Skupina skautů, přízrak pohřebního vozu a krajina, která odmítá zapomenout. Kateřina Surmanová ve svém románu Zjevení propojuje skutečné události, paměť místa i rodinné příběhy v tísnivém, ale zároveň nadějném vyprávění o tom, že minulost nelze uzavřít – jen jí porozumět. „Nejhorší nejsou zjevení,“ říká autorka. „Nejhorší je to, co si lidé dokážou udělat navzájem.“
Co byl ten úplně první impuls, moment nebo příběh, který ve vás spustil vznik románu Zjevení, a jak dlouho ve vás tenhle motiv dozrával, než jste ho začala skutečně psát?
Všechno začalo příběhem, který se opravdu odehrál na Veliký pátek v roce 1993. Tehdy tam skupinka skautů v lokalitě, co se jmenuje Popravčí louka, spatřila přízrak pohřebního fiakru. Černozlatý vůz tažený černými koni. Skauti příběh doložili, zapsali, ke mně se dostal přímo od jednoho z tehdejších účastníků. A mě na tom zaujalo, proč tam ten vůz byl, proč se jim ukázal? Jaký důvod mohl mít smuteční fiakr, aby jel zrovna tamtudy? Ukázalo se, že vůz jel po cestě, která dávno zanikla, na hřbitov, který zanikl také. Do obce Prameny. Krajina začala vydávat svoji paměť a příběh přestal být o skautech. Ti mě měli jenom přivést do Pramenů. Rešerše trvaly docela dlouho, chystala jsem se skoro rok a půl.
Anotace naznačuje, že kniha vychází ze skutečných událostí – jak hluboko jste při psaní šla do historických pramenů a která konkrétní zjištění vás během rešerše nejvíc zasáhla nebo překvapila?
Hluboko se snažím jít vždycky, tady mě ale překvapila šíře událostí, které musel Slavkovský les, kde se Prameny nacházejí, zakusit. Les a jeho lidé, samozřejmě, protože vzpomínky krajiny se utvářejí mezi lidmi a místem, společně se do sebe obtiskují a ovlivňují se. Vrstva za vrstvou se přidávaly strázně. A najednou jsem se ocitla v Německu, v jednom pobočném koncentračním táboře, společně s horníky v podzemí, společně s nacisty na mytologické hoře Krudum, s vojáky v předstírané válce, co se nepřestávala obnovovat a v rámci speciálního cvičení vyhladila, co ta pravá válka nedovedla. Ocitla jsem se mezi domovy bez lidí a mezi lidmi bez domovů. Pobrečela jsem si, zanadávala. A cítila vyšší motivaci dát vzpomínkám Slavkovského lesa svůj hlas.
A jestli mě něco zasáhlo? Jak odvážní a dobří dovedou lidé být, i když je všechny okolnosti nutí k opaku.
Prostředí Slavkovského lesa a Pramenů v knize působí téměř jako živá bytost – co vás na tomto regionu tak silně přitahuje a proč jste se rozhodla zasadit příběh právě sem?
Řekla bych, že se tak rozhodl region. Chtělo se mu vyprávět a já jsem byla ve správný čas na správném místě, abych si od skautů převzala pozvánku. Slavkovský les je magický, půvabný. Relativně malý kousek země, ale se specifickou vegetací, zvláštním klidem, který do veliké míry plyne z toho, že stromy mezi sebe nepustí mobilní signál. Jdete, a narazíte na tři ohromující kříže uprostřed karmínového vřesu. Jdete, a narazíte na zbytky kostela s kamenným portálem. Jdete, a dojdete ke dvanácti lesním hrobům. Budete se vracet, nejde to jinak.
Jedním z ústředních motivů knihy je paměť – osobní, rodinná i paměť krajiny. Myslíte si, že je možné minulost skutečně uzavřít, nebo se vždy nějak vrací?
Minulost se podle mě nedá uzavřít, protože z ní vyrůstáme. Je to nezpochybnitelná součást naší identity – jak říkáte, té osobní, rodinné i krajinné, a nadto taky kolektivní. Můžeme ji popírat, můžeme jí utíkat, ale taháme ji všude s sebou. Lepší je čelit jí, připustit si ji a přijmout. Stejně jinak nedá pokoj.
