Možná je to tím, že žijeme v době příběhů. A možná je to také tím, že lidé, kteří jsou celý život obklopení kamerami, scénáři a emocemi, začínají hledat nový způsob, jak vyprávět. Takový, kde neřeší světla, zvuk ani režijní pokyny — jen vlastní hlas a papír. Proto dnes není nijak vzácné, když známé osobnosti z televizních obrazovek vstoupí do literatury. A mnohdy velmi úspěšně. 

Jednou z těch, u nichž je přechod mezi herectvím a psaním až nečekaně přirozený, je Jana Bernášková. Její román Tři hodiny lásky je přesně ten typ knihy, po kterém sáhnete večer, abyste si odpočinuli, a najednou je půlnoc. Bernášková umí psát s hereckou citlivostí, s přesným pozorováním detailů a s humorem, který je chytrý, nikoli prvoplánový. Její texty mají rytmus, který jako by vycházel z práce před kamerou — ví, kdy zrychlit, kdy ztišit hlas a kdy se na chvíli zastavit, aby věta dopadla přesně tam, kam má. 

Vydalo nakladatelství Rosier, 2025 

Úplně jiný, ale stejně sympatický přechod do literatury udělal Vojtěch Bernatský. Jeho román Když kvete wiliwili překvapil tím, jak je civilní, otevřený a jak moc věří v obyčejné lidské příběhy. Bernatský působí v psaní úplně stejně jako na obrazovce: přirozeně, bez zbytečných gest, s nenuceným humorem. Čtenář má pocit, že si s ním sedl na kávu a jen poslouchá. A možná právě v tom spočívá kouzlo jeho vyprávění — v opravdovosti, kterou nelze nahrát ani napsat „na efekt“. 

Vydalo nakladatelství Rosier, 2025 

A pak je tu Halina Pawlowská, která byla spisovatelkou už dřív, než se stala televizní ikonou. I její kniha Proč jsem se neoběsila je přesně v tom stylu, který od Pawlowské čekáme: upřímný, sebeironický a s takovým tím hebkým, kulatým humorem, kterým dokáže obejmout i ten nejsložitější životní moment. Pawlowská má v psaní ohromnou výhodu — její hlas je natolik osobitý, že ho poznáte po dvou větách. A právě tenhle „hlas“, tak charakteristický ve všech jejích pořadech, funguje v literatuře neobyčejně dobře. 

Vydalo nakladatelství Motto, 2025 

Co je spojuje? Možná přirozený cit pro příběh. Možná roky práce s emocemi, dialogem a situacemi, které je nutné zahrát tak, aby vypadaly opravdově. A možná i schopnost sledovat lidi, jejich drobné zvyky, malé radosti i velká dramata. Herci, moderátoři, komici — všichni mají jeden společný dar: odhadnout, co v člověku rezonuje. A když tenhle dar přenesou z jeviště nebo studia do knihy, vznikne něco, co se čte s lehkostí a chutí. 

Možná proto dnes knihy známých osobností fungují tak dobře. Ne proto, že by potřebovaly využít svůj „obrazovkový“ náskok. Ale protože příběhy mají v krvi. Psaní je pro ně jen jiná scéna – tišší, intimnější, ale stejně silná. 

A my, čtenáři? My jen listujeme a říkáme si, že tenhle přesun z obrazovky mezi stránky dává překvapivě velký smysl. 

text: Marie Jezberová 
foto: pexels