážky v jejich cestě ztěžují – kdyby byly knihy pořád ve stejném duchu, čtenáři by se určitě brzy začali nudit.
Minangarovi jsi v posledním díle docela naložila. Myslíš, že si to zasloužil?
Myslím, že život občas lidem naloží věci, které si nezaslouží, a literatura je pak jen nastaveným zrcadlem. V žánrové literatuře se hrdinové často oklepou i z těch nejstrašnějších okamžiků celkem rychle, ale pro mě je zajímavé sledovat nejen, jak se postavy zachovají ve stresových situacích, ale i jak se to na nich později podepíše.
Tvé světy jsou velkolepé. Promýšlíš si je dlouho dopředu a vypracováváš jejich podobu a fungování do detailu, nebo to prostě plyne s příběhem?
Obvykle mám vymyšlený rámec světa a detaily mi vyplývají při psaní. Kdysi jsem dostala od kamaráda-spisovatele radu, že jádro dobrého příběhu dokáže fungovat kdekoli, ať už ve vesmíru, v lese nebo na panelovém sídlišti. Snažím se tedy vždy začínat od postav, jejich motivací a plánované cesty. Vše ostatní pak přijde samo.
Víme, že v letošním roce chystáš i novinku mimo svět fantasy, s níž jsi byla autorsky spojena asi nejvíc. Mohla bys nás trochu navnadit?
Je to sci-fi detektivka, ke které jsem si odskočila ještě před psaním Písně války. Hlavní hrdinka žije ve futuristické Metropoli Evropa v alternativní budoucnosti, v níž existují lidé se zvláštními schopnostmi. Jednoho dne se nešťastnou náhodou připlete do cesty zabijákům, kteří se neštítí ničeho, a aby přežila, musí odhalit tajemství zmizelé dívky, kterou to celé začalo.
Jaký literární žánr tě v útrobách autorské duše láká vedle fantasy nejvíc? A nevylučuješ, že jednou by ses do toho třeba mohla pustit?
Mám ráda žánrovou literaturu jako celek, takže bych se do budoucna chtěla věnovat i dalším subžánrům jako sci-fi nebo magický realismus. Fantasy je nicméně přístav, do kterého se vždy budu s radostí vracet.
Tvá fantasy série Píseň zaznamenala mnoho literárních úspěchů. V roce 2019 ji časopis Pevnost vyhlásil za nejlepší domácí fantasy daného roku, za rok 2022 ji stejný magazín vyjmenoval dokonce mezi TOP 10 nejlepšími tituly fantastiky, včetně překladových titulů. Chápeš to jako svůj závazek vůči čtenářům a rodí se ti v hlavě už nějaká další série?
Mám několik menších rozpracovaných projektů, na které se letos těším. Zjara by měla vyjít povídka ve sborníku od editorů Lukáše Vavrečky a Kristýny Sněgoňové a přispěla jsem i do antologie ze světa lovců monster Larryho Correia, kterou sestavovali Martin Fajkus a Jakub Mařík. Co se týče románové tvorby, mám něco rozepsáno, ale víc asi raději neřeknu. Nerada mluvím o nedokončených projektech, mají totiž tendenci se pak najednou zašmodrchat.
Text: Mirka Karásková
Foto: se svolením Michaely Merglové a nakladatelství Epocha, Štěpánka Levá
