Kresbě se věnuje od 13. prosince 2013, od třetí hodiny ranní, kdy začala vznikat i kniha Hodně starej jaguár. „Naivní a nadšené Já kreslilo a skeptické a sarkastické Já to komentovalo,“ říká výtvarný kritik, publicista a spisovatel Michael Třeštík, který letos slaví 75. narozeniny.
Při prohlížení knihy mě napadalo, jestli si rád povídáte sám se sebou? Třeba v duchu.
V duchu hodně. Nejenom o tom, co píšu, ale třeba i že je nejvyšší čas udělat si další kávu. A třeba takové „Ty vole, tys ji nechal vystydnout“, to už je nahlas.
Jsou tři v noci a tebe napadne taková pitomost – to je jedna z prvních vět vnitřního dialogu ve svižně se rozjíždějícím ději. Chodí vás takto pozdě navštěvovat múza?
Na múzy nevěřím, protože všechno se musí poctivě odsedět, odlelkovat a odkouřit, aby se to v podvědomí nějak pospojovalo a vznikl nápad. Fyziologicky mi to vždycky vychází na dobu tak mezi půlnocí a třetí hodinou.
To lelkování, to je zrání, ne?
Zrání nebo naopak trouchnivění, podle toho, z čeho podvědomí v tu chvíli vaří.
Znám oslovení „ty starej pardále“, kde se vzal hodně „starej jaguár“?
Mám za to, že když jaguár nechytí gazelu na prvních sto metrech, tak toho nechá a zalehne do stínu, protože by se přehřál. Z toho mi plyne, že hodně starej jaguár by se za gazelami vůbec honit neměl, jenže já to pravidlo moc nedodržuju. A o tom je ta kniha.
Celoživotně se věnujete i kresbě a fotografii, kde se vzal nápad na její napsání?
Kresbě se nevěnuju celoživotně, ale od třetí hodiny ranní 13. prosince 2013, kdy se mi ten nápad přihodil. Tehdy dozrál pocit, že když pořád píšu o tom, jaké to je umění vnímat, měl bych také vědět, jaké to je pokoušet se umění tvořit.
V knize Hodně starej jaguár zazní, že umění je dobrodružství v neznámém světě, který může být prozkoumán jen těmi, kdo jsou ochotni riskovat. Kdy jste v tomto ohledu nejvíc zariskoval vy?
To řekl můj milovaný malíř Mark Rothko, ale není to nějaký zvláštní pohled na tvoření, je to jen pojmenování vlastnosti, kterou musí mít každý, kdo chce opravdu tvořit. Kdo tuhle vlastnost má, nemusí uspět, nemusí prorazit, nemusí mít úspěch ani sám před sebou, ale může tvořit. Kdo ji nemá, ale aspoň hodně pracuje, může zbohatnout, může se dostat i do učebnic, ale vždycky bude jen druhá liga. To nejpodstatnější, co jsem pochopil při vlastních pokusech tvořit, je právě pochopit, co to je „riskovat“ a najít si oblast, ve které mám co riskovat. Slušně nakreslit akt nebo mísu s koláči se člověk naučí v kterémkoliv večerním kurzu, ale moc si při tom nezariskuje. Já jsem v kreslení zariskoval konkrétně v tom, že jsem se do něj vůbec pustil. To ze začátku vypadlo jako hodně velká pitomost, ale jsem rád, že jsem to udělal.
Jak dlouho kniha vznikala?
Celých těch devět let. A opravdu vznikala jako autentický dialog mých dvou já. Naivní a nadšené já kreslilo a skeptické a sarkastické já to komentovalo. Pár let jsem působil jako výtvarný kritik, takže to kritické já to nadšené a naivní moc nešetřilo. Někdy jsme si vjeli do vlasů a byli na sebe sprostí tak, že jsem to do knihy ani dát nemohl. Naivní já každou kresbu kreslilo s tím, že ten druhý protivný skřet se na to dívá a pochechtává se. V knize jsou jako reprodukce ty kresby, nad kterými jsme se nejvíc hádali. Jinak by to, myslím, nedávalo smysl.
Mohla to být dobrá forma psychohygieny…
Ty dohady pramení z poloh, které v sobě mám, vím o nich a už dávno mě nepřekvapují a ani moc nerozveselují. Beru to tak, jak to je.
Přepisoval jste hodně nebo jste jel na první dobrou?
Tu knihu jsem v různých obdobích třikrát začal a dvakrát dokonce napsal celou, ale pak zas zahodil. Tohle je čtvrtý pokus. Na první dobrou se nedá napsat víc než odstavec.
Do začátku podzimu jste k zastižení jenom na chalupě, co vás tady baví na trávení času mimo domácí pražskou Letnou?
Na tutéž chalupu jezdím od narození, takže je to můj domov stejně jako Letná. Je to jen víkendový domek, ale v rodině je už od třicátých let. Vyžlovka je kousek od Prahy, takže jsem tady byl často, i když jsem nebyl na volné noze.
A jak vnímáte možnost střídat Prahu s venkovem?
Já jsem rád tam i tam a od té doby, co je dobré připojení k internetu a dobře fungují dovážkové služby, je mi vlastně jedno, kde jsem, tak to střídám půl na půl. Vždycky na jaře odstěhuju všechny pastely, notebook, slipy, trika a dobíječky na chalupu a na podzim zpátky do Prahy. Když jsem na chalupě, vůbec nejezdím do Prahy a když jsem v Praze, nejezdím na chalupu. Shodou náhod se i okruh blízkých přátel z chalupy a Pražáků téměř úplně překrývá, takže ani sociálně se nic moc nemění.
V září máte 75. narozeniny. Oslavíte je tedy ještě na chalupě?
