Spisovatelka Eva Tvrdá je autorkou Slezské tetralogie, která mapuje osudy silných žen na pozadí pohnutých dějin. Na konci loňského roku znovu vydala už páté vydání románu Dědictví, jenž stál na počátku celé série. V rozhovoru jsme se jí ptali nejen na důvody znovuvydání, ale i na to, proč si pro svou tvorbu vybrala právě Hlučínsko a zda se k němu plánuje vrátit ve své nové knize. 

V prosinci 2025 vyšlo již páté vydání vaší knihy Dědictví. Co stálo za rozhodnutím příběh znovu vydat?  

Jednoznačně čtenářský zájem. Dědictví už bylo několik let vyprodané, ale vydávám své knihy sama a Dědictví, jelikož vyšlo už mnohokrát, nebylo mojí nakladatelskou prioritou. Potřebovala jsem v poslední době soustředit finance na vydání rozsáhlého románu, na němž jsem pracovala několik let. Odrážela jsem čtenářská přání s tím, že potřebuji finance na novinku. Mezitím už Dědictví nebylo k mání ani v antikvariátech, protože ti, kteří ho měli, ho nechtěli prodat. 

Pověstná kapka, kterou přetekl pohár, padla na posledním Podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě, kde mě na stánku jedna čtenářka opravdu dlouho přesvědčovala, že bych Dědictví měla znovu vydat. Když odešla od stánku mého nakladatelství a já pohlédla na své knihy na pultě, říkala jsem si, že by nebylo špatné, kdybych nabídku o Dědictví doplnila, že by knihy, které k sobě patří, byly zase pohromadě. Nový román se prodal dobře a psaní další knihy se mi v té době nedařilo, tak jsem se nakonec rozhodla čtenáře vyslyšet. Takže za pátým vydáním Dědictví stojí jen a jen čtenářská poptávka. 

Poprvé kniha vyšla v roce 2005 a od jejího vzniku uplynulo více jak 20 let. Je něco, co byste nyní chtěla napsat jinak?  

Kniha Dědictví má zvláštní osud, začala vycházet v roce 2000 jako čtení na pokračování, poté vyšla v roce 2005 jako brožurka, teprve v roce 2007 se příběhy dočkaly pevné vazby. Texty se v jednotlivých vydáních neměnily, pouze jsem pro vydání z let 2007 a 2010 připsala nové příběhy. Do původního textu nechci zasahovat, protože ten text má zřejmě pro čtenáře jakési kouzlo. Dědictví není moje nejlepší kniha, je to však kniha, kterou čtenáři doslova milují. Co se ale na Dědictví proměňuje a co ovlivňuji, je forma vydání: od čtení na pokračování přes audioknihy po nynější formát, který je součástí souboru Slezská tetralogie. 

Jak probíhá vaše příprava při psaní knihy? 

Na počátku je vždy nějaké místo, které mě osloví, jakýsi genius loci, který zachytím. Poté následuje dlouhodobé studium literatury spojené s oním místem, studium místopisu a neustálé návraty a procházky. Když vzniknou postavy, mohu psát. Ale mé psaní trvá dlouho, leckdy spíš hledám než píši.  
 

Snažíte se příběh pojmout i z historického hlediska nebo spíše dáváte volnost autorské fantazii? Mají některé vaše postavy základ v reálných lidech?  

Nemám ráda reálné osudy a pamětníky jako vzor pro své postavy, jejich skutečné osudy a vnímání mě ruší, dokonce dokážou mé psaní zablokovat, jak jsem při psaní jedné ze svých knih zjistila. Abych postavu uchopila a pochopila, potřebuji fikci. Co však studuji detailně, jsou historické a místopisné souvislosti. Kde má promluvit historie a místopis, tam pro mě nastupuje důkladné studium a snažím se, aby reálie v mé knize byly opravdu reálné. Může se u mě projevit neznalost, ale vědomě fikci s historickými fakty a místopisem nezaměňuji. Fikci si nechávám jen pro své postavy. 
 

Plánovala jste už od začátku, že příběhy spojíte do Slezské tetralogie nebo se tak stalo postupně?  

Plánování a moje práce, to vůbec nejde dohromady. Měla jsem nějaké představy, když jsem jako mladá začínala psát, ale nakonec jsem napsala něco úplně jiného, než jsem si kdy představovala. Často jsem se sama sebe ptala, proč tohle píšu, nepřipadalo mi to logické, psala jsem s nějakým vnitřním pocitem, který se podobal pocitu povinnosti. Logika se dostavila až zpětně, vlastně celá moje literární existence je důkladně propojená, ale ona propojenost byla po desítky let velmi dobře skrytá. 
 

