Začala jste se věnovat bojovým sportům kvůli šikaně? 

Ano. Impuls přišel od rodičů. Bylo mi asi osm devět let a oni si mysleli, že když se začnu věnovat bojovým sportům, budu pak průbojnější a pomůže mi to si ve škole se šikanou poradit.  

A co byl impuls napsat o šikaně knihu? 

Ráda dělám věci, které mají smysl, a mluvit o šikaně smysl rozhodně má. Je spoustu dětí, které šikana trápí, ale bojí se někomu svěřit, anebo rodiče nebo učitelé nevědí, jak si s ní poradit. Různé příručky a přednášky existují, chtěli jsme ale udělat něco přímo pro děti, aby to bylo zábavné a hravé. Naši superhrdinové nastoupí na antipadoušskou akademii a společně se postavíme padouchům, což je v našem případě sršeň.  

Čtenáře vyzýváte, aby nakreslili „superzbraň“, kterou by padoucha zastrašili. Co byste nakreslila vy? 

Jsem bojovnice, takže boxerské rukavice.  

Proč jste knížku napsali společně s bratrem, Josefem Ptáčkem?  

Ještě s tátou vedeme v naší organizaci projekt Boj proti šikaně. Objíždíme základní a střední školy a ukazujeme žákům, jak se šikaně bránit. Ať už fyzicky, anebo jak jinak zareagovat. Hrajeme různé scénky, kdy nás někdo otravuje, a na nich se to učíme. Každý z nás jsme do knížky přispěli podle svých zkušeností. 

Než dojde na pěsti, jaký krok byste doporučila udělat jako první?  

Být ostražitý a umět zmapovat své okolí. Děti často reagují až ve chvíli, když se k nim padouch nebo celá skupinka přiblíží, a to už může být pozdě. Ukazujeme jim, jak se třeba nenápadně otočit nebo pozorovat situaci z výlohy nebo okýnka aut, aby byly o krok napřed.  

Co vám osobně přijde jako nejúčinnější zbraň proti šikaně?  

Odolnost. Hranice, co je a co není šikana, je velmi tenká. Někdy stačí říct, že jste udělala něco špatně nebo vám něco nejde, a už jste z toho špatná. Odolnost, abyste dokázala být nad věcí a negativní komentáře k sobě nepouštět, je velmi důležitá.  

Jak se taková odolnost učí?  

Je to dlouhodobá práce. Myslím ale, že není na škodu se nepříjemným situacím sám vystavit. Vyzkoušet něco, kdy vystoupím z komfortní zóny, a z toho se učit. A to neplatí jen pro děti, ale i pro dospělé.  

Přijde vám, že dneska je riziko šikany ještě větší kvůli době internetu?  

Je to úplně jiný svět. Za klávesnicí je každý hrdina a je to anonymní. Psychická šikana je samozřejmě stejně ničivá jako ta fyzická, akorát není tak vidět. Na druhou stranu si nenávistné komentáře můžete uložit a máte důkaz. Nedá se ale říct, že jeden druh šikany by byl snazší než jiný.  

Diskutuje se o tom, zda sociální sítě dětem mladším patnácti let zakázat.  

Podle mě to není dobrý nápad. Děti od toho světa odstřihneme a pak je do něj zase vypustíme, a ony nebudou umět reagovat, a stejně budou hledat cesty, jak se k nim dostat. Podle mě je důležitější s nimi umět pracovat – a jsme zpátky u odolnosti.  

Píšete, že šikana se týká nás všech. Jak to myslíte?  

K šikaně dochází v každém kolektivu. Začíná ve školce, kdy se děti pošťuchují a testují hranice, kam až můžou zajít. Šikanu ale zažívají i dospělí lidé v práci. Kolega může mít pocit, že jen tak vtipkuje, a přitom je to už za hranou a druhému je to nepříjemné. Myslela jsem to ale i tak, že bychom neměli být lhostejní ke svému okolí. Často kopeme jen sami za sebe, měli bychom se ale zajímat o ostatní, nezavírat před problémy oči a snažit se pomoci, když můžeme. Když budeme potřebovat, třeba pak zase někdo pomůže nám. 