Narozeniny vycházejí ještě do chalupního období, takže „slavit“ se bude na chalupě, a s týmiž lidmi, jako by to bylo v Praze. Tyhle kalendářem vynucené oslavy moc neprožívám, ale máme s rodinou nebo s přáteli pár osvědčených forem setkání, které naopak prožívám rád.
Je něco přenositelné pro čtenáře?
Třeba naše takzvané bilancování. Vždycky kolem nového roku se všichni čtyři, tedy i s „dětmi“, sejdeme a jeden po druhém probereme, jaký jsme měli rok. Pečlivě, každý to máme připravené písemně na několika papírech. A pak si o tom povídáme. Trvá to několik hodin a je to nejenom hezký, ale líp si pak rozumíme. To je pro mne důležitější než celé Vánoce i se Silvestrem dohromady.
Co nejlepšího vám přineslo pracovně-rodinné propojení s vaší ženou, dokumentaristkou Helenou Třeštíkovou? Je to mimo jiné právě třicet let, co jste dramaturgem většiny jejích filmů.
Třicet let je to od té doby, co to bylo formalizované, ale my už od svatby jsme jeden druhému dramaturgem nebo redaktorem ve většině věcí, co ten druhý dělá.
Za co jste tedy rád?
Oba žijeme dva profesní životy současně. Když nic jiného, je to zajímavější než žít jenom jeden.
A na co jste v životě pyšný, co vám třeba vykouzlí úsměv na tváři?
Nejvíc pyšný jsem na rodinu jako celek. Na to, kde a jak žijeme. Těch pár knih, co jsem napsal, proti tomu znamená málo.
Váš otec byl klavírní virtuos a skladatel Vladimír Třeštík, vaše matka, profesorka Libuše Třeštíková, třeba v mládí spolupracovala s básníky jako byli František Halas nebo Jaroslav Seifert. Jak rodiče v tomto ohledu ovlivnili vaši kariéru a co jste díky tomu předal svým dětem? Vlastně také umělecky založeným…
Oba rodiče mě ovlivnili hodně, dokonce snad zásadně. Vztah k hudbě a literatuře byl u nás doma ve vzduchu stejně silně jako kyslík, kysličník uhličitý a kouř z tátova viržinka. Že jsem pak k tomu ještě připletl architekturu a výtvarné umění, je už jen detail, protože všechny tyhle disciplíny jsou z většího nadhledu úplně totéž: tvoření.
Napsal jste řadu publikací o výtvarném umění, které tak zpřístupňujete i dětem. Jak zdravě podporovat jejich tvořivost? Moje dcera si třeba užívá výtvarný kroužek.
Kroužky jsou určitě dobré, když jsou dobré. My jsme se ženou vyrůstali v době, kdy to bylo hodně nerovnoměrné. Ona chodila do výborného a inspirativního sochařského kroužku, protože poblíž takový byl, a do dneška na něj vzpomíná, já nechodil do žádného, protože poblíž žádný nebyl. Přitom jsme oba vyrůstali v Praze. Ale asi víc než v kroužcích dítě nasává vztah ke tvoření v rodině. Okouká ho. Nebo neokouká. Ode mne děti mohly okoukat čtení a psaní. Jedno dítě hodně čte a nepíše, druhé nečte skoro vůbec, ale píše.
Patříte také k významným sběratelům a znalcům českého výtvarného a užitého umění. Do čeho byste dnes poradil investovat?
O tom jsem napsal knihu Umění sbírat umění. Je v ní taky kapitola o investování do umění, ale při jejím psaní mi trochu skřípaly zuby. Můžu samozřejmě kupovat obrazy jako „investici“ a čekat, že je za patnáct let prodám dráž, a ono to třeba vyjde. Ale to je míjení se s podstatou umění. Když budu chtít kupovat obrazy, na kterých za patnáct let vydělám, budou to úplně jiné obrazy, než mezi kterými chci žít. Je to jako kdybyste si pro manželství vybíral ženu, od které čekáte, že za patnáct let bude výborně vařit. Vy ale potřebujete ženu, se kterou je vám patnáct let dobře, a jestli umí vařit není tak podstatné. Je dobře kupovat si umění s vědomím, že jeho cena by se měla amortizovat tím, že s ním pak žiju. Za kolik ho nakonec já nebo pozůstalí prodají, by mělo být vedlejší. Když jedete na dovolenou do Thajska, taky nečekáte, že ten zážitek pak ještě výhodně prodáte.
Vydával jste encyklopedii Kdo je kdo v České republice. Co byste do ní o sobě napsal teď před 75. narozeninami v září roku 2022?
Myslím, že nejpřesnější je to, co mám jako charakteristiku na Facebooku: Mírně desorientovaný senior, který se snaží přijít věcem na kloub, ale moc mu to nejde.
Michael Třeštík (*1947)
Původním vzděláním inženýr architekt je od roku 1989 na volné noze a pracuje jako výtvarný kritik, publicista a spisovatel. Byl šéfredaktorem a vydavatelem literárního týdeníku TVAR a vydavatelem encyklopedií Kdo je kdo. Od roku 1992 je dramaturgem většiny filmů své ženy, dokumentaristky Heleny Třeštíkové. Vedle románu Zdi tvé (1988) a knih shrnujících jeho vtipné životní postřehy napsal řadu publikací o výtvarném umění, které zpřístupnil i dětem. Aktivně se věnuje i kresbě a fotografii. Patří k významným sběratelům a znalcům českého výtvarného a užitého umění. Od roku 2003 vede internetový obchod s uměním a starožitnostmi eAntik.
text: Jan David
foto: Radan Krumpl