Dotýkáte se i velmi citlivých momentů česko-německé historie – jak jste hledala rovnováhu mezi historickou přesností, empatií a potřebou vyprávět silný příběh?
Brala jsem postavy jako lidi. Brala jsem tak i krajinu. Zaslouží si úctu a porozumění, zaslouží si pohladit, když to bolí, ale nemá cenu lhát a zamlčovat, protože to nikam nevede. Pokud nechcete vyprávět doopravdy, proč s tím vůbec začínat? Každému se něco nehodí a kdyby každý to svoje nepohodlí vypustil, budeme se brodit v normalizační šedi.
Hlavní postava Tadeáš je spisovatel, který hledá „ten pravý příběh“ – do jaké míry je v něm kus vás samotné a vašich vlastních autorských pochybností?
Určitě jsem do něj obtiskla kousek té permanentní nedůvěry v sebe sama, pochybností, jestli dělám věci správně, jestli se snažím dost a jestli se nesnažím až moc, jestli to všechno k něčemu je. Někdy to na člověka přijde, notabene v kreativních odvětvích. Saháte hluboko a drásáte, z toho se člověk musí hojit. Příběhy pomáhají překlenout propasti a zpracovat pocity, se kterými si jinak nevíme rady. Věřím, že nejenom mně.
Vnímáte jeho cestu spíš jako pátrání po rodinné historii, nebo jako hlubší hledání vlastní identity a místa ve světě?
Je to obojí. Tadeáš si zprvu myslí, že hledá cizí příběh, ale postupně přijde na to, že hledá svůj. Že prostřednictvím dědečka hledá sebe. Myslím, že je to tak vždycky. I když pátráme po něčem jiném, vždycky se dozvíme taky něco o sobě.
V knize pracujete s motivy zjevení, legend i nevysvětlitelných jevů – je vám osobně bližší racionální vysvětlení, nebo připouštíte existenci něčeho, co přesahuje naše chápání?
Mně se to nevylučuje. Vnímám svět jako fascinující, komplexní, úžasné místo, kde je každý den co objevovat a učit se, žasnout a divit se, radovat se, truchlit a posouvat se. Některé věci uchopujeme rozumem, některé citem. Ne nadarmo máme obojí.
Kde podle vás leží hranice mezi psychologickým prožitkem a skutečným „zjevením“, a měla jste při psaní momenty, kdy jste sama váhala, co je ještě realita a co už ne?
Nejsem si jistá, že to autor při psaní knihy – nebo nakonec při vytváření čehokoli – dovede tak striktně rozlišit. Když vzniká příběh, pro mě je to doopravdy. Postavy vnímám jako svoje přátele nebo nepřátele, každopádně jedince, které dobře znám a oni znají mě. Jak říká motto knihy – nejhůř se věří tomu, co se opravdu stalo. To šílené, rozumem sotva pojmutelné není, že skauti viděli přízrak; to šílené dělali jedni lidé druhým lidem.
V příběhu se objevují silné symboly, jako je bílý jelen nebo pohřební vůz – vznikaly tyto motivy intuitivně, nebo jste s nimi pracovala vědomě jako s nositeli významu?
Obojí. Základní symboly si určila krajina – pohřební vůz dodal skautský zážitek, králíčka ohnivého zdejší fauna, bílého jelena zase mytologie Egerlandu, jak si Chebsko dřív říkalo. Dokonce prý zdejší Dlouhá stoka, unikátní vodní přivaděč pro potřeby těžby z šestnáctého století, vznikal v trase, kudy bílý jelen migroval. Protože to zvíře zdejší kraj ztělesňuje. A příběh sám si v průběhu určoval, jak se mají symboly projevovat a k čemu mají vést.
Rodina Tanzerů a její vícegenerační příběh tvoří důležitou osu románu – co vás na těchto dlouhých rodinných liniích nejvíc fascinuje?
Rodina Tanzerů v Pramenech, když se ještě jmenovaly Sangerberg, skutečně žila, opravdu to byli tahouni podnikavosti, dovozu chmele a pivovarnictví. Bavilo mě na nich ale hlavně to, že svůj kraj zjevně milovali. Vraceli mu, co jim dal. Jejich skutečný příběh v Sangerbergu končí s první světovou válkou, kvůli živobytí odešli do Rakouska a Německa, v mém pojetí se naplétají nové kapitoly. Protože rodina je laboratoř velikých dějin. Plasticky se na ní dokládá, co veliké události provádějí malým lidem.
