Lee Child a Andrew Child: Hlavní hrdina je náš třetí bratr

09.06.2021 | Rozhovory
Lee Child a Andrew Child: Hlavní hrdina je náš třetí bratr

Lee Child je autorem úspěšné knižní série s vysloužilým policistou Jackem Reacherem. V nové knize svérázného hrdiny s názvem Ochránce se k oceňovanému autorovi připojil jeho mladší bratr Andrew, aby časem sám pokračoval ve splnění bratrova slibu, totiž že řada světově úspěšných thrillerů bude pokračovat. Starší Lee vidí v mladším Andrewovi sebe před patnácti lety, zatímco mladší Andrew vidí v bratrovi sebe za patnáct let. Své spoluautorství vnímají jako absolutní prolnutí dvou pohledů do jednoho knižního ideálu. I proto je novinka  Ochránce jedním z nejočekávanějších thrillerů roku. (text: BB art, foto: se svolením BB art)

Jak probíhala vaše spolupráce na Ochránci?
Lee Child:
Když jsme se společně posadili, abychom napsali Ochránce, připadalo mi to, jako by nastala konečná fáze pětadvacetiletého procesu. Když jsem dokončil první knihu s Reacherem Jatka, ukázal jsem ji manželce a dceři, které byly nadšené a loajální, ale vzhledem k tomu, že ani jedna není milovnice thrillerů, ukázal jsem ji jako dalšímu Andrewovi, protože jsem měl pocit, že se mi od něj dostane informovaného názoru. Věděl jsem, že kritizovat dílo staršího bratra pro něj nebude snadné, ale zároveň jsem věděl, že to udělá, pokud to bude nutné. Je prostě takový. Ale kniha se mu naštěstí líbila a Reacher se stal něčím jako rodinným vlastnictvím… něco jako další bratr. Takže spolupráce byla nakonec velice snadná.
Andrew Child: Psaní pro mě bylo náročné – Lee nasadil nesmírně vysokou laťku! –, ale spolupráce probíhala přirozeněji, než jsem čekal. Nepsal jsem s někým jiným celé roky – desetiletí! –, protože když jsem se o to v minulosti pokoušel, měl jsem pokaždé pocit, že plavu proti proudu. Byl jsem před svými partnery vždycky o krok napřed a žádný z mých nápadů neladil s jejich. Ale s Leem jsme od první minuty harmonovali a zůstalo to tak po celou dobu.

Jaké to bylo psát knihu během lockdownu kvůli koronaviru covid-19?
LC:
Hodně jsme toho zmapovali a napsali ještě před lockdownem, ale tyhle měsíce, kdy se nedalo dělat nic jiného, nám nesmírně pomohly, co se týče pozornosti a soustředění.
AC: Lockdown znamenal, že jsme se nemohli během psaní vídat tak často, jak jsem očekával, takže jsme byli ve spojení prostřednictvím zoomu a textových zpráv, ale souhlasím, že možnost ponořit se zcela do tvůrčího procesu byla velice přínosná.

Andrewe, jaký byl Lee během dětství?
AC:
Na společné dětství mám jen málo vzpomínek, protože nás dělí velký věkový rozdíl, ale na jednu událost nikdy nezapomenu. Bylo mi pět a otec se na mě strašně zlobil, protože jsem provedl nějakou lumpárnu. Lee byl jediný, kdo se mě zastal, a potom jsme uzavřeli dohodu: vždycky se za mě postaví a já se postavím za něj. Když jsem vyrůstal, měl jsem se zbytkem rodiny jen velice málo společného, tak jsem se na Leea díval jako na paprsek naděje – na důkaz, že je možné najít v životě vlastní cestu, bavit se a být úspěšný.

A Lee, stejná otázka o Andrewovi!
LC:
Když se narodil, byl jsem teenager. Měl jsem přítelkyně a vymetal jsem koncerty a večírky. Ale Andrew byl roztomilé mimino a velice brzy se z něj vyvinula fascinující osobnost... tvrdohlavá, zarputilá, umíněná, ale také zábavná. Od samého počátku si musel v našem přeplněném domě vytvářet vlastní prostor. Užil jsem si s ním hodně legrace a byl to dobrý trénink na později na vlastní dítě. Jednou jsem ho musel hlídat, když mu bylo pár měsíců a byl tak nastydlý, že nemohl spát. Tak jsem ho podržel za kotníky, pověsil hlavou dolů, nechal vytéct všechny nudle a potom spal jako dřevo. Užitečná metoda. Pak jsem se odstěhoval z domova, takže jsme vyrůstali spíš jako kamarádi, ne jako bratři, protože jsem s ním nebydlel pod jednou střechou a neprožíval jsem s ním obvyklé sourozenecké záležitosti.

