Moderovala politickou diskuzi Partie, připravovala reportáže do publicistického pořadu 168 hodin, pracovala jako tisková mluvčí prezidentského kandidáta… To, co Lenka Pastorčáková zažila, ji inspirovalo k napsání (místy až šokujícího) příběhu s názvem Kandidát.
Nakolik je váš nový román fikce a nakolik vychází z vašich vlastních zkušeností?
Události i postavy vzešly z mé fantazie. Co jsem ovšem maximálně vytěžila, je právě znalost prostředí, a to jak prezidentské kampaně, tak televize. To považuji za jeden z klíčových předpokladů pro kvalitní román, protože přináší autentičnost a eliminuje faktické chyby. Troufám si dokonce říct, že jde o autorskou povinnost, o vyjádření úcty ke čtenáři. Spisovatel, který čtenáři předloží román s faktickými chybami, je jako truhlář, který vám vyrobí křivý nábytek.
Takže jste vyloženě chtěla psát o něčem, co dobře znáte?
Přesně tak. Když jsem pracovala na svém prvním románu Žárlivka, musela jsem si spoustu věcí nastudovat, konzultovat s psychology, psychiatry, kontaktovala jsem dokonce řadu lidí, kterým chorobná žárlivost rozvrátila životy. Před napsáním Kandidáta jsem nepotřebovala žádné rešerše, mohla jsem rovnou psát, v absolutně padnoucích kramflecích. Na takové pozadí jsem pak mohla zasadit některá důležitá témata. Zajímají mě ta, o kterých se zas tak moc nemluví nebo neví. Dalším důvodem pak byla deziluze z české politické scény. Po deseti letech strávených pracovně v blízkosti našich politiků jsem dospěla do bodu, odkud už nebylo návratu k nějakým idejím, a potřebovala jsem se z toho všeho vypsat.
Jací jsou hrdinové vaší knížky?
Snažila jsem se o pestrý charakterový mix a současně o to, aby role a motivace některých postav byly co možná nejdéle nejasné. Aby čtenář přemýšlel, kdo je vlastně padouch a kdo hrdina, stejně jako neustále tápe Dominika (románová tisková mluvčí prezidentského kandidáta), kdo lže, kdo říká pravdu, kdo chce kandidátovi skutečně pomoct na Hrad, a kdo s ním jen manipuluje ve svůj prospěch. Samotný kandidát Viktor Vranský je velmi specifická osobnost – špičkový neurochirurg, trochu sociopat, ale při tanci showman, trochu cholerik, k tomu ješita a misofonik, tedy člověk trpící nesnášenlivostí vůči určitým zvukům. Musím říct, že na některých postavách se moje fantazie opravdu vyřádila.
Máte malého syna, kde jste brala čas a energii na psaní?
Čas jsem si kradla po chvilkách, energii jsem čerpala právě díky malému synovi. Mám obrovské štěstí, že Patrik je od narození neuvěřitelně hodné dítě, téměř nepláče, dobře a dlouho spí, takže paradoxně teprve na rodičovské dovolené konečně pravidelně a dlouho spím také já. Navíc dal mému životu řád, naučila jsem se lépe si organizovat čas. Poslední týdny před dokončením knížky byly sice dost hektické, ale to už jsme naštěstí bydleli poblíž rodičů a mého partnera, kteří pomohli. Dříve jsme s Paťou žili sami v Praze a partner za námi dojížděl ze Slezska, což bylo hodně náročné pro všechny.
Chodila jste si během psaní k někomu pro radu?
Ano, hodně věcí jsem konzultovala s partnerem, první kapitoly jsem dala přečíst mámě a sestře, protože to jsou mé nejupřímnější a nejpřísnější čtenářky. Kromě toho mám pár různorodých beta čtenářů, kterým důvěřuji, takže když se jim v mém rukopisu něco nepozdávalo, ještě jsem na dané věci zapracovala.
Román jste vydala v nakladatelství Grada. Jak se vám s ním spolupracovalo?
Jsme teprve na začátku spolupráce, ale zatím můžu říct, že mi bylo a je potěšením. Velkou zásluhu na tom má redaktorka Romana Homonická. Sedly jsme si jak pracovně, tak lidsky, důvěřuji jí, a to je perfektní základ.
Proč jsou důležité knížky tohoto typu? Co nám podle vás mohou přinést?
Už jako novinářka jsem ráda ukazovala jiné úhly pohledu, snažila se přimět lidi k zamyšlení, protože to, co se na první dobrou nějak jednoznačně jeví, může být ve skutečnosti zcela naopak. Toto chci sdělit i svými knihami – snažme se hned nehodnotit, neodsuzovat, nebo naopak nedůvěřovat všemu, co se nám předkládá. Kdysi jsem psala seminární práci, v níž jsem analyzovala názor, že čistý altruismus neexistuje, existuje jen půjčka za oplátku. Něco na tom opravdu je, a právě prezidentská kampaň je pro toto velmi úrodnou půdou.
