Pavel Renčín: Žabarádi připlouvají, jsou testováni na dětech

18.09.2021 | Rozhovory
Pavel Renčín: Žabarádi připlouvají, jsou testováni na dětech

Rodinný výlet a nečekaná nemoc pomohly na svět dětské knize, jejíž autor se otevřeně hlásí k odkazu laskavého humoru známých českých spisovatelů. Ke jménu Pavel Renčín se přitom dosud úspěšně rojily žánry jako městská fantasy, magický realismus, thriller či drsný horor. A najednou od něj připlouvají Žabarádi s podtitulem Fantastické putování Kváčka a Žabimíra od pramene Vltavy až do vesmíru. (text: Jan David, foto: se souhlasem P. Renčína, ilustrace: se svolením Czech News Center)

Děti se budou při čtení smát nebo bát?
Budou se smát. Není to žádná strašidlovka, nechci děcka před spaním děsit. V příběhu zaznívá spíše poetika mých oblíbených a obdivovaných klasiků českého humoru.

Kterých?
Třeba Zdeňka Svěráka, některé scény a vtípky směřují tímto laskavým směrem. Uvidíme, jak kniha dopadne u čtenářů, zatím jsem příběh testoval jenom na dětech, zejména na svých. Příběh už slyšely asi třikrát a nejdůležitější je, že se u toho baví. Pamatují si z knížky nazpaměť básničky, prozpěvují si písničky. Už jsem si vlastně splnil sen – napsal jsem knížku, která se líbí mým dětem, a doufám, že se bude líbit i dalším.

Vypadá to, že směr vašeho psaní výrazně ovlivnilo otcovství?
Určitě, děti teď mají čtyři a šest let, a to je ideální věk na pohádky. Už moje první příběhy před dvaceti lety se však pohybovaly na pomezí pohádky a fantastiky, díky trošce magického realismu byly i hravé. Až postupně jsem šel dospělejším směrem přes městskou fantasy, abych se dostal i k hororu, který byl opravdu velmi děsivý. Po narození dětí jsem začal zase zjemňovat.

Čtete dětem?
Odmalička. Každý večer před spaním, takže mám načtenou spoustu produkce, která u nás vycházela. Už delší dobu jsem přemýšlel, že by bylo hezké napsat svým dětem knížku, když jsem spisovatel. Nemohl jsem se k tomu ale dokopat.

Nedávno jsem pro magazín Knihkupec dělal rozhovor s Jiřím Žáčkem. Zmiňoval, že svou hravou prvotinu Aprílová abeceda z roku 1978 napsal, protože se mu coby otci nechtělo číst svým dětem dlouhé příběhy. Co bylo vaším impulsem?
Zrovna jste zmínil autora, který mě baví! Pravidelně jsem dětem četl jeho Krysáky, které mám moc rád. Byli i jednou z inspirací pro sepsání mé knížky. Je vidět, že Jiří Žáček má rád samostatné příběhy s určitou cykličností, což mají děti rády – tedy když příběh nějak začne a zase skončí, z hlediska formy je to pěkná věc. Zároveň se mi líbí, že sice píše pro děti, ale vkládá do svých textů i vtípky, které mohou pobavit rodiče. Přesně o to se snažím i v rámci svých Žabarádů, tedy dvou žabích kamarádů.

Jak tedy vznikli Žabarádi?
Téma mé knížky pro děti i její název vymyslel šestiletý syn, když jsme jeli do Polska na prodloužený víkend s rodinou. Cestou tam jsme si povídali a vymysleli duo žabích kamarádů. A Honzík mi vysvětlil, že když jsou to žabí kamarádi, tak by to měli být žábarádi. Od toho se odvíjí určitá poetika knihy a její směr, kdy se spousta slov začala „požabovat“.

Vypadáte, že jste si psaní užil.
Mimořádně, nečekal bych, že to bude tak zábavné. Mám rád češtinu, pestrou slovní zásobu i slovní humor. Tato knížka mi nabídla spoustu příležitostí, jak si s tím pohrát. Z Žižkovské věže je třeba kvůli nedorozumění Ježíškovská věž.

O čem příběh vypráví?
O žabácích od pramenů Vltavy na Šumavě, kde bydlí v tůňce. Honzík přišel s postavou Kváčka, který je odvážný a chce být kosmonautem stejně jako on. Já jsem k němu vymyslel kamaráda Žabimíra, chytráka a profesůrka, který si vynalezl před jméno i svůj titul inžabír. Po turistech tam jednou zůstane pohlednice s fotkami Prahy, jednou z nich je i zmíněná Žižkovská věž. Kváček si pomyslí, že je to určitě vesmírná raketa, a protože se chce stát prvním žabonautem, cíl cesty je jasný. Tím začíná dobrodružná výprava po proudu řeky.

A na dovolené jste měl čas psát?
Když jsme dorazili do Polska, dostal jsem horečky. Zatímco rodina trajdala po vodopádech, ležel jsem čtyři dny na hotelu. Konečně jsem ale začal psát. Každopádně je to putování po mnoha krásných místech naší vlasti.

Jak jste vybíral lokality pro příběh? Využil jste své zkušenosti z ježdění přírodou na trailovém kole?
Jezdím po lesích na kole moc rád, to je teď moje sportovní láska. V knize jsem ale využil spíše vzpomínky na vodáctví. Rád jsem jezdíval s rodiči právě Vltavu, kterou jsem díky pádlování poznal ze správného úhlu. Při psaní jsem pak brouzdal prstem po mapě, vzpomínal, kde se mi to samotnému líbilo, a zvažoval jsem, jak by co žabáci překonali. Vždyť hned na začátku musí zvládnout obrovské Lipno.

