Kdysi studoval bohemistiku s historií a psal básně, dnes šéfuje nakladatelství Host, které pro české čtenáře objevilo Kateřinu Tučkovou, Alenu Mornštajnovou nebo Stiega Larssona. Jak Tomáš Reichel vidí následující měsíce a z čeho čerpá energii a tolik potřebný nadhled? (text: Martina Vlčková, všechny fotografie: se souhlasem nakladatelství Host)

Před námi je léto, čas prázdnin a dovolených. Jak ho vnímáte z pozice knižního profesionála?
Když si zavzpomínám na naše začátky před pětadvaceti lety, tak pro nás letní sezóna vlastně neexistovala – tehdy jsme vydávali odborné knížky a poezii a když nám přišlo vyúčtování z Kosmasu, byly to z dnešního pohledu drobné. Postupně se to ale otočilo, když jsme začali vydávat víc beletrie. Několik let už navíc nabízíme o prázdninách paperbacková vydání našich nejúspěšnějších titulů za akční cenu a letní měsíce jsou pro nás velmi úspěšné. Samozřejmě to není tak silné jako o Vánocích, ale rozhodně už nezažíváme hluché měsíce nebo dokonce něco jako propad.

V jaké je teď nakladatelství Host vlastně kondici? Jak se mu aktuálně daří?
Daří se nám relativně dobře. Pustili jsme do světa celou řadu obchodně ambiciózních titulů. Například román Bílá Voda  Kateřiny Tučkové, na který máme fantastické ohlasy. Dále thriller Chlorid sodný Jussiho Adlera-Olsena, což je už devátý díl oblíbené detektivní série s vyšetřovatelem Carlem Mørckem. Vyšla i krásná dětská knížka Aleny Mornštajnové s názvem Kapka Ája nebo nová Samantha Shannonová. Její novinka se jmenuje Když spadne maska a jde o čtvrtou část úspěšné série o jasnovidcích a totalitním Scionu. Autorka v ní skvěle mísí žánry a vytváří příběh, který je současně politický thriller, dystopický epos a paranormální dobrodružství. Tohle všechno nás moc těší, ovšem pak jsou věci, které tak povzbudivé nejsou.

Myslíte celkovou situaci na trhu a ve společnosti?
Přesně tak. Tržby v knižním průmyslu obecně stagnují nebo mírně klesají, a naproti tomu všechny vstupy se dramaticky zdražují – teď myslím hlavně cenu tisku a papíru, které oproti minulému roku vzrostly o 30 až 40 procent! Ve chvíli, kdy se ceny zvedají a tržby nerostou se tak dostáváme do pasti… Navíc nikdo neví, jak to bude pokračovat dál. Co přinese další zdražování, jak vysoká bude inflace a tak dále.

Co vás drží, abyste nepropadl skepsi?
Prožíváme divnou dobu, ale člověk stejně musí druhý den ráno vstát a jít něco dělat. Snažit se držet nad hladinou. Jít od zápasu k zápasu, jak říkají sportovci.

Nad papírovými knihami visel Damoklův meč už několikrát. Myslíte si, že teď mají opravdu na kahánku?
Rozhodně ne. Moje generace, a s nadšením pozoruju, že i mladší lidé, dáváme přednost papírovému vydání. Chceme knížku držet v ruce, listovat v ní, cítit její vůni. Ale to vůbec neznamená, že by čtenáři úplně ignorovali elektronickou formu – tu si stáhnou do čtečky a cestují s ní třeba po městě nebo na dovolenou, ale doma v knihovně chtějí mít klasickou knížku. A pak je tu ještě jeden důležitý faktor – řada lidí pracuje na počítači a tudíž kouká celý den na obrazovku. Když přijdou večer domů, už v tom pokračovat nechtějí, což je pochopitelné. Trochu jiná situace je na západních trzích –  tam byl propad klasických knížek a naopak nástup e-knih výraznější. Ale pořád to není žádná katastrofa.

Jak se podle vás změnil vkus čtenářů? Herci a filmaři říkají, že je vidět, že po covidu se lidé chtějí hlavně bavit.
Myslím, že lidé přirozeně hledají oddech a únik, ale když se podíváme, jaké naše knihy se nejvíc prodávají, tak to asi tak úplně neplatí. Vydáváme vážnou beletrii, pak kvalitní detektivky a různé fantasy příběhy, které jsou často velmi temné a krvavé a rozhodně se nedá říci, že by byly určené k nezávaznému pobavení. Už zmíněné spisovatelky Kateřina Tučková a Alena Mornštajnová dosahují prodejů kolem dvou set tisíc kusů, což je na český trh opravdu velké číslo. A píšou docela neveselé příběhy z naší nedávné historie. Samozřejmě se snažíme hledat i odlehčenější knížky. Na podzim například chystáme opravdu velmi vtipnou detektivku Karstena Dusseho Vraždi všímavě, která se dlouho držela na špičce německých žebříčků.

