„Oceňujeme a propagujeme kvalitní literaturu“ – tak zní motto knižního ocenění Magnesia Litera. Nakolik se ho daří naplňovat, odpovídá za pořádající spolek Litera jeho spoluzakladatel Pavel Mandys. „Myslím, že se nám to daří. Samozřejmě je vždycky otázka, jak definujeme slovo kvalitní, a pak je tu výběr konkrétních lidí, kteří mají o kvalitě svoji představu. Náš výběr proto nemusí vyhovovat každému,“ říká. Při nakouknutí do jiných zemí je podle něj jasné, že soutěže se nedají dělat jinak než výběrem porot. (text: Jan David, foto: se souhlasem Pavla Mandyse)

Jak se knihy dostanou do vašeho výběru?
Děláme to podobně jako v zahraničí. Skupina lidí v porotě, což jsou lidé, kteří převážně z profesních důvodů čtou tro­chu více knih než běžný čtenář, vybere nejdřív základní sedmadvacítku knih a z ní následnou jedenáctku včetně jednoho blogu. O jednotlivých katego­riích rozhodují odborné poroty, o knize roku a debutu roku širší literární obec, letos hlasovalo 233 profesionálů z knižní branže. Tento systém jsme zavedli v roce 2011.

Z tohoto pohledu asi není nonsens, že se jedná o subjektivní hodnocení několika lidí.
Je to umění, nikoliv atletika, takže nemůžeme změřit, že tamten je rych­lejší, bystřejší nebo silnější.

Oceňování knih je možná bližší hod­nocení tance, ne?
Nebo krasobruslení. Ale i tam jsou jasné parametry, které by se měly nějak bodovat. A pak je tam subjek­tivní dojem, který se ve sportu snaží co nejvíc potlačit, aby byl výsledek co nej­objektivnější. V umění to nikdy nejde.

Vzhledem k tomu, že se čtenáři nechávají při výběru knih ovlivňovat oceněními, jaké vodítko jim dnes poskytuje Magnesia Litera?
Zejména kniha roku je čtenářsky vše­obecně akceptovatelná. Neříkám, že je to úplně snadné čtení, ale bývá čtivá, i když je to tlustá historiografická kniha. Potvrzuje to nejen letošní vítěz Martin Hilský s titulem Shakespearova Anglie, ale i loňský vítěz Petr Čornej se svým Janem Žižkou.

Jan Žižka mě zajímá, nicméně musím přiznat, že vzhledem k množ­ství dat jsem i po roce stále v půlce knihy. Jak vnímáte tvrzení jedné z porotkyň, že podporovat main­stream je jako demonstrovat za uhelnou elektrárnu?
Vybrat tu nejlepší knihu je samozřejmě zásadní předpoklad, který má každá literární cena, ale dost často tam ještě bývá podmotiv a tím je upozornit na knihy, jichž si veřejnost nebo literární kritika zatím nevšimly. To je možná i to, co měla na mysli Ivana Myšková, že nemá cenu oceňovat mainstream, že je lepší vytáhnout na světlo méně zná­mého autora. Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že se oceňují knihy, o nichž se dosud neví a o nichž si poroty myslí, že by se o nich vědět mělo.

Třeba?
Dám příklad z Británie: Salman Rushdie dostal tamní nejznámější cenu Booker Prize za svoji druhou knihu Děti půlnoci – a pak už nikdy. Neznamená to, že jeho další knihy byly horší, naopak všechny byly skvělé a v 90. letech výrazně pře­kračovaly průměr. Poroty ale pravděpo­dobně dávaly přednost dalším autorům, kteří potřebovali zviditelnit, tak jako on předtím.

Mohou knižní ocenění naopak zavést čtenáře do slepé uličky? Když třeba odkážou na knihu, které běžní lidé nemusejí vůbec rozumět, protože je to vyšší level?
Může se to stát a stává se to. Třeba kniha Vladimíra Merty Popelnicový román je opravdu čtenářsky velmi náročná, má komplikovanou skladbu textu. Texty letošního vítěze katego­rie Palmknihy Litera za prózu Daniela Hradeckého také nejsou pro kaž­dého, ale dobrá literatura nebývá úplně triviální.

Rostou výhrady některých naklada­telů k měřítkům hodnocení?
Ze strany nakladatelství jsem zatím moc výhrad nezaznamenal, jedině Martina Vopěnku v minulém čísle vašeho časopisu. V tomto případě ale mluvil spíš jako autor, který nikdy nebyl nominován.

Jaké kontroverzní otázky nebo témata kolem Magnesie Litery slyšíte ve svém okolí?
Stejně jako loni se objevily výhrady k tomu, že zvítězilo málo žen. Chápu tento pohled, když ženy v současné beletrii docela dominují, ale jsou tu jen dvě vítězky. Loni tam tedy nebyla žádná žena, to byla trochu ostuda, ale tak se to prostě sešlo. V minulých letech jsme zase měli ročník, kdy ženy výrazně převažovaly.