Čtenáři se tedy dozví i nějaké reálie?
Ano, ale nechci poučovat, takže informace z příběhu nijak neční. Když jdou žabáčci na konci kapitoly spát, Žabimír vždy vypráví zajímavost, která se většinou týká něčeho v daném příběhu. Třeba to, že žáby dýchají kůží nebo co všechno lekníny dělají pro vodu. Jsem spisovatel spíše příběhový, ale snažil jsem se, aby i jednotlivé epizody byly samostatnými příběhy, čitelnými samostatně, třeba jako pohádka před spaním.

Do atmosféry psaní se prý noříte skrze hudbu. Při psaní hororů jste si pouštěl tvrdý metal, i když ho jinak neposloucháte. Postupoval jste podobně i při psaní knížky pro děti?
Pracoval jsem tak hlavně u svých prvních knížek, když jsem se potřeboval víc ladit. Jenže čím víc píšu, tím víc je to jedno. Umím se už ponořit do příběhu kdekoliv. Stačí, abych si vzal notebook na klín a můžu začít psát klidně v metru mezi lidmi. Takže žádné „cinky-linky“ jsem kvůli náladě neposlouchal.

Když zmiňujete laskavost a poetičnost, myslel jsem spíš třeba na skladbu Vltava…
Ta je moje oblíbená! (smích) Je ale pravda, že jsem poslouchal v audioverzích oblíbené klasiky jako je Mach a Šebestová nebo Maxipes Fík, na kterých jsem vyrostl. Byl to velmi příjemný návrat do dětství. Sám bych si ani Večerníček nepustil, ale společně s dětmi mi to spolu pasuje. Staré příběhy jsou navíc nádherné i vizuálně, vezměte si třeba ilustrace Adolfa Borna.

Jak jste volil obrazový doprovod pro svoji knížku?
Žabarády ilustroval Ivan Mraček, který shodou okolností kreslil Krysáky. Moc se mi tam líbila jeho vizuální výprava, takže jsem ho oslovil a nechal mu zcela volnou ruku. Povedlo se, z ilustrací jsem nadšený. Možná bude knížka po výtvarné stránce lepší než po příběhové.

V dětství jsem některé knížky nečetl, protože se mi nelíbil obal. Jak jste to měl vy?
Souhlasím. Ilustrace ani nemusely být děsivé. Stačilo, aby to byl styl, který se mi nelíbil. Obrázky považuji u dětských knížek za velmi důležitou součást příběhu. Tvoří padesát procent z toho, co dětem dáváme.

Když zabrousím do vaší terminologie, tak co „vyžabujete“ od dětské knihy?
Jsem náročným čtenářem dětské knihy a nemám rád, když je příběh hloupý, když si autor nedal práci, aby se zamyslel. (chvíle ticha) Původně jsem chtěl mluvit o psaní textu v holých větách. Když si ale vezmete Děti z Bullerbynu, tak jsou psané velice jednoduše, a přitom je vyprávění autentické. Funguje to, a baví mě i děti. Dnes vychází velké množství dětských knih, ale jenom část z nich je pro mě čitelná.

Co vám na nich nejvíc vadí?
Obsah nedává smysl, věci jsou stylisticky špatně poskládané nebo jsou špatně používána zájmena. Jako autor a dvacet let píšící člověk jsem na to citlivý, stejně jako na špatné rychlopřeklady zahraničních knih. V literatuře mě takové věci takřka fyzicky bolí.

Budete teď v knihách pro děti pokračovat nebo se vrátíte k hororům?
Koncept pro pokračování knihy o žabácích už mám, ještě jsem ale nezačal psát. Mám jiné zaměstnání a psaní je pro mě příležitostný koníček, i když je to moje láska. Záleží také na tom, jaký bude mít úspěch první kniha pro děti.

Pavel Renčín (1977) patří mezi nejvýznamnější představitele žánru městské fantasy, autorsky se věnuje i hororu či thrilleru. Debutoval povídkou Stvořitel v roce 1999, letos v říjnu vyjde jeho prvotina pro děti s názvem Žabarádi. Řídí marketingové oddělení velké mediální společnosti, na internetu najdete jeho videokurzy autorského psaní. Mezi oblíbené autory nebo tituly přečtené v poslední době patří My děti ze stanice ZOO, Lovec draků Khaleda Hosseiniho nebo romány Stephena Kinga.

 

Nepřehlédněte

Chtěl jsem vytvořit nové ztělesnění upíra, který se od ostatních liší, říká Victor Dixen a proměnil krále Slunce v despotického vampýra

27.11.2022 | Rozhovory

Knihy, které skrývají tu správnou dávku motivace, nemusí být jen od známých autorů jako je Matt Haig nebo Mark Manson

26.11.2022 | Knižní zajímavosti

Tři kila a 1150 stran. Obsáhlá historická práce o Hitlerovi a třetí říši obsahuje řadu překvapivých odhalení, říká překladatel Martin Pokorný

25.11.2022 | Rozhovory

Autobiografický román Náraz od trojice německých autorů je o Berlíně osmdesátých let s příměsí tehdejšího Československa

24.11.2022 | Recenze

Po výhře v povídkové soutěži bylo psaní intenzivnější, říká nevystupující stand-up komik Michal Ježek

23.11.2022 | Rozhovory

magazín knihkupec

je nezávislý tištěný měsíčník přinášející informace o knižních novinkách, rovněž ale o důležitých událostech ze světa kultury a umění.

Tento portál je neúplným zrcadlem jeho redakčního obsahu. Některé články, recenze, knižní ukázky a pod. vycházejí pouze v jeho tištěné podobě. Pro tu ovšem musíte navštívit některé kamenné knihkupectví, kde jej dostanete zdarma ke svému nákupu.