Původně studovala žurnalistiku a věnovala se práci v redakcích známých časopisů. Dnes má Markéta Lukášková na kontě pět úspěšných románů, oblíbený podcast a jednu originální „učebnici“, ve které ukazuje, že dějepis není nuda.
Vaše nová knížka Co vás v dějáku nenaučili se točí kolem moderních československých dějin. Jak jste na tohle téma přišla?
Už ve škole mě zaráželo, že dění po 2. světové válce se v podstatě nevěnujeme a to, co jsem se o době totality dozvěděla, bylo vesměs v dospělosti samostudiem. Když jsem potom tuhle dobu začala probírat v podcastu, měla jsem na to hezké ohlasy a došlo mi, že neučení se o době posledních osmdesáti let je systémová věc a jako člověk, co má hlas, to můžu zkusit trochu napravit. Zároveň všude pořád opakuju, že nejsem historik ani pedagog, jen vyprávím. Věřím, že na interpretaci událostí, které se staly a už jsou uzavřené, nemá nikdo licenci. Já se jen snažím to vyprávět tak, aby to bylo zajímavé i pro někoho, kdo dějepisu moc neholduje.
Co přesně chcete ve čtenářích vyvolat?
Já sama to mám tak, že když mě něco zaujme, jdu si k tomu hledat podrobnosti. Takže kdybych ve čtenářích vyvolala touhu po tom vědět víc, budu nadšená. To ostatně píšu i v předmluvě v knize. Třeba se mi podaří, že dějepis pro někoho přestane být ekvivalentem nudy a zjistí, že to není jen série dat, ale hlavně hromada neuvěřitelných příběhů, náhod, bizarností. Něco, co nás dovedlo tam, kde dnes jsme.
Kolik vás vaše originální „učebnice“ stála úsilí a energie?
Hodně materiálu už jsem měla zpracováno do podcastů, které jsem o těch tématech natočila, takže šlo spíš o to převést to do čitelné podoby, někde něco přidat, celkově to propojit a uhladit. Asi nejnáročnější bylo nabírání a přepis rozhovorů s pamětníky, které knihu na konci doplňují. Jela jsem ke všem respondentům domů, tak jsem se ocitla v jejich domácnosti, s čajem a koláčem, připadala jsem si jako u babičky nebo u dědy. A oni vyprávěli. Bylo to pro mě zajímavé i z téhle stránky. Je snadné někoho na základě jeho „životopisu“ šmahem odsoudit. Ale když vám to ten člověk z masa a kostí sám vypráví, dojem je úplně jiný.
Najde se mezi těmi skutečnými příběhy nějaký, který je vám třeba hodně blízký?
Mě se dotkly všechny ty případy, kdy tehdejší nomenklatura absolutně ignorovala osudy jednotlivců, ať už to byli pozůstalí po haváriích letadel, nebo třeba mladí sportovci, kteří měli zničené zdraví státem nařízeným dopingem. To, jak na člověku vlastně nezáleželo. Šlo jen o to, aby se to ututlalo, schovalo. Jenže to vyvolávalo reakce. Zoufalí lidé pak dělali zoufalé věci, o takových až skoro teroristických činech v knize také píšu.
Vaše novinka vyšla v nakladatelství Motto, se kterým spolupracujete od začátku vaší spisovatelské kariéry. Jak se pod jeho křídly cítíte?
Dobře, i proto jsem u něj vydala už šestou knihu. Ono se řekne, tak si to vydej sama, hodně lidí v mém okolí už mi to navrhlo, že přece nakladatelství „nepotřebuju“ a měla bych z prodeje knihy víc peněz. Jenže ono je velmi pohodlné a příjemné, že se nemusím u knihy starat o její distribuci, celou výrobu, prostě ten proces, kdy se z mého počítače dostane do knihkupectví. Líbí se mi, že napíšu text a pak už jsou tu jiní lidé, co se starají o další kroky. Jsou v tom dobří a já jim do toho nekecám.
Dva roky jste studovala žurnalistiku na Masarykově univerzitě v Brně. Proč jste toho nechala?
Studovala jsem dvouoborovou kombinaci Mediální studia, žurnalistika a Sociologie. A paradoxně mě bavila víc ta sociologie, ačkoliv jsem si ji volila jen tak „do počtu.“ Po dvou letech mi došlo, že žurnalistika se studuje spíš ze zájmu, že k tomu, abych někde psala, ji nepotřebuju. Že redakce si svého novináře vychová sama. A v sociologii přišla Statistická analýza dat, předmět, na který jsem se odmítala učit… A pak jsem se pohádala se spolubydlícími, tohle všechno se dohromady nějak spojilo a já měla pocit, že v Brně už mě nic dobrého nečeká.
Novinařinu jste pak ale nějaký čas dělala. Jak na tu etapu vzpomínáte?