Pokud ale hodnotíte díla autorů a autorek, asi si nepřejete kvóty podle pohlaví, ne?
Takhle je to v pořádku. Rozhoduje kva­lita textu, ne kdo to napsal, jakého byl pohlaví a podobně. Nedokážu posou­dit, jestli to je v jiných zemích jinak, ale my se zatím snažíme oceňovat hlavně estetickou kvalitu textu.

Chystáte změny do dalších ročníků v souvislosti s posledními ročníky ovlivněnými covidem?
Já sám zatím žádné významnější změny neplánuji. Je ale možné, že schůzka spolku Litera, což je těleso organizující ceny Magnesia Litera, nějaké návrhy přinese. Zatím ale vše běží, jak jsme si představovali, a nejdů­ležitější je, že vítězné knihy se potom prodávají násobně lépe.

Včetně bestsellerů. Sám jste někde zmiňoval, že ocenění zavedených autorů je potvrzením jejich kvality. A také bestsellerům může ocenění zvýšit prodeje.
Asi to neumíme u knih, po kterých je velká sháňka, hned jak vyjdou. Třeba těch od Radky Třeštíkové nebo Aleny Mornštajnové, jichž se prodává kolem padesáti tisíc kusů. Když ale třeba před pár lety vyhrál Erik Tabery s Opuštěnou společností, které se prodalo asi osm­náct tisíc kusů, překvapilo mě, že se prodej po ocenění opravdu zdvojnáso­bil. Největší skoky pak vidíme u autorů, převážně autorek, které před tím obecně málokdo znal.

Kdo třeba?
Petra Soukupová v roce 2010 nebo Bianka Bellová v roce 2017. Tam byl ten rozdíl největší, protože z relativně malého základu tří nebo čtyř tisíc pro­daných výtisků vyskočil prodej třeba na patnáct nebo dvacet tisíc.

Sahaly po autorkách zejména ženy, které knihy hlavně kupují, nebo to bylo obsahem? Umíte rozlišit podle statistik, kdo knihu koupí?
Neumíme a nevědí to ani naklada­telé, kteří ty statistiky mají. Napadá mě k tomu, že Češi pořád čtou knihy, ale mají čím dál větší problém, aby se zorientovali v tom, co číst mají nebo co číst chtějí. Z médií mizí kulturní rubriky a ty literární obzvlášť, část recenzování knih se přesouvá na internet. V tom je síla soutěže jako je Magnesia Litera, kdy se jednou za rok, najednou, nejširší veřejnost dozví, že jsou tu nějaké knihy, které kompetentní porota vybrala jako nejlepší. Mají jich celou řádku plus je tam vždy jedna kniha, která zvítězila takzvaně nade všemi.

A může pomoct trhu knižní influencerství?
Vnímám to z dvojího úhlu. Jednak z pohledu literárního kritika, jednak z pohledu člověka, který má rád knihy a vše, co je s nimi spojené. Z tohoto druhého pohledu je skvělé, že se dá čtení knih vydávat za něco módního, za něco, co je trendy, co dokáže oslovit nej­mladší veřejnost. Z pohledu literárního kritika samozřejmě nemůžu nevidět, že příspěvky influencerů obvykle naprosto postrádají argumenty, proč konkrétní kniha je, nebo naopak není dobrá. Bývají to dojmy laiků, kteří bez zdůvodnění vychválí nějakou knihu do nebes. Je možné, že se booktubeři a influenceři vyvíjejí, ale z hlediska literárního kritika je to prostě špatně.

Proč?
Nedokáží elementárně vysvětlit, proč se jim ta kniha líbí, nebo nelíbí. Zůstávají u prvního dojmu a tím to bohužel začíná a končí. Znova se ale vrátím k tomu, o čem jsem mluvil na začátku – pokud to má povzbudit zájem zejména mladších generací o knihu jako médium, tak je to samozřejmě skvělé. Za sebe doporučuji server iLiteratura, kde je doporučování knih mým zaměstnáním.

Magnesia Litera 2022, co vás k tomu napadá?
Zatím ještě moc knižních novinek nevy­šlo, takže vůbec nedokážu odhadnout, co by se v nominacích mělo objevit. Pravděpodobně to bude podobné jako loni, kdy většina těch nominovaných knih vyšla až v podzimní sezóně, to zna­mená od září do prosince. Organizačně nás zatím čekají změny v porotě, protože mnoha porotcům končí tříletý mandát a vystřídá je někdo jiný. Návrhy podávají všichni členové spolku Litera, uvidíme, rádi bychom složení více doplnili ženami. Musíme ale zvážit různé profesní pohledy, je to vždycky alchymie.