V centru Prahy, někde zhruba mezi Muzeem, Karlovým náměstím a Žižkovem, se rozkládá tajemná čtvrť nazvaná Prašina. Elektřina v ní nefunguje, z vodovodu neteče voda – a bydlí v ní spousta podivných existencí, které v noci nechcete potkat ani na osvětlené ulici, natožpak potmě…

Vojtěch Matocha je moderní verzí Jaroslava Foglara. Tohle srovnání se přímo nabízí, a už se o něm několikrát i psalo. V tomto případě to však není jenom takový vratký oslí můstek nebo křehká berlička, kterou by nebyl problém rozmetat na třísky jediným silným argumentem. Trilogie Prašina je dílo stejně přelomové, výjimečné, nápadité a dobrodružné jako legendární Foglarova Záhada hlavolamu. Zároveň je však napsané moderním jazykem, s hlavními hrdiny jednoznačně spjatými se současnou dobou, přeplněné strhujícím dějem nacucaným spoustou zvratů – a napínavé tak, že se na každé stránce stěží nadechnete.

Kdo se skrývá ve stínech…
Prašina je místo romantické, ale i strašidelné. Vývoj se v ní zastavil někde na konci 19. století, ale její obyvatelé po změně nikterak netouží. Nebo to aspoň nikomu neříkají, protože je potkáte jen stěží.

Třináctiletý Jirka chodí do Prašiny z „normální“ Prahy za svým dědečkem – a jedna jeho podzimní návštěva neskončí vůbec dobře. Dědeček ho ze svého bytu bez milosti vyhodí – a vzhledem k tomu, že pohybovat se potemnělými ulicemi zde není vůbec bezpečné (zvlášť prý v této době), pošle s Jirkou i odpovídající doprovod, svalnatého mladíka Patrika.

Jenže ježek už je z klece venku – Jirku s Patrikem přepadne komando několika mužů, mladík při útěku před zlosyny zahyne, přičemž Jirkovi stačí předat zvláštní klíč… a Prašina se zničehonic začne rozšiřovat. Zóna bez elektřiny a bez vody polyká další a další pražské ulice a nikdo si neví rady s tím, jak to zastavit.

Jirka dobře ví, že řešení najde u dědečka, a tak se společně se svými stejně starými kamarády, Anastázií zvanou En a Tondou, do Prašiny vrací, na místo, kde i nemožné se stává skutkem, na místo plné tajemství a stínů, v nichž se skrývá spousta tušeného i zcela zjevného nebezpečí… a hlavně na místo, kde po nich půjde kruté a nelítostné komando toužící ukrást a zprovoznit podivný stroj, který má sílu změnit svět, jak ho známe…

Ten báječný svět bezbřehé fantazie
Vojtěch Matocha dobře věděl, v čem spočívá kouzlo dobrodružného románu, když se do své Prašiny pouštěl. V labyrintech úzkých, zašlých uliček, kde lze navštívit zaprášenou knihovnu s desetitisíci svazky vedenou stařičkou knihovnicí; ve zpustlých zahradách ohraničených vysokými, drolícími se zdmi, jež obývají nerudní muži se sukovicemi; v polorozpadlých zvonicích, po nichž se potulují bláznivé stařeny, jejichž podivné řeči mohou obsahovat klíč k vyřešení záhady; v rozpadlých sklepech skrývajících nejedno ponuré tajemství.

Nebo také v bizarních postavičkách vynálezců ztracených v hlubinách dávných věků, jako je na území Prašiny tragicky zahynuvší Hanuš Nádvorník, vytuněná matochovská verze Jana Tleskače, člověk, jehož sem přinesli při narození na křídlech černí ptáci, génius podobně výjimečných schopností jako František Křižík, muž, jehož podivná smrt před více než sto dvaceti lety nebyla dodnes vysvětlena.

Tohle všechno je důležité, ale nefungovalo by to bez genia loci unikátní, nikam nezapadající čtvrtě, která je tak jiná, že každý, kdo se o ní dozví, touží odhalit její tajemství, ostrůvku něčeho zvláštního a nepochopitelného ležícího v moři obyčejného, nudného světa plného mobilů, tramvají nebo vody tekoucí z kohoutku.

A nefungovalo by to ani bez přátelství až za hrob, trochu dětského, ale v mnoha směrech již dospělého, které zde nutí třináctileté děti stojící na prahu dospělosti, odvážnou, praktickou dívku a spolehlivého, opatrného chlapce, překonávat vlastní strach a doslova riskovat pro toho druhého život.  

Svébytná pocta mistrovi, žádné epigonství
To, jak Vojtěcha Matochu neustále srovnávám s Jaroslavem Foglarem, není úplně fér. Hlavně proto, že Prašina si ze stínadelské trilogie bere sice to nejlepší – ale zároveň se posouvá ještě mnohem dál.

Tam, kde Foglar (při vší úctě a vážnosti) zůstal u romantické vize přátelství několika kluků pátrajících v atmosférickém, neopakovatelném světě po dávno pohřbených tajemstvích minulosti, matematik Matocha svůj fantaskní svět prohlubuje, rozšiřuje a snaží se pochopit jeho zákonitosti. Celá zápletka tak získává moderní háv trochu špionážního, trochu detektivního pátrání okořeněného nefalšovanou láskou k vědeckému pokroku a lidské touze po poznání. A s každým dílem se vše posouvá dál, jinam – a často i velice překvapivým směrem. Je to hra do detailů promyšlená, logická, ale přitom ani na okamžik nepostrádající šťávu a drajv.

A veskrze moderní jsou i oba hlavní hrdinové – energická En překypující nápady a technicky neskutečně zdatná na straně jedné, a trochu zakřiknutý Jirka, který ale ve chvílích nejtěžších vždy zmobilizuje síly a překoná sám sebe, na straně druhé. Takhle vypadá dokonalá symbióza klasických dobrodružných part a současné generace žijící část svého života na sociálních sítích.

Jedeme dál… komiksem
O tom, jak se Prašině podařilo prorazit a zaujmout mladou generaci čtenářů, svědčí i to, že v loňském roce vyšlo v nakladatelství Paseka několik dílů ze série komiksů z tohoto světa nazvaný Křídový panáček. Děj se odehrává o dva roky později, hlavní postavy z románů se v něm jen mihnou – a plánuje se celkem sedm dílů.

Pro čtenář je čtení mimořádný zážitek, na čemž má zásluhu především osoba ilustrátora. Karel Osoha, jenž svými působivými, mrazivými černobílými ilustracemi doprovodil už románovou trilogii, i zde dokázal, že patří k nejtalentovanějším představitelům své generace, a můžeme se jenom těšit na to, co přijde dál. 

Prašina si tak začíná žít vlastním životem – a nutno dodat, že se jí daří skvěle!