V prvním díle románu Šikmý kostel se Karin Lednická a její postavy musely vypořádat se dvěma projevy modernizace: s nastupujícím kapitalismem a dopady industrializace. Druhý díl se věnoval další moderní síle, která v minulých staletích přerámovala skutečnost našich životů – nacionalismu. A třetí díl na půdorysu poválečného vývoje regionu Karvinska manifestuje, jak si s hlavními postavami pohrál nastupující režim vycházející z ideologie komunismu.
Na region je brzy po konci války uvalen nekompromisní dohled nově vznikajících státních struktur. Těžce pracující horníci sice jsou režimem v rétorické rovině vynášeni na piedestal, ale fakticky jsou kvůli bezohledné těžbě vystavováni obrovským bezpečnostním rizikům, která ve filmovém zpracování poodkrývá také nedávný snímek Dukla 61 režiséra Davida Ondříčka. Ten popisuje okolnosti tragické události na dole Dukla v Havířově v červenci 1961. Třetí díl Šikmého kostela končí v předvečer tohoto největšího důlního neštěstí v poválečných dějinách, za nímž stálo tehdejší budovatelské „když se kácí les, létají třísky“.
Toto reálně socialistické budování ve skutečnosti navazovalo na předchozí kapitalistické dolování, v jehož důsledku se postupně začala propadat také stará Karviná jako symbol zkázy „starých dobrých časů“. Ovšem, vezmeme-li v úvahu děj předchozích dvou dílů Šikmého kostela, byly opravdu tak dobré? Stačí jen připomenout tehdejší pracovní podmínky v dolech.
Anebo obraz vytěžené a bránící se země, který vytane na mysli jedné z postav, Žofii, hned v prvním dílu trilogie, když v roce 1905 přemýšlí o budoucnosti. Již zde autorka reflektuje otázku neudržitelnosti ekonomického rozvoje založeného na neomezeném využívání omezených přírodních zdrojů. „Kolik si toho ještě země nechá líbit?“ ptá se Žofie na začátku příběhu. Odpověď jí dávají všechny díly, samotný závěr toho třetího pak opisuje plný kruh, když v roce 1961 Wojtek odmítne analogii poddolované Karviné a krajiny zničené válkou s tím, že „po válce to tady vypadalo líp“.
Na osudech svých hrdinů Lednická opět ukazuje, jaké strategie po skončení 2. světové války karvinští volili – od budovatelského nadšení a následného vystřízlivění a deziluze přes prostou snahu přežít v nelehkých podmínkách až po emigraci. Autorka se netají tím, že jí jde především o nové převyprávění zavedeného příběhu jejího rodného kraje, který deformuje obraz vývoje Karvinska jako jakéhosi „rudého regionu“, a jeho uvedení na pravou míru.
Karin Lednická ve skutečnosti není jen autorkou románů, ale je také výrazným hlasem svého regionu v současných diskusích. Není jen tradiční spisovatelkou, ale je kritickou autorkou organicky vrostlou do historie a osudů Karvinska, která chce nabourat způsoby, jimiž jsou vnímáni lidé, kteří ve Slezsku žili a žijí. Lidé, jejichž osud byl spojen s fyzickou prací, které se v současných podmínkách nedostává uznání, jakého by si ve společnosti zasloužila. Lednické jak v jejích knihách, tak i v dalších veřejných vystoupeních jde nejen o připomenutí historie, ale také o připomenutí hodnoty těžké práce obyčejných lidí, což se netýká ani jen minulého období socialismu, ani jen jednoho regionu. Ve skutečnosti v její trilogii o historii jednoho regionu rezonuje současnost celé naší společnosti.
Foto: se svolením Ondřeje Císaře.
Ondřej Císař (*1974) je český sociolog a politolog. V současné době působí na Institutu sociologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, kde vede přednášky v oboru sociologie, politické sociologie a metodologie společenských věd. Je garantem postgraduálního studia. Působí také v Sociologickém ústavu Akademie věd, kde je šéfredaktorem české části Sociologického časopisu. Jeho výzkum se zaměřuje především na politickou mobilizaci, sociální hnutí a sociologickou analýzu současných demokracií.
Text: Ondřej Císař
Foto: Markéta Havlová; se svolením Ondřeje Císaře
