Představte si, že smícháte povedenou fantasy pro mládež, dobrou romantickou komedii a disneyovskou pohádku. Že výsledek nemůže fungovat? Ale může! Důkazem je série Korunní princezny, jejíž spoluautorkou je Katherine Webber, americká spisovatelka usazená v Anglii. Nedávno přijela do Prahy, aby se setkala se svými českými čtenáři. A že jich bylo...
Patříte ke vzácným hostům letošního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy Praha 2025. Je to vaše první návštěva u nás?
Kdepak, jsem tady už potřetí. Poprvé jsem Prahu navštívila soukromě v roce 2012 a okamžitě jsem se do ní zamilovala. Považuju ji za jedno z nejkrásnějších měst světa, fascinuje mě její historické jádro společně s Pražským hradem, Karlovým mostem a množstvím kostelů, paláců a zahrad. Toulat se tu můžete od rána do večera a pořád máte co objevovat, je to nádhera. A stejně nadšený byl i můj manžel, kterého jsem do Prahy vzala před deseti lety. Dokonce jsme tady napsali naše sliby – tenkrát jsme měli krátce před svatbou a byla to opravdu velká romantika. Díky našemu vztahu a hlavně díky Praze.
Naše hlavní město tedy znáte velmi dobře, jak jste na tom s českými autory?
I v tomhle směru jsem v obraze, četla jsem třeba román Nesnesitelná lehkost bytí od Milana Kundery a naprosto mě nadchnul. Jsem si jistá, že se k němu v budoucnu ještě vrátím. A určitě mě čekají i další objevy. Nedávno jsem poprosila svoji českou nakladatelku, aby mi doporučila nějaké vaše spisovatele a dostala jsem dlouhý seznam. A logicky v něm nechybí ani autoři, kteří stejně jako já píšou pro mládež a dospívající od dvanácti do osmnácti let.
Jaká jste v tomhle věku byla vy? Hodná holka, nebo naopak rebelka?
Správně je ta první varianta – jako dítě i jako teenager jsem vzorně poslouchala své rodiče. Vyrůstala jsem v Jižní Kalifornii. Poblíž jsme měli pláže a poušť, takže jsem trávila spoustu času venku. Samozřejmě jsem prožívala svoji první lásku, později první zlomené srdce… Bylo to intenzivní a zajímavé období plné různých pocitů, které si pamatuji dodnes. A čerpám z nich i jako autorka.
A o čem jste tenkrát snila?
Už jako malá jsem si přála být spisovatelkou. Jenže jsem si myslela, že se mi to nikdy nemůže splnit. A tak jsem se rozhodla studovat komparatistiku, která je hodně teoretická a zaměřuje se na srovnávání literatury různých národů. Plánovala jsem, že budu pracovat v nakladatelském průmyslu, ale v devatenácti mi to nedalo a rozhodla jsem se, že přeci jenom zkusím něco napsat. A tak začalo jedno velké dobrodružství. Na první knížce jsem pracovala pět let, a když byla hotová, nikdo o ni nestál. Upřímně, ani se tomu nedivím, protože byla příšerná… Ale já jsem si dokázala, že zvládnu vymyslet příběh a převést ho na papír. A tak jsem se vrhla do dalších pokusů.
Série Korunní princezny vychází v nakladatelství CooBoo.
Jak dlouho to trvalo, než si vás nakladatelské domy konečně všimly?
Dalších pět let a dvě další odmítnuté knihy. Zabodovala až ta čtvrtá s názvem Wing Jonesová, která vyšla v angličtině v roce 2017 a loni i v češtině.
Co se vám honilo hlavou, když jste ji poprvé držela v ruce?
Rozbrečela jsem se štěstím. Ale moc dobře jsem si uvědomovala, že se nesmím nechat ukolébat. Okamžitě jsem se vrhla do další tvorby. Vybrala jsem si žánr fantasy, který jsem vždycky milovala. Oslovila jsem svoji švagrovou Catherine Doyle a začaly jsme spolu psát sérii Korunní princezny.
Psát ve dvou a ještě s rodinným příslušníkem musí být docela výzva…
Já jsem Catherine, která pochází z Irska, poznala ještě jako svobodnou. Měly jsme stejnou literární agentku a ta nás představila na jedné akci. Okamžitě jsme se spřátelily. Později jsem ji seznámila se svým bratrem, oni se zamilovali a časem vzali. Teď jsme tedy nejenom nejlepší přítelkyně, ale i příbuzné. Jsme propojené rodinně, pracovně i emočně. Když jsem jí navrhla, že bychom spolu mohly napsat příběh o Rose a Wren, dvojčatech z královského rodu, které mají rozdílné osudy a jednoho dne se prohodí, tak nadšeně souhlasila. No a pak už to šlo jako po másle…
Proč jste si za hlavní hrdinky vybraly zrovna princezny?
