Vřelý úsměv, neutuchající zájem o druhé, a hlavně obrovský literární talent. To jsou poznávací znamení spisovatelky Ruty Sepetysové, která koncem roku dorazila do Prahy, aby představila svou novou knihu Musím tě zradit. A nejen to…

Máte evropské kořeny – váš tatínek pochází z Litvy. Cítíte to na sobě, když přijedete na starý kontinent?
Ano, vnímám určité spojení. Když lidem řeknu, jak se jmenuju, a že pocházím z Litvy, všichni vědí, co to znamená. Bez problémů si mě zařadí. Zatímco ve Spojených státech amerických musím svůj původ neustále vysvětlovat. Na jedné schůzce jsem dokonce byla požádána, jestli bych nemohla používat své druhé jméno Elizabeth, protože Ruta zní cize… S nadsázkou se dá říct, že za oceánem stále hledám svou identitu. Jinak k vám do Evropy se dostanu třikrát až čtyřikrát ročně, hlavně na knižní festivaly a akce s nimi spojené. Jednou ročně pak jezdím do rodiště mého tatínka a dědečka.

Můžete o nich prozradit něco víc?
Dědeček byl v litevské armádě a bojoval za nezávislost. Když Sověti v roce 1940 začali zemi okupovat, musel se svou rodinou utéct – kdyby zůstali, skončili by velmi špatně. V té době mému tátovi byly pouhé čtyři roky a dalších devět let strávil v uprchlických táborech, což bylo dost těžké. V roce 1949 se mu ale podařilo dostat se za oceán. A tím začal jeho nový život v Americe, konkrétně v Detroitu ve státě Michigan. Tam v roce 1956 potkal svou budoucí manželku Phyllis, mou maminku.

V Praze jste se potkala se svými čtenáři. Co vám tento živý kontakt dává?
Tvůrčí partnerství – já napíšu text a čtenáři ve své hlavě vytvoří postavy a příběh. Vdechnou jim duši a dají jim tvář. Při čtení cítí emoce a ty se stránku za stránkou ještě násobí, takže jsou vlastně mými spoluautory. Díky nim je historie, které se ve svých příbězích věnuji, stále živá.

Váš zatím poslední příběh s názvem Musím tě zradit se odehrává v Rumunsku. Proč jste si vybrala zrovna tuhle zemi?
Zaujalo mě, že tam v dobách socialismu nikdo nesměl věřit nikomu. Diktátor Nicolae Ceaușescu nastolil systém, v němž mizela základní lidská pouta a rozpadaly se rodiny. V zemi panoval teror nedůvěry, atmosféra strachu, totální beznaděj… Když jsem o tom slyšela, velmi mě to zasáhlo a rozhodla jsem se, že o tom napíšu. A protože se věnuji literatuře pro mládež, vybrala jsem si jako hlavní postavu sedmnáctiletého Cristiana, který v komunistickém Rumunsku roku 1989 sní o tom, že se stane slavným spisovatelem. Sny, přání a vize jsou tím jediným, co má. Jinak jsou jeho vyhlídky dost tristní. Stejně jako jeho dosavadní život v jednopokojovém bytě, kde se tísní s rodiči, sestrou a nemocným dědečkem. Velmi často bez vody, elektřiny, jídla. Se všudypřítomnou cenzurou, rozkazy a omezováním. No a na tuhle drsnou realitu čtenáři nahlíží jeho očima, protože Cristian je zároveň tím, kdo celý příběh vypráví.

Světové dějiny jsou bohaté na konflikty, války, diktatury a uprchlické krize. Podle čeho si vybíráte témata, kterým se budete věnovat?
Zajímám se hlavně o události, jež se týkají velkého počtu lidí, a přitom nejsou příliš známé. A pak je pro mě důležité, aby v tom nějakou aktivní roli hráli mladí lidé. Co se ale týká časového zařazení, zaměřuji se na historii, která je takzvaně na dosah, protože se chci potkávat s pamětníky. To je základ mé práce. Jinak jsem si v průběhu let vytvořila dlouhý přehled historických témat, na která bych se ráda zaměřila. Jakmile dokončím knihu, tak se k němu vracím se svým agentem a debatujeme, na čem dalším bych mohla příště pracovat. Momentálně je tam nějakých třiadvacet nápadů.

Jak dlouho vaše knihy vznikají?
Na počátku vždycky stojí velký průzkum, abych mohla detaily v příbězích popsat co nejrealističtěji. Čtu různé historické knihy, akademické studie a literaturu faktu, abych měla potřebný základ. Poté odcestuji do země, o které píšu, a dělám rozhovory se stovkami lidí. Hledám autentické svědky, jejich známé, odborníky. Zároveň sbírám artefakty z období, ve kterém se bude můj příběh odehrávat... To mi zabere nějakých pět až deset let. Pokaždé pracuji na několika příbězích najednou.

