Kdysi se věnovala investigativní novinařině, dnes se zaměřuje na rozhovory se zajímavými osobnostmi a společenská témata. Scarlett Wilková je ve svém oboru špičkou, na vavřínech ale rozhodně neusíná. Důkazem je i její románový debut Až uvidíš moře, který před pár dny vyšel v nakladatelství Motto. (text: Martina Vlčková, foto: Adolf Horsinka)

Jako novinářka jste udělala stovky rozhovorů. Jak se cítíte na „druhé straně“ – v pozici zpovídané?
Příjemně. Když se na rozhovory připravuji a vymýšlím otázky, často přemýšlím, jak bych na ně odpovídala, jestli nejsou primitivní nebo nepříjemné. Dávám si záležet na tom, aby rozhovor nebyl souboj, aby se zpovídaný necítil zahnaný do kouta. Takže, když jsem teď na té druhé straně, nebojím se. Očekávám, že ten, kdo se mnou mluví, to cítí podobně. Ovšem je třeba říct, že si takový vlídný přístup při rozhovorech můžu dovolit, protože je dělám do společenského magazínu. Když jsem se zabývala investigativní novinařinou, a psala jsem o řadě velkých soudních kauz a policejních vyšetřováních v divokých devadesátých letech na severu Moravy, s vlídným přístupem bych tehdy rozhodně neuspěla. Právě proto, že mě časem vzájemná nedůvěra a neustálý boj přestal bavit, začala jsem se zabývat úplně jiným druhem žurnalistiky.

Na kontě máte několik knížek – třeba příběhy ostravských seniorů nebo vzpomínky zpěvačky Hany Zagorové, teď ale poprvé přicházíte s románem. Proč jste si vybrala zrovna tuhle formu?
Chtěla jsem zkusit něco, co jsem nikdy nedělala. Nevěděla jsem, zda dovedu vymýšlet fiktivní postavy, jejich příběhy, propojovat je. Moc ráda čtu a vždy, když skončím s nějakou knihou, která se mi líbila, tak trochu závidím spisovatelům, že něco takového dokážou. Takže to byl pokus, zkouška.

Jak dlouho jste na knize Až uvidíš moře pracovala? Kolik vás stála času a energie?
Šlo to dobře. Až jsem se divila. Psala jsem ji přibližně rok, ovšem při běžné práci pro Magazín DNES, což obnáší téměř každý týden velký text nebo rozhovor, někdy obojí. Podstatnou část knihy jsem napsala během týdnů, kdy jsem si udělala volno, a odjela do Řecka. Jezdívám tam nejraději sama. Vždy se ubytuju v nějakém menším apartmánu či domku, v místě, kde nejsou velké hotelové komplexy či diskotéky. Někde, kde je klid a skutečný, obyčejný řecký život. Tam se pak píše skvěle.

K napsání románu vás inspirovalo vyprávění řeckých pamětníků, které jste zaznamenávala pro společnost Post Bellum provozující databázi Paměť národa. Jakou cestou jste se k tomu dostala?
Vyhledávám zajímavé příběhy pro Paměť národa už řadu let. Natáčím je, zpracovávám, svého času jsem editovala i příběhy, které točili jiní dokumentaristé. Je to ta nejlepší věc, jaká mě v životě potkala. Setkala jsem se díky této práci se statečnými a zajímavými lidmi, dozvěděla jsem se víc, než kdybych studovala historii. K Paměti národa mě přivedla náhoda – pán, který měl v Beskydech chatu nedaleko od té mé, mi jednou začal vyprávět, jak přežil za druhé světové války bombardování Drážďan. Prostě mi to začal takhle jednou říkat, když jsem šla se psem kolem. A můj muž mě od té doby začal přesvědčovat, že by to určitě zajímalo Paměť národa, kterou jsme v té době znali jen jako posluchači příběhů. Tak jsem je kontaktovala, oni měli zájem. Vyprávění pána jsem natočila a pak jsem začala vyhledávat další pamětníky.

A jak jste přišla zrovna na řeckou komunitu, která do tehdejšího Československa uprchla před občanskou válkou?
Vzhledem k tomu, že mám ráda Řecko a vše, co s tou zemí souvisí, zajímala mě i řecká historie. Už nevím, jak jsem narazila na informace o tom, že tady žije spousta potomků řeckých emigrantů, kteří utekli před občanskou válkou a v letech 1948 a 1949 dostali azyl v Československu. Ale řekla jsem si, že jejich příběhy přece musí být atraktivní. O té kapitole dějin se nemluvilo, přitom lidí s řeckými jmény kolem nás žije spousta. A nikoho nezajímá, jak se sem dostali, proč tady jsou. Kontaktovala jsem řeckou obec v Ostravě, což je jeden ze spolků, ve kterém se Řekové sdružují. Setkala jsem se tam s vlídným přijetím, s pochopením. Dali mi například tip na dámu, která v roce 1948 bojovala jako partyzánka v řeckých horách a krásně mi o tom vyprávěla. V Paměti národa je však řada příběhů řeckých pamětníků, které natočili i jiní dokumentaristé, ne jen já. Z těch jsem pak také čerpala.  Já jsem si povídala převážně s Řeky, kteří se usadili na severu Moravy, tedy tam, kde žiju.

