Divadlo Járy Cimrmana slaví šedesát let, a přitom nestárne. Neuvěřitelnému výročí je věnována kniha plná příběhů ze scény i zákulisí z posledního desetiletí. Odpovídá na otázky, jak se slavné divadlo za dobu své existence proměnilo a jak k cimrmanovské poetice přistupují nové posily souboru. Hlasy jeho původních členů se tu setkávají s hlasy novými a situace, které líčí, nejsou nic dlužny duchu cimrmanologie. Emeritní kulisáci dostali větší herecké příležitosti a nové role si vysloužili i profesionální herci. Třeba z Vojty Kotka je perspektivní učitel strašný Láďa ve hře Vyšetřování ztráty třídní knihy. Právě na svoje nastudování této hry vzpomíná i v následující ukázce.
Můj kamarád pan doktor Svěrák
Když mi Zdeněk jednoho večera v divadle řekl, jestli bych mu po doktoru Žábovi z Afriky nepomohl ještě s učitelem z Třídnice, jak hře Vyšetřování ztráty třídní knihy zkráceně říkáme, rozjelo se v mé hlavě už povědomé kolečko pochybností, jak s tím mám u všech všudy zase naložit. Role, která je tolik spjatá se Zdeňkem a kterou za necelých šedesát let existence divadla nehrál nikdo jiný! Navíc ve hře, ve které se na jevišti potkávali s Láďou Smoljakem. A jak uděláme ten seminář? Vždyť tam má Zdeněk referát, kde v první osobě vypráví svou vzpomínku na to, jak se svým bratrancem doktorem Hedvábným objevili pod podlahou Školníka?
„Ale co už! Chce to? Chce to! Tak nepřemejšlej a nauč se hlavně ten text!“ řekl jsem si.
Šlo to vlastně docela dobře. Třídnici mám z dětství naposlouchanou dopodrobna, a když jsem na tahle dvířka svojí paměti znovu zaťukal, pootevřela se celkem rychle a pustila mě dál. Nechtěl jsem kluky trápit dlouhým zkoušením, a tak jsem si vymyslel jednoduchý plán asi šesti zkoušek zhruba 14 dní před mou premiérou. Jejich hlavní část se odehrávala na třídenním zájezdě v Ostravě, kam jsme jeli s Vraždou. Po dopoledních jsme začali zkoušet a ukázalo se, jak záludná umí Třídnice být. Je to absurdní drama havlovského střihu, které se cyklicky vrací ke stejným replikám a na herce je zde nakladeno nemálo záludných pastí, které ho mohou snadno a rychle lapit. „Nepřecenil jsem se se svou rychlostí?“ proběhlo mi hlavou. Ale hlavně jsem narazil na problém, jak k roli vlastně přistoupit. Zdeňkovy intonace mám posloucháním nahrávek dost zaryté a nechce se mi je měnit. Mám za to, že divák je slyšet chce. Jsem na nich doslova odkojen a trochu se přistihuji při tom, že mi jsou i nějak vlastní. To ale nestačí. V Třídnici paradoxně potřebujete mnohem hlubší herecké ukotvení, abyste šli po smyslu hry a neztratili se v bludných kolečkách Láďova trochu netradičního textu.
Jeden večer jsem se Zdeňka zeptal, jaké to je vidět tu roli hrát někoho jiného a on mi řekl: „Já v tom vidím sebe…!“ V tu chvíli jsem nevěděl, jestli je to pochvala, že to hraju jako on, nebo výtka, že to nehraju jinak. Ale Zdeněk pokračoval: „Já v tom vidím sebe, když jsem začínal učit! Byl jsem přesně takhle mladý učitel, který je jen o trochu starší než jeho žáci a snaží se jim na jednu stranu být blízký a kamarádský, ale zároveň by chtěl mít ten respekt a moc mu to nejde!“
To pro mě byla spásná myšlenka. V tu chvíli jsem si uvědomil, že tohle je ten klíč, podle kterého se můžu k učiteli postavit já! Do té doby jsem měl před sebou při hraní obraz Zdeňka, kterého znám, ale po tom, co mi řekl tuhle geniální připomínku, jsem se začal vžívat do Zdeňka, kterého vlastně neznám. Je to asi trochu legrační, ale tohle mě osvobodilo. Začal jsem si představovat, jaké by to bylo, kdybych já začínal učit, a najednou mi vtipy a situace začaly dávat i v mém podání nějakou vnitřní logiku. Měl jsem na čem stavět.
Vojta Kotek

Vydalo nakladatelství Paseka, 2026