Přes 20 let coby člen bratislavské mordparty řešil nejsložitější a nejdrsnější případy na Slovensku, se stejnou vervou se pak vrhl na psaní detektivek. Václav Neuer už má sice na kontě deset knih, ale k českým čtenářům se v těchto dnech dostává teprve jeho prvotina Krkavčí soud. Drsné krimi se sympatickým inspektorem Ledeckým se u našich sousedů stalo obrovským hitem a my si nemohli nechat ujít příležitost autora vyzpovídat!
 

Na obálce knihy se skví velký nápis Skutečné zločiny, hned na začátku ale píšete, že je to všechno smyšlené. Tak jak to tedy je?

Náměty čerpám ze skutečných případů, v drtivé většině dokonce z těch, na jejichž vyšetřování jsem se osobně podílel. Ale je to jenom námět. Příběh, který čtenářům předkládám, záměrně upravuju. Jednak z úcty k obětem a pozůstalým, ale především proto, aby to čtenáře bavilo číst. To je pro mě nejdůležitější – aby se čtenář nenudil. Vždy se ale snažím zachovat co největší míru autenticity.

Přes 20 let jste pracoval u policie, že? Je pro vás důležité ukázat, jak to doopravdy funguje?

Ano, přesně řečeno jsem tam pracoval 23 let. Od té doby, co jsem začal psát, jsem si předsevzal, že se pokusím zachytit život a práci policistů co nejvíc realisticky. Čili i včetně určité míry byrokracie, která k té práci patří. Pro mě osobně to je důležité, ale na druhou stranu si nemyslím, že na tom stojí nebo padá, jestli je detektivka dobrá.

Existuje naopak něco, co raději tajíte?

Určitě. Jak už jsem zmiňoval, některé věci upravuju, aby příběh plynul svižněji. A některé metody a způsoby policejního vyšetřování jsem z kolegiality k policistům vynechal, aby kniha třeba neposkytla výhodu nebo návod těm, kdo se rozhodnou páchat trestnou činnost.

Krkavčí soud je opravdu brutální hned od samého začátku. Podzim, bezdomovec, brutálně znetvořená těla… Zažil jste během své kariéry něco skutečně tak odporného?

Zažil. Případ týraných a zavražděných bezdomovců se v Bratislavě skutečně stal a na jeho objasňování jsem se podílel. Některé věci člověk z hlavy nedostane a tohle bylo něco, co zaskočilo i mnohem starší a zkušenější kolegy.

Na takovou práci je asi potřeba silný žaludek. Jak se s těmito věcmi člověk vypořádá?

Každý jinak, ale nutno dodat, že členem „mordparty” se nestane jen tak někdo. A když se vám to podaří, obnáší to obrovskou zodpovědnost. Takže když se mi tenhle sen splnil, dělal jsem všechno proto, abych nezklamal důvěru těch, kdo mi věřili. I v těchto extrémních situacích jsem se vždy snažil udělat všechno přesně podle příruček a na nějaké emoce nebo nepříjemné myšlenky nedbat. Protože pokud člověk pokazí i jedinou maličkost, může to zmařit celé vyšetřování.

„Název knihy odkazuje k povídce Karla Kálala, českého spisovatele a slovakofila, který na počátku 20. století působil na Slovensku. Můj úžasně sečtělý kamarád Michal Nemec, který při mně stál, když jsem začínal psát, si přečetl rukopis mé prvotiny a vzpomněl si, že tahle stará báchorka můj příběh perfektně vystihuje. A tak nakonec knize dala i název,“ vysvětluje Václav Neuer. Vydalo nakladatelství Noxi.
 

Hlavní hrdina inspektor Ledecký je něco jako slovenský Harry Hole, taky má trošku problém s alkoholem. Je to klišé, nebo k práci u policie skutečně patří potíže udržet si vztahy a sklony k alkoholismu?

