Nadání zdědila po svém otci, herecké legendě Ladislavu Mrkvičkovi. Zahrála si v řadě seriálů, ve filmové pohádce Slíbená princezna, působí v dabingu i rozhlase. A od konce května ji uvidíme v pražském Vršovickém divadle Mana ve slavné americké hře Dva na houpačce. Jaká je Týna Průchová čtenářka?
1. Jakou knihu právě čtete?
Teď jsem dočetla krásnou knížku Kde zpívají raci, prvotinu Delii Owensové. Přečetla jsem ji během dvou nocí na zájezdě s divadlem, kde jsem se mohla do čtení naplno ponořit, protože jsem ráno nevstávala s dětmi do školky. Mám ráda, když mám na knížku čas, když mě příběh pohltí a čtu pak všude. Ale když začínám v divadle zkoušet novou hru, náročnější roli, většinou novou knihu nerozečítám, pokud to není něco k tématu, kterému se věnujeme. Neumyslela bych tolik příběhů.
2. Je pro vás lepší papírové vydání, nebo čtečka?
Čtečku jsem nikdy nepoužila, ráda obracím stránky, které voní. Novým tiskem a papírem, nebo stářím. Čtečka je skvělá věc pro vášnivé čtenáře, co hodně cestují, já ji ale nepotřebuji.
3. S jakou literární postavou byste šla na víno?
S Elíšou z knížky Tobiáš Lolness (Timothée de Fombelle). Mám ráda, když má postava v knížce nebo na jevišti nějaké vnitřní tajemství. Postava Elíši nám učarovala natolik, že jsme po ní pojmenovali naši prvorozenou dcerku. A když mluvím o těch tajemstvích, moc bych potřebovala zajít si na sklenku s Gitou, mou rolí v chystané inscenaci Dva na houpačce. Povídaly bychom si dlouho. Ráda bych ji znala víc než dobře a pochopila ta její skrytá tajemství, pak bych jí poděkovala a požádala ji, jestli její příběh mohu zahrát. A to je vlastně dobrý nápad! Ozvu se jí...
4. U které knihy jste se smála nahlas?
U knihy Ladislava Zibury Pěšky mezi buddhisty a komunisty aneb jak nešikovný mladý muž ujde 1500 kilometrů pěšky v Nepálu a v Číně, dějí se mu hrozné věci, ale on se jim jen směje. Probublávajícím smíchem jsem nakazila spolucestující v tramvaji. S mým mužem jsme strávili měsíční „předsvatební cestu“ v Indii a četba téhle knihy mne tam naplno vrátila. Byly to neuvěřitelné zážitky z druhého konce světa.
5. Oblíbený citát z knihy?
„Až se na Zemi jednou snesou bytosti z jiných světů, planet, hvězdokup, nebudou schopni rozeznat ten nepatrný rozdíl, který dělí lidi od zvířat. Nerozliší křik hrajících si dětí od křiku racků nad rybníkem. A tchoře budou považovat za človíčka – stejné oči, hlad, uši, smrad, stejná touha po životě.“ Miloslav Nevrlý, Karpatské hry. Kniha, se kterou chodím po horách.
6. Jakou knihu byste si vzala na pustý ostrov?
To je jednoduchá odpověď, mám tu knihu stále připravenou po ruce, kdybych musela při této příležitosti balit nějak narychlo: Tajuplný ostrov Julese Verna.
7. Kde knihy nejčastěji kupujete?
Nejraději knížky dostávám. Od blízkých lidí je to takové osobní pozvání: „Pojď prožít tenhle příběh, myslím, že se ti bude líbit!“ Během čtení pak cítím spiklenectví s tím, kdo mi knížku dal nebo doporučil.
A jsem knížkami hodně zásobovaná maminkou a její knihovnou. Tak moc si přála, abych ráda četla, že mi v dětství rozečítala knížky, i když jsem se už naučila číst. Díky tomu jsem si zvykla na rozvláčné vyprávění a zamilovala si tlusté knihy, kdy několik kapitol čekám, než se něco stane, ale mám čas si vše ve své fantazii detailně představit a v knížce se zabydlet.
8. Co děláte s knihami, které už nechcete?
Učím se posílat je dál. A nechce se mi jich vzdát, co kdybych ještě někdy zrovna tuhle… Ale občas něco musíme vytřídit. Nabídneme kamarádům, nebo dáme do knihobudky.
9. Proč je podle vás dobré číst knihy?
Protože s každou odlétám z reality do jiných krajů a mravů, do povah jiných lidí, do myšlenek, které by mě možná jinak nenapadly, a pak se vracím zpátky uvnitř bohatší. To mám na knížkách ráda. A s divadlem je to stejné.
10. Jakého spisovatele byste si vybrala, aby napsal váš životní příběh?
Ve volném čase jsem námořníkem, mám kapitánské zkoušky na plachetnici. A protože věřím, že mě na moři ještě mnoho dobrodružství čeká, nejraději bych se viděla v knížkách Rudolfa Krautschneidera.
text: Martina Vlčková
foto: Martina Houdek