Protože nám přišla zajímavá představa, že někdo, kdo vyrůstal v zámku, je vržen do divočiny. A naopak někdo, kdo neví, jak se chovat mezi šlechtou, skončí přímo v jejím středu. Je v tom to správné napětí a drama. A k tomu hradby, příkopy, pořádná porce magie, pohlední strážci i zákeřná knížata, která touží dostat se na trůn. Tohle všechno budí čtenářovu představivost a přesně o to nám šlo.
Jak to vlastně vypadá, když píšete? Máte třeba svoje oblíbené místo a čas?
Přiznám se, že než jsem měla děti, byla jsem dokonale zorganizovaná. Měla jsem svůj denní plán a držela se ho. Teď v podstatě píšu kdykoliv můžu, hlavně pozdě večer nebo v noci. Ráda chodím do Britské knihovny u nás v Londýně. Je tam klid a já tam dokážu vypnout všechny všední starosti a soustředím se jen na daný příběh. Často taky píšu po různých kavárnách. Mezi mými přáteli je řada lidí z branže – autoři i knižní redaktoři, takže se často stává, že sedíme vedle sebe, tlučeme do počítačů a navzájem se motivujeme.
Co byste si přála, aby si mladí z vašich příběhů odnesli?
Byla bych ráda, aby si uvědomili, že jsou silnější, než si myslí. Jako naše hrdinka Rose, která na první pohled působí jako jemná a slabá dívka, ale vlivem okolností objeví svoji sílu a dokáže se za sebe postavit. A další moje důležité sdělení je, abychom se měli rádi a přijímali se takoví, jací jsme. Se všemi plusy i nedostatky.
O dnešní mladé generaci se říká, že je zhýčkaná a křehká. Souhlasíte s tím?
Vím, že to tak vidí různí sociologové a psychologové, ale já bych tak skeptická nebyla. Jednak jsem optimistka a jednak jsem s mladými v kontaktu na různých autogramiádách, knižních festivalech a dalších akcích. A tam potkávám chytré holky a kluky, kteří se zajímají o život. Čtou a vzdělávají se. Sbírají zkušenosti a s nimi se učí i empatii a zároveň odolnosti. Fandím jim a mám pro ně pochopení. Žijeme ve světě, který je přesycen informacemi. Ze všech stran se na nás valí negace a občas je těžké to ustát, a to i pro nás dospělé. Ale oni se podle mého opravdu snaží. Někdy jim to jde samozřejmě líp, někdy hůř. Ale hlavní je, že chtějí porozumět téhle době, světu i sami sobě. Pátrají a hledají i prostřednictvím knížek, což je skvělé.
Doma máte hned dvě představitelky mladé generace – svoje dcery. Jaké knížky bodují u nich?
Holky jsou ještě malé, ale jsem si jistá, že z nich rostou vášnivé čtenářky. Ono není divu, kromě mě se psaní věnuje i můj manžel Kevin. A náš londýnský dům je plný knížek od sklepa až po půdu. Ta mladší miluje pohádky, které jí čteme každý večer. Ta starší zase začala toužit po zážitcích a dobrodružství. Líbí se jí silné ženské hrdinky a nedávno se mě ptala, kdy si bude moct přečíst Korunní princezny. Jsem ráda, že vyrůstá nová čtenářka.
Blíží se léto, co máte v plánu?
Ještě jsme to oficiálně neoznámili, takže budu trochu tajemná. Ale můžu prozradit, že pracuji na příběhu o vílách. Bude temnější, než je u mě zvykem, ale doufám, že zajímavý a inspirativní. A určitě romantický. A v hlavě mám i nápad na beletrii pro dospělé, ale to je opravdu ještě hudba budoucnosti. Co se pak týká rodinného programu, čekají nás dva výlety – jeden do Ameriky za mými rodiči, druhý do Irska za bratrem, švagrovou a jejich miminkem, které se narodilo před pár dny. Budeme jezdit na výlety, koupat se v bazénu, užívat si krásného počasí, dobrého jídla, a hlavně sami sebe. Říká se, že rodina je malý svět, tvořený velkou láskou. Musím říct, že v našem případě to platí na tisíc procent…
(foto: Jaroslav Fikota)
Katherine Webber (* 1987)
Oblíbená autorka knih pro děti a mládež. Od roku 2017 vydala přes dvacet příběhů napříč různými žánry, který byly přeloženy do více než desítky jazyků. V České republice zabodoval její román Wing Jonesová a hlavně série o princeznách (tvoří ji knihy Korunní princezny, Prokleté královny a Planoucí koruny), kterou napsala společně s Catherine Doyle. S manželem Kevinem Tsangem, který je rovněž spisovatel, a dvěma dcerami aktuálně žije v Londýně.
text: Martina Vlčková
foto: Jaroslav Fikota