Z jakého důvodu padla volba právě na Hlučínsko? Chtěla jste vždy psát o této oblasti?  

Z Hlučínska pocházím, a tak jsem vyrůstala ve světě nevhodných historických i osobních osudů. V zamlčování nevhodných skutečností je obrovská energie: nevyřčené křivdy, násilí prováděné ve jménu dobra, zakázaná realita. Podivné napětí mě provázelo od dětství. Při vysokoškolském studiu historie jsem pochopila, o čem se na Hlučínsku mlčelo, i v rodinách, a proč se tak dělo, a věděla jsem, že jednou o tom budu psát. Tušila jsem, že to bude za dlouho, ale že mi to chápání bude trvat dvacet let, to mě nenapadlo. Ta dlouhá doba by mě tehdy pořádně vyděsila. Ale abych pochopila, potřebovala jsem zestárnout. 

Ve svých knihách píšete o současnosti, která má své kořeny v minulosti. Je podle vás něco, co bychom si z minulosti měli připomínat i dnes?  

Minulost nám dává odpovědi na současnost a každý z nás potřebuje ke svému osobnímu životu odpovědi na jiné otázky. Nemyslím si, že bychom měli všeobecně cokoliv z historie vyzdvihovat a připomínat si, ale co je určitě všeobecně důležité, je celospolečenská péče o historii. Nikdy nevíme, co opravdu budeme z historie jako odpověď potřebovat. A je taky velmi důležité, abychom přemýšleli, protože jedině tak můžeme klást otázky, a odpověď lze nalézt jen správně položenou otázkou. 
 

Ve vaší tvorbě se objevují silné ženy a jejich osudy. Měla jste ve svém okolí nějakou inspiraci?  

Na Hlučínsku mého dětství a dospívání se to silnými ženami hemžilo. Generace mé babičky prodělala nedobrovolnou emancipaci, muži zmizeli na frontách druhé světové války, mnozí padli, leckdy rodina ani nevěděla kde, někteří byli desítky let drženi v sibiřských lágrech, někteří se z fronty vrátili zmrzačení, nemluvě o tom, co dnes nazýváme posttraumatický stresový syndrom. Moje Hlučínsko, to jsou osudy silných žen, které dokázaly unést tíhu doby, nefňukaly, stiskly zuby a konaly. 
 

Co byste si přála, aby si čtenář z vašeho příběhu odnesl?  

Já vlastně ani nevím. Hodně lidí mi říká, že si po přečtení Dědictví uvědomí, že v podstatě nemají problémy. To je možná docela dobrý výstup, ale já asi nepatřím k autorům, kteří mají směrem ke čtenáři nějaký záměr. Myslet na to, co by si měl čtenář z příběhu odnést, je mi cizí. Podřizuji se textu, na čtenáře nemyslím, není to moc dobrý přístup z hlediska tržní hodnoty textu, ale pro mě je smyslem psaní vnitřní struktura textu. 
 

Plánujete se v budoucnu při psaní vrátit do hlučínské oblasti nebo spíše uvažujete o jiném regionu?  

Myslím si, že o Hlučínsku jsem už všechno napsala. Ve svém posledním románu Na odvrácené straně jsem svou pozornost rozšířila na celé české Slezsko a teď už bych ráda zůstala v Ostravě a jejím okolí. 
 

Což nás přivádí i na další otázku, zda v současné době pracujete na něčem novém?  

Píšu třetí příběh řady Silesia Noir. Tento žánr jsem si vytvořila v roce 2017, jde o příběhy ze Slezska s prvky krimi. Název nového románu není ještě úplně jistý, ale žánr Silesia Noir to určitě je a pevně věřím, že svůj nový román letos dokončím a vydám. 

Vydalo nakladatelství Littera Silesia, 2025 

Eva Tvrdá (* 1963)  

Žije v Ostravě, kde také vystudovala pedagogickou fakultu v oboru český jazyk a historie. Pochází ze Slezska, z mikroregionu Hlučínsko, který se otiskl i do její tvorby. První kniha Dědictví původně vyšla jako příběh na pokračování a postupně se dočkala knižního zpracování, které autorka rozšířila o další tituly v rámci Slezské tetralogie. V roce 2018 získala Čestné uznání Asociace autorů detektivní literatury za knihu Mrtvou neměl nikdo rád (2017), napsanou ve stylu Silesia noir. 
Od roku 2009 vydává knihy pod značkou vlastního nakladatelství Littera Silesia. Její knihy byly přeloženy i do polštiny. 

text: Ema Šleis 
foto: archiv Evy Tvrdé