Nedávno jsem někde říkala, že to bylo super období, ale jsem ráda, že jsem ho zažila mezi dvacítkou a třicítkou. Byla to dobrodružné, plné nejistoty a člověk musel být pořád „u toho“. A to je unavující. Nemám takovou povahu, abych to mohla dělat dalších 20 let. Ale ráda jsem si to zkusila. Navíc si myslím, že mi líp jde psaní toho, co jsem si vymyslela, nebo co můžu po svém převyprávět.
Co vám psaní přináší?
Skrz psaní a vymýšlení si osudů a příběhů dokážu líp rozumět světu okolo sebe. A taky mi přináší pocit, že dělám to, co mi jde nejlíp ze všeho, co jsem kdy dělala.
Psaní je samotářská činnost. Vyhovuje vám to?
Naprosto, založením jsem spíš introvert a samotář. Pocit samoty mě neděsí, naopak uklidňuje.
A kdo je vaším prvním čtenářem? Čí názor je pro vás zásadní?
Většinou posílám texty kamarádkám nebo rodině. Ale vlastně nejdůležitější je pro mě názor mého přítele, on je velmi kritický ke všemu. Jen není čtenář, čtení ho nebaví, a tak mu předčítám já.
Na kontě máte pět románů. Jakou radu byste dala začínajícím spisovatelům?
Na nic si nehrát, nikoho nenapodobovat, být sám sebou, tříbit si svůj styl.
Vaše dva romány vyšly také v audio verzi. Jaký vztah máte k audioknihám?
Ráda bych je poslouchala víc, ale moc se mi to nedaří. Protože Losos v kaluži a Majonéza k snídani vyšly jako audio, mám docela představu o tom, jak je to náročné. A o to víc mě mrzí, že jich nedokážu naposlouchat víc, jsou to fakt umělecká díla, podílí se na nich skvělí herci a režiséři. V normálním „provozu“ spíš poslouchám podcasty, které jsou na pár desítek minut.
Jak vůbec vypadá život spisovatelky na volné noze? Dá se u nás psaním uživit?
Teď už mě živí i podcast, tak svůj čas dělím mezi něj a psaní. V Čechách se dá psaním uživit, ale chce to vydat víc knih a taky to chce, aby si to lidi kupovali. Jak to udělat, na to univerzální recept nemám.
Netajíte se tím, že už několik let bojujete s úzkostmi a panikou. Co vám pomáhá?
Nechci sklouzávat k tomu, že psychické potíže řeší jít na procházku nebo jít cvičit, tak to není. Ale je to dobrá berlička. Chodím na terapii, popovídat si s terapeutkou je vždycky balzám na duši, udělám si pořádek v tom, co řeším a jak k věcem přistupovat. Běhám, chodím do lesa se psem, drží mě pocit, že jsem schopná, fit a zdravá.
V jaké životní fázi jsem vás vlastně zastihla? Čím teď na podzim žijete?
V hektické! Ale tu mám pořád. Žiju novou knihou, tím, jak budu dál rozvíjet podcast a taky tím, že konečně dokončíme rekonstrukci domu, přestěhujeme se na vesnici a já budu pít kávu ve svojí pracovně a koukat do zahrady.
A jak to vypadá s vaší divadelní hrou, která by měla mít premiéru v pražském RockCafé?
Hru jsem psala v době covidu a je o lidech, co se sejdou v baru a tam řeší určitý problém. Víc nechci prozrazovat. Teď se zkouší, a když se podaří skloubit diáře šesti vytížených herců, třeba se ještě do konce roku odehraje premiéra. Psalo se mi to dobře, nepřišlo mi to moc rozdílné od knihy. Samozřejmě, že tu scénickou práci neovládám, ale skvělý režisér Lukáš Pečenka to dělá za mě. Jinak divadlo miluju odmalička, chodila jsem do něj jak v rodných Budějovicích, tak teď v Praze a nejraději sama. O vlastní hře jsem snila.
A máte nějaké další přání, které byste si výhledově chtěla splnit?
Ten dům na vsi. Snad už je to v dohlednu. A velký sen je procestovat Ameriku pěkně skrz naskrz, křížem krážem.
Markéta Lukášková (* 1988)
Rodačka z Českých Budějovic vystudovala osmileté gymnázium a poté zamířila na Fakultu sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, kterou po dvou letech opustila. Po přesunu do Prahy pracovala jako novinářka, copywriterka, fitness trenérka. Na kontě má knihy Losos v kaluži, Panda v nesnázích, InTyMně, Vlaštovka v bublině, Majonéza k snídani. Provozuje podcast Příběh, který se skutečně stal, z něhož vzešla kniha Co vás v dějáku nenaučili.
text: Martina Vlčková
foto: Lenka Hatašová
