Uhlazený baryton Otakara Brouska ml. se v letních titulech vydavatelství OneHotBook prosazuje hned dvakrát. Nejprve ve westernu Síla psa z pera Američana Thomase Savage a hned nato jím promlouvají Hrdinové starého Řecka v poťouchlém náhledu Brita Stephena Frye. (text: Petr Matoušek, foto: se svolením OneHotBook)
Fryovo uchopení antické mytologie je rozevláté do té míry, jako by se před námi odehrávalo o dovolené přímo na řecké pláži. Cítil jste to i ve studiu?
Díky civilnosti se na ně člověk opravdu lehce soustředí i ve chvílích, kdy je vedro. Přitom nemám pocit, že bychom za tu humornou zkratku platili daň co do obsahu. Autor, původem komik, text vybavil skvělými dialogy, jelikož má zkušenosti se stand-upem a na plátně ztvárnil Oscara Wildea. V tom je asi nejzásadnější rozdíl od klasického znění těchto látek, jak je máme zažité od Gravese nebo Petišky: záměrně jim odebral sošnou velkolepost, a báječně je tím odlehčil. Anglicky suchým, ale jemným humorem, gradovaným parádními skeči.
Není výhoda v tom, že britský a český humor mají podobné rysy?
Mně se na Angličanech líbí jejich odstup, který publikum baví přece jen jinak než naše rejpalství. Odstup od toho, co v postavách předvádějí – v tom je klíč, který odemyká lecjaké brány. Oni na divadle nikdy nebudou své rozdrásané nitro odhalovat tak jako Rusové a Američané podle teorie Stanislavského. Britský divák je srozuměn s tím, že vy mu tu situaci prostě ukazujete coby herec – a nemusíte si kvůli tomu obrazně rvát žíly. Takže i vypjaté chvíle mají u Frye eleganci šumivého vína, které člověk rád stráví. I přesto, že v Řecku éry mýtů byl život podle autora stejně nesmiřitelný jako jeho rekové, když se vedle všelijakých příšer utkávali i se svými náturami. Ne-li s poruchami osobnosti.
Která z oněch osmi hrdinských diagnóz vás zasáhla nejvíc?
Héraklova deprese. Ten silák byl přinucen zabít své děti, protože jeho macecha Héra se nakrkla a dala mu Diův úlet krvavě sežrat. Říkal jsem si, jak věky věků pořád platí, že za něco pykáme. A děsivá byla duše Iásónovy Médeie: čarodějka jako obrázek, jenže mrcha jak břitva. Navíc i četní bohové – ostatně jsou to zase lidské výtvory – se uchylují k nekalostem třeba čistě proto, že oproti křesťanskému Bohu-otci rádi špacírovali po zemi a vyřizovali si tu účty. A Fry stojí nad nimi a celý ten šrumec diriguje.
Síla psa je obrazoborecký western, kde se postavy v kotli ranče škvaří hezky pozvolna. Smažil jste se při načítání s nimi?
Spíš jsem ustavičně cítil kafemlejnek, pro aktéry tak neodvratný. Z té pláně není úniku, a tak se klička osudu točí a točí, až všechny semele. Tedy až na finální zvrat, který je v knize o dost působivější. V ryze vizuálním provedení už mě tolik nezasáhl. Chtěl jsem ten oscarový film vidět hlavně proto, abych se ujistil, že jsem se na základě autorových plastických popisů do scény dobře vžil.
Namlouval se vám snáz Savageův frustrovaný kovboj, anebo farmář z Houellebecqova Serotoninu, který ve Francii 21. století trpí toutéž ztrátou smyslu?
No, blízcí mi nebyli (smích). V Síle psa mě zaujalo předurčení chlapáka, kdežto antihrdina Serotoninu mě upřímně štval – a asi mě i k něčemu vyburcoval, jestliže mi vynesl audiocenu za interpretaci. Přesto se k takové poloze nenechávám strhnout často. Táta mi kdysi dal ohledně hlasového herectví geniální tip: víš, někdy to stačí jen ozvučit. V tom je ten anglický přístup. Myšlenka je řečena a mnohé z ní přirozeně vyplyne. Zrodí se vtip a lidi se budou smát, anebo se tou distancí umocní děs – a při obojím není nutné zbytečně přehrávat.