Jak se vlastně pozná bestseller? Existují nějaké signály?
Dopředu velice těžko, svou roli v tom hraje spousta různých faktorů. Jeden příklad za všechny – před více než deseti lety nám do redakce přišel katalog švédského nakladatelství Norstedts, kde jsem uviděl anotaci třetího dílu Milénia švédského spisovatele Stiega Larssona. Spolu s ním tam byla informace, že se předchozích dvou dílů prodalo ve Švédsku jeden a půl milionu výtisků. První díl, Muži, kteří nenávidí ženy, už tehdy figuroval například na žebříčcích ve Francii. Zaujalo mě to a tak jsem si nechal přeložit ukázku. Po několika stránkách mně to sepnulo způsobem, který mě úplně odrovnal, stal jsem se Larssonovým fanouškem a zakoupili jsme práva na vydání série. V té chvíli jsem samozřejmě nedokázal dohlédnout, jaké obrátky to nabere, ale byl jsem přesvědčený, že to bude úspěšné.

Takže se dá říct, že záleží hlavně na intuici?
Člověk, který se delší čas zabývá vydáváním knih, může s jistou mírou pravděpodobnosti odhadnout, že kniha má šanci stát se bestsellerem. Posuzuje se žánr, téma, děj, styl psaní... Jestli nakonec půjde o skutečný bestseller, v tom hraje roli třicet procent čehosi, co se v daném okamžiku protne s nevysloveným čtenářským očekáváním, s něčím, co rezonuje ve společnosti a není dosud pojmenováno. Teprve, když se kniha skutečně stane bestsellerem, můžeme zpětně analyzovat, co pojmenovala lépe než jiné. Ale tohle se dopředu nedá úplně odhadnout. Dokážu si představit, že kdyby třeba Brownův Da Vinciho kód vyšel o pět let dříve nebo později, tak se z něj bestseller vůbec nemusel stát. Nikdo z nás nemá křišťálovou kouli, aby věděl, co se stane.

Vaše práce je evidentně dobrodružná…
V některých momentech ano. Mě osobně na tom baví dvě věci: za prvé, samotné čtení, pořád mě baví číst, necítím se vyhořelý (což musím zaklepat). Čtu i po večerech a většinou mě ani nenapadne zapnout si televizi. Když posuzuji nové tituly – snažím se k textu přistupovat bez předsudků a rád se nechávám okouzlit a strhnout. Za druhé: samotné nakladatelování, podnikání, kdy člověk organizuje spoustu věcí do nějakého celku. Snaží se, aby vše fungovalo – od hledání nových textů či žánrů, až po vedení a ladění kolegů v týmu. Je tam matematika, ekonomika, řízení rizika.

A jak jste na tom se psaním básní, kterému jste se kdysi věnoval?
To už je hodně dávno, na vlastní poezii už dlouho nemám čas a myšlenky. Chybí mi patřičné soustředění, nedá se nic dělat, uspokojení hledám v práci. Možná že až půjdu do důchodu, tak se ke psaní vrátím.

A co děláte, když potřebujete dobít baterky? Jak vypadá váš volný čas?
Dříve skoro neexistoval. Byli jsme mladí, plní energie a nadšení a literaturu jsme s kolegy řešili neustále. I v hospodě. Teď už jsem ve věku, kdy si hranici mezi prací a soukromím hlídám. Rozhodně už nesedím v kanceláři dvanáct hodin. Covid nás naučil víc pracovat z domova, což považuju za skvělou věc. Už jen v tom, že ušetříte spoustu času přejížděním z domu do kanceláře. S rodinou žijeme v mém rodném domě poblíž Lysic, asi půl hodiny od Brna. Do lesa to máme pár kroků… Procházky považuju za nejúčinnější lék na všechno. Ruch města mám rád, ale čím jsem starší, tím víc potřebuju být venku. Čerstvý vzduch, lesy, louky, pole, a tak dále.

Máte dvě malé děti, čtete jim?
Jasně! I když jsem unavený, snažím se, ale upřímně – častěji čte manželka. V červnu jsem na veletrhu Svět knihy pořídil nový výtisk Pohádek z pařezové chaloupky Křemílka a Vochomůrky, protože můj původní se dávno rozpadl: a děti byly nadšené. A já s nimi. Tyhle dva lesní mužíčky jsem vždycky měl moc rád. A při čtení dětem jsem se tak trochu vrátil do vlastního dětství.

Co byste nám doporučil z literatury pro dospělé? Jaký je váš osobní letní tip?
Tak na léto se určitě hodí detektivka, titul Kdo seje vítr autorské dvojice Michael Hjorth a Hans Rosenfeldt je sedmým svazkem Případů policejního psychologa Sebastiana Bergmana a podle mě je tahle série jednou z nejlepších ze severské vlny.

A jak v Hostu vidíte poprázdninovou část roku? Jaké máte plány?
Myslím, že náš podzimní ediční plán je nabitý. Vyjde nová kniha Larse Keplera s názvem Pavouk, připravujeme novinky Petry Dvořákové a Viktorie Hanišové nebo nositelky Nobelovy ceny Olgy Tokarczukové. A mnoho dalších, věřím, že se čtenáři mají na co těšit.

Tomáš Reichel (*1971) vystudoval gymnázium v Blansku a nedokončil bohemistiku a historii na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Od roku 1993 působil v redakci časopisu Host, o tři roky později se stal spoluzakladatelem, spolumajitelem a ředitelem nakladatelství Host. Je autorem básnických sbírek Před branou popela a Ztracený ráj.