Jakou cestou jste se dostala k novinařině? Byl to třeba váš dětský sen?
Zprvu to byl možná spíše sen mé učitelky českého jazyka na základní škole, každopádně já jej velmi rychle a ráda přijala za svůj. Moc bych přála mému synovi, a vlastně každému dítěti, aby mělo štěstí na člověka, který rozpozná jeho potenciál a bude jej nenásilně a aktivně rozvíjet a podporovat.
Prošla jste několika televizemi, na kterou z nich ráda vzpomínáte?
Na každou, každá měla něco do sebe. O práci v televizi se říká, že je to droga. Souhlasím. Akorát, že já už se předávkovala a musela si odvyknout. Často se setkávám s názorem, že televizní reportérka se jen hezky namaluje a učeše a pak přečte, co jí někdo připraví. Ne! Opravdu ne! Je to neskutečná řehole. Často nemáte čas ani na oběd, chodíváte domů večer, totálně vyšťavená, a už přemýšlíte, co budete natáčet další den. Můj osobní život dlouho v podstatě neexistoval.
Jaké vlastnosti by podle vás měl mít dobrý moderátor politické diskuse?
Především se nesmí bát. Nikoho a ničeho. Taky by měl umět potlačit své ego. Lidé nejsou zvědaví na názory moderátora, ale těch, které si do studia pozval. Velmi důležité je i to, aby uměl říct jasné ne, pokud je něco za hranou jeho hodnot a principů, a pokud není jeho NE respektováno, je důležité umět odejít. Nikdo by neměl moderovat za každou cenu, navzdory svým zásadám. To je koneckonců také téma, které otevírám v Kandidátovi.
Poslední čtyři roky jste pracovala jako tisková mluvčí Zoo Praha. Co vás vedlo k tomu, že jste vyměnila lidi za zvířata?
A víte, že často slýchám, že jsem jen přešla od jedněch zvířat ke druhým?
Ale vážně, jedním z podstatných důvodů byl ten, že má spoustu skvělých a funkčních projektů, které pomáhají mnohým ohroženým druhům doslova přežít. Chtěla jsem a bylo mi ctí být u toho.
Na jakou situaci z té doby ráda vzpomínáte?
Bylo nádherné například sledovat, jak koně Převalského, které jsme převezli z Prahy do Mongolska, vybíhají z přepravních boxů vstříc volnosti. Nebo když jsme úspěšně dopravili mláďata supů mrchožravých na skalní niku v Bulharsku.
Naučila vás zvířata něčemu?
Nevím, jestli vyloženě naučila, ale rozhodně mě v jednom utvrdila. Kamarádi se někdy podivují nad tím, že rok co rok jezdím s rodiči nebo i širší rodinou na dovolenou. Jednou se stalo, že nás letělo do Řecka dvanáct, včetně babičky. Stejně tak spolu trávíme vánoční svátky a scházíme se na velkých rodinných oslavách. Pro mě to není povinnost, ale radost. V zoo jsem se často chodila dívat na „rodinku“ gueréz, jak spolu společně hodují. Jak starší sourozenci pečují o ty mladší, a vůbec spolu všichni perfektně fungují. Vždycky jsem si říkala: Jo, takhle je to přirozené a krásné.
Knihkupec je celý věnovaný knihám. Jak byste se definovala jako čtenářka?
Jako nezastavitelná. A nevyrušitelná. Když čtu, jsem ve svém vakuu, zapomínám vystupovat z MHD, chodím pozdě na schůzky… Čtu kdykoliv a kdekoliv můžu.
A jaký příběh vám právě teď leží na nočním stolku?
Mám takový svůj malý projekt s názvem Knihožití, na propagaci převážně českých a slovenských autorů, takže na všech mých stolcích vždy leží několik jejich knížek. Momentálně mě velmi zajímá So slonom na pleciach od Dušana Štrause – autentický příběh o prozření funkcionáře celosvětově známé sekty.
Lenka Pastorčáková (* 1983)
Bývalá novinářka a televizní moderátorka, momentálně na rodičovské dovolené. Působila v agentuře ČTK, v televizi Nova, televizi Prima a České televizi. V roce 2017 zastávala úlohu tiskové mluvčí Jiřího Drahoše, kandidáta v prezidentských volbách. Do března 2020 působila jako tisková mluvčí Zoo Praha. Jako spisovatelka debutovala psychologickým románem o chorobné žárlivosti s názvem Žárlivka. Koncem října jí v nakladatelství Grada vyšla kniha Kandidát.
Text: Martina Vlčková
Foto: Jan Vlček