Tady vás opravím, není to alkoholik. Inspektor Ledecký je úplně obyčejný chlap ve středních letech. Není to génius, který by k řešení případů využíval brilantní úsudek, jeho způsob práce spočívá ve využívání dlouholetých zkušeností a na rozdíl od jiných knižních detektivů je to týmový hráč. Krkavčí soud ho však zachycuje ve složité životní situaci, kdy se mu vedle problémů v práci rozpadá manželství pod rukama.

... a tak se pokouší najít oporu v alkoholu.

Ano, ale ještě bych měl zmínit, že Krkavčí soud se neodehrává v současnosti, nýbrž někdy na přelomu devadesátých let a nulek, čili v době, kdy se v kancelářích ještě kouřilo a sem tam nějaká ta sklenička padla a nadřízení to tolerovali. Dnes je doba jiná. Nevěřím, že by u nás na Slovensku nebo u vás v Česku člověk se sklonem k alkoholismu vydržel u policie pracovat dlouho.

Jak jste vůbec začal psát? Protože Krkavčí soud se čte jedním dechem!

Vážněji jsem o psaní začal přemýšlet až potom, co jsem u policie skončil. Jsem naprostý samouk, takže jsem postupoval metodou pokus omyl a tři roky byly jediným výsledkem mé tvorby jenom odpadkové koše plné roztrhaného papíru. Jednou jsem ale v šuplíku našel svůj starší text, který se mi zpětně nezdál tak špatný. A to byl právě zárodek Krkavčího soudu, mé první knihy, která na Slovensku vyšla už v roce 2015. Od té doby píšu dál a dál, ale i když už mi letos vyjde desátá kniha, pořád se ještě nepovažuju za profesionálního spisovatele.

Tedy je to pro vás spíš koníček?

Ano, takové hobby. Ale velmi mě těší, že se okruh mých čtenářů rok od roku rozrůstá. A když mi někdo napíše, že se od knížky nemohl odtrhnout nebo kvůli ní probděl půl noci, považuju to za největší pochvalu.

Je podle vás slovenské krimi něčím typické? V severském krimi se například často objevuje téma zneužívání, hrdinové jsou často brblající alkoholici...

Myslím, že slovenské krimi se příliš neliší od té české. Jediný rozdíl je snad to, že na Slovensku nemá tento žánr tak dlouhou tradici jako v Česku a ani v současnosti se mu moc autorů nevěnuje. Ale jednoho fenoménu jsem si přece jenom všiml: od té doby, co prorazil král slovenské detektivky Dominik Dán, se u nás psaní detektivek začalo věnovat víc bývalých policistů.

Pokud se nepletu, tohle je vaše první kniha přeložená do češtiny. Jaké to je číst si svou knihu v jiném jazyce?

Na tuhle otázku vám odpovím s úsměvem. Číst knihu v češtině je pro mě naprosto přirozené, protože jsem čistokrevný Čech a čeština je mým mateřským jazykem. Narodil jsem se v Mostě, i když sám o sobě říkám, že jsem Plzeňák, protože jsem v Plzni vyrůstal. Na Slovensko jsem odešel studovat vysokou školu, oženil jsem se tady a takzvaně zapustil kořeny. Strávil jsem tady celou svou profesní kariéru a narodily se mi tu dcery. Zbytek rodiny mám ale v Česku, takže po překročení řeky Moravy automaticky přepínám do češtiny (smích).

VÁCLAV NEUER (* 1970)
Vlastním jménem Václav Kincl. Přes 20 let sloužil u policie, dokonce v elitním týmu bratislavské mordparty. Zde prožil i divoké devadesátky a podílel se na vyšetřování nejděsivějších a nejsložitějších případů slovenské historie. Po odchodu od policie se začal věnovat psaní. Jeho detektivky sice vždy vycházejí ze skutečných námětů, ale příběhy jsou notně upravené. Na Slovensku autorovi letos vyjde už desátá kniha, v Česku je Krkavčí soud první publikovanou knihou autora.

Text: Vavřinec Fiala
Foto: se svolením Václava Kincla