Říká se, „co tě nezabije, to tě posílí“. V čem může být šikana užitečná? 

Každá špatná věc nás může posílit. Život zkrátka není jednoduchý, nebudeme se mít pořád jako v bavlnce, a když si to připustíme, bude se nám líp žít. Když přijde nějaký problém, je to nepříjemné, můžeme ale ovlivnit, jak se k němu postavíme, hledat způsoby, jak situaci co nejlíp obrátit ve svůj prospěch.  

Z jakých důvodů si vaši svěřenci vybírají právě bojové sporty?  

Je to různé. Někdo má vyloženě sportovní ambice. Některé děti jsou třeba hůře zvladatelné, anebo naopak sociálně izolované, nevěří si a pomáháme jim získat sebevědomí. Ke každému přistupujeme individuálně, a proto mě má práce i tak moc baví.  

Setkala jste se s případem, kdy by děti také řešily šikanu jako tehdy vy?  

Ano a jsou to krásné příběhy. Rodiče přišli třeba jen na konzultaci, že si se situací nevědí rady, a děti to nakonec tak chytlo, že dnes závodí a jezdí na mistrovství republiky. Anebo je skvělé pozorovat, jak přišly na začátku a jak si potom věří a daří se jim dobře.  

Je váš brácha padouch, nebo hrdina? 

Padouch. Sourozenci jsou a vždycky budou padouši. V knížce říkáme, že pokud jde jen o pošťuchování, k sourozenectví to patří, je to přirozené a vlastně i zdravé. Samozřejmě se ale nebavíme o ubližování. I kočkování má své hranice.  

Když spolu pracujete, tak si ale asi rozumíte, ne?  

Jasně že je to i můj hrdina. Zvládá věci, které bych já nezvládla, každý jsme jiný a skvěle se doplňujeme.  

Čím vás inspiruje?  

Právě tou svou odolností, o které jsem mluvila. Dokáže být nad věcí a špatné k sobě prostě nepouští.  

Vzpomenete si ještě někdy na StarDance?  

Na to se nedá zapomenout. Byla to velká škola života, kdy jsem se toho hodně naučila – a nemyslím jenom tancování. Ze sportu jsem uměla si věřit, v tanci jsem ale byla naprosté dřevo, takže jsem si to musela zase připomenout a opět zapracovat na své odolnosti.  

Zažila jste určitou „šikanu“ i tehdy? 

Měli jsme fanoušky, samozřejmě ale i spoustu lidí, kteří nám nepřáli, a na sociálních sítích nám to dávali pěkně sežrat. Češi mají v povaze ostatní kritizovat nebo vědí nejlépe, jak se co dělá. Snažila jsem se ale hejtům nepřikládat velkou váhu. V životě je to tak se vším. Někomu se zavděčíte, a někomu zase ne. Nejlepší je být prostě sám sebou a nenechat se ovlivnit tím, co si o mně myslí ostatní.  

Co byste dětem doporučila – box, nebo tanec?  

Kdyby se mě zeptala dívka, měla bych pro ni jasnou odpověď. Každá holka se podle mě musí umět prát. Tanec je ale také důležitý. Učí nás vystupovat, hezky se chovat a neměly bychom upozaďovat svou ženskou stránku. Svět je ale drsný a když se objeví padouch, musíme si s ním umět poradit. Takže obojí.  

Vydalo nakladatelství Albatros, 2026 

MARTINA PTÁČKOVÁ (* 1997) 

Profesionální kickboxerka. Je osminásobnou mistryní světa v bojových sportech. K bojovému umění se dostala v dětství, aby si poradila se šikanou ve škole. Její zkušenosti ji přivedly i k napsání knihy pro děti, jak nad šikanou zvítězit, kterou napsala s bratrem Josefem Ptáčkem. Spolu s ním a se svým otcem vedou organizaci Ptáčkovi Czech Combat Federation, kde nabízejí kurzy bojových sportů pro veřejnost, a na školách vedou program Boj proti šikaně.  

text: Marie Vejvodová 
foto: Barbora Synková, BASFoto.cz