Myslíte si, že si jako jednotlivci neseme traumata, viny a příběhy svých předků víc, než si běžně připouštíme?
Už jenom na rešerších ke Zjevení jsem si ověřila, že je to nesporné. Poválečná generace Němců se těžko srovnávala s vinami otců a matek a musela vymyslet způsob, jak žít a nezbláznit se. Ale vidíme to pořád. Lidi, jako jednotlivci i národy, těží z toho, co se stalo a kým byli jejich předci, docela automaticky. Na Sudetech je to jasně vidět, to trauma je pořád živé a nezhojené. Křivdy umí lidi i krajina vláčet velice dlouho.
Atmosféra knihy je místy velmi tísnivá a zneklidňující – byl to od začátku záměr, nebo se ten tón vyvíjel postupně během psaní?
Vyvíjel se spíš během rešerší. Příběh vznikne do veliké míry v hlavě, i když se samozřejmě precizuje a vyvíjí v kontaktu s bílou stránkou, jíž se svěřuje. Doufám, že se do atmosféry propsala i naděje a nezdolná víra v to, že sami určujeme, jaký svět bude. Já u Zjevení cítím obojí. Není to jenom tma, taky svítá.
Co pro vás bylo při psaní Zjevení nejtěžší – bylo to spíš zvládnutí historických reálií, práce s atmosférou, nebo udržení samotného příběhu pohromadě?
Historické reálie jsou podle mě vždycky nejtěžší na zdolání. Nesmíte se takzvaně přezdrojovat, jak se říkalo v novinách. Příběh musí držet pohromadě, musíte respektovat, že i když inspirace vyvěrá ze skutečnosti a permanentně se k ní stáčí, ústřední je kreativita a příběh. Ten musí držet a být dobrý, aby všechnu tíhu skutečnosti unesl, a proto je potřeba mu podřídit všechny komponenty. Chápat, že nevzniká literatura faktu.
Co by si podle vás měl čtenář ze Zjevení odnést – a můžete už naznačit, jestli se do podobného světa nebo témat plánujete vrátit i ve své další knize?
Doufám, že si čtenář projde podobným obloukem jako já. Bude se vztekat, plakat, dojímat, smát, bude fandit, bude doufat. Že si odnese určitý pocit hrdosti na lidi, co se nedají ohnout, a touhu podobat se jim, i když se to ne vždycky povede. Můžeme chybovat, ale máme se snažit. A taky doufám, že se čtenář na konci zvedne a pojede do Slavkovského lesa, protože už absorboval základní slovník a může si jít s tamní krajinou popovídat sám. Nebo nějakou jinou, i tou nejbližší. Každá vypravuje.
Já teď aktuálně pracuju na knize, která vznikla jako jistý oddenek Zjevení. Vyplynula z rešerší. Vytanul přede mnou jeden obrovský, ohromující, svíravý příběh, který se do Zjevení nehodil a nepatřil, ale není možné, aby se nevyprávěl. A aby nezněl plnou silou hlasu, jaké dovedu dosáhnout.
Vydalo nakladatelství Kalibr, květen 2026
Kateřina Surmanová (*1984)
Vystudovala teorii a dějiny dramatických umění na Univerzitě Palackého v Olomouci, působila jako dramaturgyně filmových festivalů a novinářka, například v Hospodářských a Lidových novinách, kde vedla domácí rubriku. V roce 2022 jí vyšla knižní prvotina, mysteriózní thriller Šepot z lesa, který se stal bestsellerem a tvoří volnou trilogii s následujícími romány Zvedá se vítr (2023) a Tři Sekery (2024). Pochází z Hodonína, ale žije s manželem a synem v Odoleně Vodě, kde se odehrává děj její čtvrté knihy – Slepé cesty (2025). Je též autorkou knížky pro děti Nártoun a Outloň (2025), šestidílné mystické detektivky pro Český rozhlas O čem skály mlčí (2025) a řady povídek v antologiích.
text: Marie Jezberová
foto: Vladislav Steinbauer
