Kniha Anthonyho Delona Má rodina, můj příběh přináší spoustu neznámých a šokujících podrobností o soužití rebelského syna se slavným otcem. Přečtěte si ukázku z knihy a nahlédněte do soukromí hvězdy stříbrného plátna. Jaký byl Alain Delon za zavřenými dveřmi?

 

Ukázka:
 

Byly dny „s“ a dny „bez“.

Ve dnech „s“ se s námi koupal v bazénu, dokonce si z nás dělal legraci a večer nás lekal, zatímco jsme všichni leželi v mém velkém pokoji, který měl tolik postelí, že se dal označit za noclehárnu.

Občas vylezl na střechu a škrábal po břidlicových taškách, jako by tam byla divá zvěř, nebo přes sebe dokonce přehodil prostěradlo prosvícené kapesní baterkou, vcházel k nám do pokoje a vydával děsivé zvuky jako přízrak, aby nás vystrašil.

Záleželo mu na tom, abychom byly o prázdninách zaměstnaní, a tak požádal Mimi, aby pro nás organizovala aktivity, z nichž jsme, přiznávám, moc nadšení nebyli.

Především z jízdy na koni třikrát týdně u pana Marteaua, muže s devíti prsty, z nichž poslední mu usekla jedna vzpurná klisna. Jezdit na koni nás moc nebavilo, obzvlášť mě. Koně mám rád, ale v sedle jsem se nikdy necítil dobře. Později jsem měl snoubenku, která hrála pólo a snažila se mě tím sportem nadchnout. Tvrdila, že hraním se zbavím strachu, ale to se nestalo. Moji bratranci a sestřenice jízdě na koni také zrovna neholdovali, takže jsme vyváděli různé skopičiny, hlavně v manéži: nejvíc nás bavilo zahradit druhému cestu, zmást mu koně a nechat ho spadnout. Často jsme si jako terč vybírali Jeana-Marka, děti už jsou takové, vždycky rády trápí toho nejmladšího, maminčina mazánka.

…

Naopak ve dnech „bez“ pedantsky lpěl na malichernostech, třeba tehdy, když jsme všichni seděli u oběda a já jsem při jídle zápasil s vidličkou a nožem: „Do pusy se strká vidlička, ne nůž!“ Po dvou nebo třech napomenutích se najednou rozzuřil, popadl můj talíř a vyhodil ho z dokořán otevřeného okna se slovy: „Táhni do pokoje!“

Po obědě se za mnou rozběhli bratranci a sestřenice a ve stejnou chvíli se objevil i můj otec, opět posedlý svými démony, s velkým koženým bičem v ruce.

Ironií osudu to byl bič z filmu Zorro.

Ležel jsem na posteli a rychle jsem pochopil, co bude následovat, a tak jsem se schoulil do klubíčka, abych zmírnil rány, které na mě s práskáním dopadaly. Myslím, že se do mě nijak zvlášť neopíral, nepamatuji si žádnou fyzickou bolest, zato slova, která rány doprovázela, na mně zanechala šrámy, jež se hojily dlouho: „Ani psy nebiju bičem!“
 

Vyšlo v nakladatelství Práh.

Text: Anthony Delon, se svolením nakladatelství Práh
Foto: Markéta Havlová