Během své návštěvy našeho hlavního města jste zavítala i do archivů. Znamená to, že se chystáte napsat příběh vycházející z českých či československých dějin?
Řeknu to takhle – něco se rýsuje. Dějiny vaší země jsou velmi zajímavé. Zaujali mě třeba legionáři a jejich cesta rozpadajícím se carským Ruskem. Taky jsem se byla podívat na památníky v Lidicích a Ležácích a v archivech pátrala po všem, co souvisí s Mnichovskou dohodou. Nechci předbíhat, ale ráda bych všechny tyhle události nějak propojila. Vrstvila bych jednu za druhou a dohromady by je pak spojila nějaká vlastnost či motiv. Třeba vaše odolnost a schopnost klást klidný odpor zlu. Mám z vás totiž pocit, že si prosadíte to svoje jakousi poklidnou, nenásilnou cestou.

Vaše práce vyžaduje spoustu trpělivosti. Máte ji vrozenou, nebo jste se ji musela naučit?
Ani jedno ani druhé – trpělivosti se stále učím. Když mě zaujme nějaké téma, nejraději bych si hned sedla a pustila se do něj. Mám takový velký blok, do kterého si neustále něco píšu a pak škrtám a přepisuju. Někdy si nepřipadám jako spisovatelka, ale přepisovatelka... Kdybych byla trpělivější, počkala bych si a pak celý příběh napsala najednou, ale to je bohužel jen teorie. Nejsem toho schopná, ale uvědomuju si to, což je takové malé vítězství.

Zaměřujete se na témata, která rozhodně nejsou veselá. Jak si zachováváte optimistický pohled na svět?
Máte pravdu – za všechny ty roky, co se věnuju psaní, jsem slyšela a viděla opravdu šílené věci. Ale objevila jsem i jednu zásadní – v každé drsné, složité či smutné situaci se skrývá i stejné množství naděje. Nějakým způsobem se to vyvažuje. Jeden příklad za všechny: lidi odsouzené režimem deportovali na Sibiř, kde zažívali hlad, zimu, mučení a další útrapy, ale taky se zamilovali nebo navázali přátelství. I v tom nejhorším našli něco dobrého. To mě fascinuje a posiluje. A pak mi pomáhá fyzická aktivita – procházky, sport, prostě pohyb. Nejlépe v přírodě, která uklidňuje a navrací duševní pohodu.

Žijete uprostřed kopců v Tennessee. Máte tam své oblíbené místo?
Jestli myslíte na psaní, tak je to naše lovecká chata, která stojí v lese. A protože je tam špatný mobilní signál, nic a nikdo mě tam neruší. Uvařím si čaj, zapálím svíčku a tvořím. A když si chci odpočinout, vytáhnu kanoi a vyrazím k nedalekému vodopádu. Pak vytáhnu loď na břeh a kochám se okolní krásou, čtu si nebo přemýšlím o svých postavách. Jsou ale dny, kdy koukám jen tak do nebe. Prostě jen tak dýchám a pozoruju svět. I takové chvíle jsou pro nás spisovatele velmi důležité.

Co byste poradila lidem, kteří mají touhu psát, ale pochybují o sobě?
Dovolte si psát nesmysly. A pište, co vás napadne, dokud text nevypilujete. Pokud to potřebujete, namlouvejte si myšlenky na telefon. Ale pozor, nevystavujte se zbytečnému tlaku, že byste měli stvořit něco světoborného. Na to se vykašlete. Dovolte si neúspěch a hlavně se u toho bavte! Pište pro sebe a podle sebe.

Vaše příběhy si získaly miliony čtenářů po celém světě. Jakou knihu máte ráda vy? 
Když jsem byla malá holka, zamilovala jsem se do knížky Jakub a obří broskev, což je příběh malého chlapce, který se za zvláštních okolností dostane do broskve. Ovlivnil mě natolik, že jsem se jednoho dne rozhodla, že se stanu spisovatelkou. Od té doby mám tenhle příběh Roalda Dahla nejenom na čestném místě ve své knihovně, ale i hluboko v srdci.

Ruta Sepetysová (* 1967)
Pochází z rodiny litevského imigranta. Vystudovala mezinárodní finance na americké Hillsdale College a přes dvacet let působila v hudebním průmyslu. Její knihy byly publikovány ve více než padesáti zemích celého světa a přeloženy do více než třiceti jazyků. V Čechách vyšly romány Mlčící fontány, V šedých tónech, Sůl moře, Potrhaná křídla a loni Musím tě zradit.

Text: Martina Vlčková
Foto: Jaroslav Fikota