Dělí vás poměrně velký věkový rozdíl. Připadalo vám to přínosné z hlediska kreativity?
LC:
Naprosto, a souvisí to hodně s proměnou. Jako spisovatel si uvědomuju, že kolem mě plyne svět, a chtěl bych dodat sérii dávku současné energie. S Andrewem na palubě si připadám zázračně omládlý o patnáct let, plný nápadů a zápalu. Jako bych se setkal se svým mladším já.
AC: Ta situace je pro mě naprostý zvrat. Jako nejmladší v rodině jsem býval vždycky ten nejpomalejší, nejméně způsobilý a nejméně zkušený. A nyní, poprvé v životě, se nevýhoda být nejmladší proměnila ve výhodu a umožnila mi přispět něčím novým.

Vyskytlo se něco, na čem jste se nemohli shodnout?
LC:
V podstatě ne. Oba jsme věděli, o co usilujeme.
AC: Spíš naopak. Vždycky bylo jasné, kam se má příběh ubírat, ale ne pokaždé jsem věděl, jak se tam dostat, takže bylo nedocenitelné, že nás Lee neustále vedl správným směrem.

Dobře se o vás ví, že máte oba rádi kávu. Kdo je na ní závislejší?
LC:
Znáte lidi, kteří si berou k posteli sklenici vody? Andrew měl období, kdy si bral hrnek černé kávy, takže je patrně větší závislák, i když nechápu, jak je možné, že mu z toho neexploduje hlava.
AC: Někdy večer to pořád dělám. Pokud nemám během dne dost kávy, skončím s bolestmi hlavy a nemůžu spát. Kamarád mi kdysi koupil hrnek s nákresem všech žil a tepen v lidském těle a s nápisem: „V mém kofeinovém systému je příliš mnoho krve.“ To se ke mně dost dobře hodí.

Máte stejnou nejoblíbenější knihu s Reacherem?
LC:
Na pár z nich jsem docela hrdý, ale nakonec je nejoblíbenější vždycky ta příští, protože by mohla být teoreticky dokonalá… pak mě však popadnou obavy, že jestli je autor naprosto spokojený se svou knihou, má vůbec motivaci, aby pokračoval?
AC: Pro mě osobně jsou mimořádné dvě. Jatka, protože ta byla první a nikdy nezapomenu, co jsem cítil, když jsem dočetl rukopis. Radost, že jsem zhltnul tak úžasnou knihu. Úlevu, že je tak skvělá, protože jsem věděl, co všechno je pro bratra v sázce. A také cosi jako napojení. Vyprávění je napsáno v první osobě a dost dlouho neznáme Reacherovo jméno, ale dávno před tím, než jsem se ho dozvěděl, jsem si myslel, že toho chlapa znám, na hluboké, elementární rovině. Druhá kniha, která je pro mě obzvlášť výjimečná, je Odpočívej v pokoji. Má všechny ingredience, díky kterým nám Reacher přirostl k srdci – podmanivé místo děje, všudypřítomnou atmosféru tajemna, skvělé postavy, fascinující (a mimořádně drastickou) zápletku, strhující styl, akci, vykonanou spravedlnost – ale tentokrát jsem měl pocit, že jazyk je ještě lyričtější a esteticky uspokojivější.

Jak doufáte, že se lidé budou cítit po přečtení téhle knihy?
LC:
Doufám, že se jim uleví a budou rádi, že bylo učiněno zadost spravedlnosti a bídákům se nedostalo jen přísného pokárání.
AC: Tohle všechno – a že budou chtít víc!

Co má pro Jacka Reachera nachystaného budoucnost?
LC:
To záleží jako obvykle na čtenářích. Pokud budou chtít víc, rádi jim vyhovíme!
AC: Bude nám obrovským potěšením!

 

Nepřehlédněte

Chtěl jsem vytvořit nové ztělesnění upíra, který se od ostatních liší, říká Victor Dixen a proměnil krále Slunce v despotického vampýra

27.11.2022 | Rozhovory

Knihy, které skrývají tu správnou dávku motivace, nemusí být jen od známých autorů jako je Matt Haig nebo Mark Manson

26.11.2022 | Knižní zajímavosti

Tři kila a 1150 stran. Obsáhlá historická práce o Hitlerovi a třetí říši obsahuje řadu překvapivých odhalení, říká překladatel Martin Pokorný

25.11.2022 | Rozhovory

Autobiografický román Náraz od trojice německých autorů je o Berlíně osmdesátých let s příměsí tehdejšího Československa

24.11.2022 | Recenze

Po výhře v povídkové soutěži bylo psaní intenzivnější, říká nevystupující stand-up komik Michal Ježek

23.11.2022 | Rozhovory

magazín knihkupec

je nezávislý tištěný měsíčník přinášející informace o knižních novinkách, rovněž ale o důležitých událostech ze světa kultury a umění.

Tento portál je neúplným zrcadlem jeho redakčního obsahu. Některé články, recenze, knižní ukázky a pod. vycházejí pouze v jeho tištěné podobě. Pro tu ovšem musíte navštívit některé kamenné knihkupectví, kde jej dostanete zdarma ke svému nákupu.