Asi jste nejdřív musela získat jejich důvěru…
Měla jsem pocit, že byli rádi, že se o jejich příběhy někdo zajímá. Ta nejstarší generace Řeků, kteří tady ještě žijí, prožila opravdu věci, které si nedovedeme představit. A staří lidé jsou zpravidla rádi, když si na ně někdo udělá čas a poslouchá jejich vyprávění.

Došlo někdy i na slzy?
Ano. Představme si, že řecké děti sem kdysi přijely úplně samy a nerozuměly česky ani slovo. Buďto šlo o sirotky, nebo je sem rodiče prostě poslali, protože je tak chtěli uchránit před válkou. Malé děti se ocitly v cizí zemi, byly úplně zmatené, vystrašené. Některé nevěděly, kde jsou jejich rodiče, jestli žijí. Někteří se už s nimi nikdy nesetkali. Takové vzpomínání je emotivní.

Hrdinkami vašeho románu jsou dvě holčičky jménem Sotiria a Koula. Jaké jsou?
Dělají v životě spoustu chyb jako každý z nás. Ocitají se v soukolí dějinných událostí, se kterými si moc neumějí poradit. Ale jsou to statečné holky a pokusila jsem se pro ně vytvořit životy plné dobrodružství. Jsou trochu potvory, není s nimi nuda. Ale v knize je mnohem více postav, nedá se říct, že by se děj točil jen kolem nich. Protože jde o vyprávění o válce, je tam samozřejmě i spousta mužských postav.

Můžeme naznačit, s čím vším se potýkají?
V podstatě jde o lidi, kteří přišli o rodiče, o kořeny, o domov, nemají žádnou vlast, protože v Řecku byli dlouhou dobu považováni za nepřátele státu. Neměli se kam vrátit a přitom se tady nikdy necítili úplně dobře. No a protože se ocitli v Československu v padesátých letech, samozřejmě do jejich životů tvrdě zasáhlo vše, co souviselo s tou dobou, včetně výslechů na StB. Pokusila jsem se vylíčit i hrůzné scény, které se za občanské války odehrávaly v řeckých horách. Například se téměř vůbec neví o tom, že právě tam tehdy byl použitý napalm. Vypálili jim celé vesnice. A takhle bojovali Řekové mezi sebou, bratr proti bratrovi. Byla to příšerná doba, kterou, jak už to bývá, nejvíce odnesly ženy a děti.

Podobné příběhy se díky ruské invazi na Ukrajinu odehrávají i dneska. Jak vy osobně vnímáte uprchlickou krizi?
Nedávno mi telefonovala jedna Řekyně z Ostravy, stará dáma, jejíž vzpomínky jsem kdysi natočila.  Vyprávěla mi, jak je teď zděšená, jak se snaží organizovat sbírku pro ukrajinské děti. Říkala: „Jak je možné, že děti a jejich mámy zase musejí utíkat před válkou? Vždyť ony prožívají totéž, co jsme zažily kdysi my.“ Ta paní se tady ocitla jako sirotek prchající před válkou. Když jsme si o tom před pár lety vyprávěly, připadalo mi to jako příběh z dávné doby, jako něco, co se už nikdy nemůže opakovat. A teď jsme svědky toho samého.

Časy, které prožíváme, jsou nejisté a turbulentní. Jak se vám daří soustředit se na práci?
Těšila jsem se, že začnu psát další knížku. Mám ji vymyšlenou, rozpracovanou. Ale najednou jako bych ztratila chuť něco plánovat, přemýšlet nad budoucností. Věnuju se běžné, každodenní práci, ale nejsem schopna zabývat se něčím dlouhodobým. Jsem z generace, která nepoznala nejistotu, strach. Naše životy byly pohodové, pěkné, ve srovnání s tím, co slýchám od starých lidí, až nudné. Tak se asi neumím srovnat s tím, že se jistota změnila v nejistotu.

Psaní jste se začala věnovat hned po maturitě. To znamená, že novinařina byla váš sen?
Vůbec ne. Nedostala jsem se na vysokou školu, tak jsem si hledala práci. Náhodou jsem se dozvěděla, že je volné místo v podnikovém časopise ostravské Nové huti. Hledali někoho, kdo umí psát na stroji. Sice mi to moc nešlo, ale vzali mě. Až pak jsem zjistila, že po mně budou chtít články o tom, kolik se ve fabrice vyválcovalo trubek a podobně. Dali mi foťák a poslali mě vyfotit odpich železa. Já ani nevěděla, co to je. Začalo mě to bavit, pak jsem prošla různými regionálními novinami a na nějakou vysokou školu jsem úplně zapomněla.

