Do konce druhého tisíciletí schází jen málo. Stará žena se po mnoha letech v Německu vrací do své původní vlasti, kde je pochována celá její rodina. Navštěvuje místa vymazaná z mapy světa a setkává se zde s lidmi, kteří byli součástí jejího domova. Domova, jejž byla nucena kdysi opustit. Neodbytné vzpomínky na tu dobu se náhle vracejí… (text: Jiří Popiolek, foto: Jan Křikava)
Klára Teršová se narodila v Aši – a po letech se do ní vrátila, protože se rozhodla na svůj poněkud zapomenutý a přehlížený kraj upozornit. A šla na to z gruntu a chytře. Kromě spousty jiných aktivit, jimiž Ašsko propaguje, i historickou novelou Bílý pramen, která funguje především jako silný, emotivní příběh zasazený do nádherné, panenské přírody nejzápadnějšího cípu naší republiky.
Vernéřovská balada
Dvacátá a třicátá léta dvacátého století. Hedvika prožívá dětství a mládí v malé, čistě německé vesničce Wernersreuth (dnes Vernéřov) nedaleko Aše. Vyrůstá na statku svého otce v nehostinném hornatém kraji, kde lidé musejí tvrdě pracovat, aby se uživili, a někdy ani to nestačí. Její osud se nijak neliší od stovek jiných v tomto regionu, ale vlastně i všude na světě – prožívá první lásky, konflikty se spolužáky, umírá jí maminka, nerozumí si s otcem ani nevlastním bratrem…
Jenže Hedvika je přeci jen trochu jiná – se životem, který jí osud nalinkoval, se není schopná smířit a pokouší se najít cestu, jak z něj vyklouznout. Útěky, uzavíráním se do sebe, usilovným studiem. Netuší však, že každá zvolená cesta se nakonec ukáže být slepá, nebo ji zavede pouze zpátky tam, odkud vyšla – do Wernersreuthu, v němž už život s blížící se druhou světovou válkou a radikalizací německého obyvatelstva, podléhajícího vábivým lžím Konráda Henleina, není tak prostý (jakkoli drsný) a jednoduchý jako dřív.
Černá a bílá
Ne, na dobro a zlo se tady opravdu nehraje. Také Hedvika se s henleinovci zaplete – jakkoli jen okrajově. Jako Němce v Československu, žijící na periferii, kde panuje neustálý pocit ublíženosti a kde je jenom tenká hranice mezi prospěšným vlastenectvím a zhoubným nacionalismem, tomuto vábení zprvu podlehli i kvalitní a slušní lidé. Sňatkem s henleinovským aktivistou Antonem si pak Hedvika jasně nalinkuje i to, jak bude vypadat její život po válce – čeká ji odsun.
O odsunu však Bílý pramen není, tím celý Hedvičin příběh jen vrcholí, završuje se – stejně jako jedna dlouhá etapa života Ašska a jeho obyvatel. Bílý pramen je především mrazivým, ale zároveň krásným svědectvím o tom, jak normální a nijak výjimečný život místní lidé vedli. O tom, že i sudetští Němci, ti, které nám oficiální propaganda léta démonizovala (a pro určitou část Čechů jsou strašákem dodnes), prožívali stejné emoce jako my a toužili po jediném – žít spokojeně a šťastně, milovat, mít co jíst a kde složit hlavu.
Hlavní hrdina jménem Ašsko
Klíčový pro pochopení Bílého pramene je pak blízký vztah Kláry Teršové k Ašsku. Z jednotlivých řádků přímo sálá její láska k této lokalitě – a to jak ke krásné, podmanivé přírodě plné lesů, kopců i divokých bystřin, tak k Aši jako maloměstu, jež v novele dýchá prvorepublikovou atmosférou kaváren, parků, nádherných vyhlídek, ale i továren a hospod, v nichž se začínají zejména nespokojení mladí radikalizovat.
Klára Teršová, která o životě v tomto regionu plánuje celou volnou trilogii, pak velmi rafinovaným způsobem pracuje i se samotným textem. Vše je psáno úsporným jazykem, a stejně strohé jsou i dialogy jednotlivých postav, jejichž lehce načrtnuté charakteristiky ale mají paradoxně značnou hloubku.
Tak se do útlé novely podařilo vložit mnoho motivů – sem tam jen nahozených a dále nerozvíjených, avšak ve výsledku tvořících pestrou mozaiku, která ukazuje život meziválečného Ašska v průběhu dynamických dvaceti meziválečných a válečných let.
Tímto odosobněným způsobem pak Klára Teršová zároveň znásobila i emotivní efekt celého textu – čtenář si musí spoustu věcí vědomě domyslet, a tak na něj veškeré neštěstí, které se postavám děje, dopadá o to tíživěji a silněji.
Nezbývá tak než doufat, že podobné emoce se podaří přenést i do dalšího dílu z let sedmdesátých, normalizačních – a tedy ze své podstaty i šedivějších.
Klára Teršová se narodila v roce 1989 v Aši. Vystudovala politologii na Univerzitě v Hradci Králové a ekonomii na České zemědělské univerzitě. Dva semestry absolvovala ve španělské Salamance a Granadě, jako stážistka působila v Bruselu. Po studiích pracovala ve státní správě a chtěla se stát diplomatkou v některé z hispánských zemí.
Od útlého věku psala do školních novin a časopisů nebo pro sebe. Souhra okolností ji zavedla zpátky do Aše. Neutišená situace města v pohraničí ji podnítila k založení neziskové organizace Smrčiny, jejímž cílem je rozvoj tohoto rozporuplného, i když krásného místa. Současnost a minulost, zchátralost i překrásná příroda byly inspirací k napsání knihy Bílý pramen. V současné době autorka vede svoji kavárnu v části obce Vernéřov u Aše. Píše blog o životě na konci světa, o Ašsku a o pečení.