Jaké představy, iluze jste měla o své profesi kdysi, a jak se na ni díváte dnes?
Začínala jsem v době, kdy nebyly mobily ani internet. Když jsem dělala zpravodajku MF DNES ze severní Moravy, stávalo se, že jsem něco psala z oblasti u polských hranic a večer tam hledala telefonní budku, ze které bych mohla zprávu nadiktovat do pražské redakce. Ve srovnání s dneškem, kdy několika kliknutími najdeme na internetu cokoli kdekoli na světě, mně to připadá, jako bych mluvila o pravěku. Myslím, že být dnes novinářem je jednodušší. Ovšem přináší to skutečnost, že spousta článků vzniká takzvaně od stolu, jde o jakési kompiláty informací stažených z internetu a získaných přes mail či telefon. Je čím dál méně novinářů, kteří takzvaně zvednou zadek a jedou do terénu.  

Jaké vlastnosti by podle vás měl mít dobrý novinář?
Když mu někdo něco říká, měl by se hned zamyslet, proč mu to říká a snažit se u dvou dalších zdrojů ověřit, zda mu říká pravdu. To se ale týká kolegů, kteří se zabývají investigativní novinařinou, zpravodajstvím. U těch, kteří dělají spíše společenské magazíny, je důležité, aby prostě měli zájem o trendy ve společnosti.  Aby byli zvědaví. A hlavně, aby neměli pocit, že oni všemu rozumějí nejlíp. Mnohem lepší je přistupovat k tématu jako pitomec, pak se člověk nejvíc dozví.

K téhle profesi patří i neustálý stres. Jak se s ním vypořádáváte?
Z práce stres nemám. Mě přijde moje práce skvělá. Pořád se něco nového dozvídám, potkávám zajímavé lidi.

Jaká jste vy sama čtenářka?
Moje máma byla knihovnice. Dovedete si to představit, být dítětem knihovnice? Měla jsem neustálý přísun knih. Mám pocit, že mi dokonce máma dávala knížky, kterým jsem v dětství ani nerozuměla a vracela jsem se k nim až časem znovu. U nás se prostě četlo, četlo a četlo.

Která kniha vás v poslední době zaujala a proč?
Tato otázka mi neudělala radost, protože v poslední době moc nečtu. Jak jsem začala zkoušet psát knížky, mám pocit, že by mě čtení jiných knih rozptylovalo. Už tak neustále bojuju s časem, takže, když nějaký volný mám, chci ho věnovat svému psaní. Ale mám v plánu přečíst si román Osmý život pro Brilku. Slyšela jsem o něm už od několika lidí, kterým věřím, že je skvělý. Takže, letos si ho rozhodně beru na nějaký řecký ostrov.

A co vy a audioknihy?
Audioknihy jsou moje velké téma. Mám mezi svými nejbližšími nevidomou paní, která je na ně odkázána. Takže často chodím do zvukové knihovny pro nevidomé v Ostravě a mám docela dobrý přehled o tom, co vychází, co je už namluvené, protože pro ni musím zajišťovat neustálý přísun audioknih. Má neuvěřitelnou spotřebu. Někdy si říkám, jestli si interpreti, kteří audioknihy namlouvají, uvědomují, jak záslužná práce to je. Pro lidi, kteří nejsou schopni číst, je to opravdu záchrana, nebojím se říct, že i smysl života. Audioknihy jsou skvělá věc.

Při své práci jste potkala celou řadu spisovatelů. Na koho ráda vzpomínáte?
Mám moc ráda knihy Aleny Mornštajnové a Karin Lednické. A jsem ráda, že mě tyto dámy nezklamaly, když jsem s nimi dělala rozhovory. Jsou stejně skvělé jako skvělé jsou jejich knihy. Ony se ze svého velkého úspěchu nezbláznily, což v dnešní době není úplně obvyklé.

Na co se aktuálně nejvíc těšíte? Ať už pracovně, nebo soukromě?
Těším se, až budu v Řecku. Jezdím tam každý rok dvakrát a pravidlo jsem neporušila ani v covidové době. Být téměř sama na plážích třeba na Santorini, kde je obvykle turisty přeplněno, je zážitek, na který nikdy nezapomenu. Řecko za covidu, bez turistů, bylo skvělé.  Ale mám tam přátele, kteří by mě za tyto řeči hnali. Řekové jsou samozřejmě na příjmech z nás turistů zcela závislí a pro ně to byly nesmírně těžké roky. Letos se chystám vyrazit už počátkem června, mám tentokrát v plánu navštívit několik ostrůvků, na kterých jsem ještě nebyla. A pak si snad na podzim dám ještě jedno místo na pevnině, kam se naopak stále vracím. Právě tam se odehrává část knihy Až uvidíš moře.

Scarlett Wilková (*1969) je rodačka z Ostravy se psaní věnuje od chvíle, kdy po maturitě nastoupila do redakce podnikového časopisu. V roce 1992 nastoupila do MF DNES, kde se téměř deset let věnovala kauzám v justici a kriminalitě v severomoravském regionu. Nyní už řadu let pracuje v Magazínu MF DNES, kde se zaměřuje na rozhovory se zajímavými osobnostmi a společenská témata. Také spolupracuje se společností Post Bellum, která provozuje databázi Paměť národa. Na kontě má knihy Tváře a osudy a Málokdo ví. Její románový debut Až uvidíš moře vyšel koncem dubna v nakladatelství Motto.