Kateřina Sýsová: Odvážným a šílencům štěstí přeje

09.11.2021 | Rozhovory
Kateřina Sýsová: Odvážným a šílencům štěstí přeje

Je jí teprve osmadvacet a už má na kontě několik úspěšných projektů i ocenění Osobnost mladé české fotografie. Kateřina Sýsová ráda pracuje se stylizací, vtipem a kýčem, ale zajímá ji i normální život a všechno, co k němu patří. Ve své zatím poslední knize s názvem Aby po nás něco zůstalo mapuje osudy patnácti novodobých zámeckých pánů. (text: Martina Vlčková, foto: Kateřina Sýsová)

Jaký je to pocit, držet v ruce svoji knížku a listovat jí?
Poprvé jsem ji viděla v knihkupectví, což je zážitek sám o sobě. Člověku se trochu zvedne tep…  A zároveň vnímá zvláštní radost i smutek zároveň – na knížce jsem společně s kolegyní Annou Novotnou pracovala tři roky a investovala do ní spoustu času a energie. A ty se teď zhmotnily, což je skvělý pocit, ale zároveň trochu smutný, že už to skončilo.

A jak k tomu došlo, že jste si jako téma vybrala zrovna zámecké pány?
To téma si mě našlo samo. Několik let jsem se věnovala čistě inscenované a módní fotografii, a najednou jsem zase dostala chuť dotknout se reality. Zprvu jsem hledala nějaké velké téma, které by mě oslovilo, ale marně. A pak jsem jednoho vyrazila na návštěvu k rodičům, kde byl shodou okolností i kamarád mojí sestry. Povídali jsme si o životě a z něho najednou vypadlo: „Pojeďte se mnou k fotrovi na zámek…‟ To probudilo můj zájem i fantazii. Hned jsem si začala představovat naleštěnou pohádkovou stavbu, takové to zlato, stříbro a drahé kamení, a těšila se na zámeckou romantiku.

Jak vypadala realita?
Zámek nebyl ve stavu, jako by vypadl z literatury, ale za to zámecký pán! Ten připomínal typického hrdinu Hrabalových próz. Rozšafně nás přivítal a začal nás provázet po svém sídle. Zvenku vypadalo nádherně, ale uvnitř totální mišmaš – některé místnosti byly zabydlené, jiné zely prázdnotou, další připomínaly strašidelnou ruinu. Ale to nebylo to hlavní. Nešlo o to, v jakém stavu se zámek nacházel, ale co dělal s jeho majitelem. A z toho ˶našeho‟ vyzařovala neuvěřitelná radost a pohoda. I kdyby mu střecha padala na hlavu a pršelo do postele… Prostě našel smysl svého života, místo, kde se cítí naplněný a šťastný. Reálný zámek se v něčem stal vzdušným, a ten vzdušný reálným. A to mě zaujalo. Začala jsem se o to intenzivně zajímat a zjistila jsem, že podobných nadšenců existuje spousta.

Už od začátku jste věděla, že o zámeckých pánech chcete napsat knížku?
Přiznávám se, že mi to problesklo hlavou, ale spíš mě to zajímalo z fotografického hlediska. Začala jsem zámecké pány vyhledávat, mluvit s nimi, fotit je a postupně se mi dařilo odkrývat spoustu příběhů. A tak jsem projekt ukázala lidem z nakladatelství Práh, kteří z něj byli nadšení. Zatímco já jsem si představovala, že by světlo světa mohla spatřit malá publikace, oni se nadchli pro velkou, což se ukázalo jako správná cesta. Zpověď má 450 stránek, ale to téma zdaleka není vyčerpané. Povídat by se dalo do nekonečna, protože zámeckých pánů jsou desítky, ne-li stovky.

Podle čeho jste vybírala těch patnáct, které jste do knihy zařadila?
Jednou z podmínek bylo, aby nešlo o příslušníky šlechtického stavu, kteří budovy získali jako přímé dědictví či v restituci. Hledala jsem v uvozovkách obyčejného člověka, jenž si prostě místo chalupy pořídí zámek. V tom prvním případě totiž dotyčný často restituoval i pozemky, tedy zdroj příjmů. Zatímco mě zajímali lidé, kteří se do obnovy zdevastovaných památek pustili bez horentních finančních prostředků. Mimochodem, o tu totální devastaci se postaral komunistický režim. Kromě několika státních zámků udržovaných jako národní památky, šlo o systematické ničení a likvidaci důstojnosti. V jednom ze zámků byl třeba prasečák… Jinak jsme se s Annou také snažily, aby tam byly různorodé příběhy. Rozhovory jsou pestrobarevné, od staršího manželského páru, který doopravdy dokázal zámek opravit, až po lidi stojící před ruinou. Všeobecně ale všechny spojuje láska, silné odhodlání a trocha snílkovství a bláznovství.

Byla to výhoda pracovat ve dvou?
Jednoznačně, už proto, že jsme každá jiná. Anna Novotná je éterická a romantická, já zase hledám vtip a ironii. A tak se potkaly a spojily dva pohledy. Za zámeckými pány jsme jezdily společně, a já jsem se pak za nimi ještě vracela kvůli fotkám. Původně jsme si myslely, že knížka vznikne poměrně rychle, ale přišel covid… Přípravy se protáhly na tři roky, což se ale ukázalo jako pozitivní – na všechno byl čas a prostor. A taky jsme mohly pozorovat, jak se jednotlivé příběhy vyvíjejí. Jak se mění jednotlivé zámky i soukromí jejich majitelů. Mimochodem, všichni se vnímají spíš jako správci a přejí si, aby po nás budoucím generacím opravdu něco zůstalo.

A jak moc byli sdílní? Musely jste je hodně přemlouvat, aby si vás pustili k tělu?
Samozřejmě se nám stalo, že nás někdo odmítl… Ale většinou jsem se setkaly se vstřícností. Oni totiž věděli, do čeho jdou. Už když jsme je oslovovaly, tak jsme jim řekly, že nás zajímá i jejich osobní život, jejich rodiny, děti, pohled na život. Žádné tanečky jsme kolem toho nedělaly. Naší velkou výhodou byl opět ten čas – ze začátku jsme se všichni oťukávali a pak se postupně začali přibližovat a sbližovat. Je velký rozdíl, když za někým jedete poprvé, nebo když už se vidíte počtvrté. Začnete se přátelit a ten člověk se vám úplně jinak otevře. S některými zámeckými pány pracuji dál a v jednom případě dokonce plánujeme udělat fotografickou publikaci výhradně o jeho zámku.

Předmluvu ke knize vám napsali dva příslušníci starých šlechtických rodů – Constantin Kinský a Karel Schwarzenberg. Bylo složité je získat?
Vůbec ne. Prostě jsme je oslovily, vysvětlily, o co jde, a jim se to zalíbilo. Pan Kinský se stará o zámek Žďár nad Sázavou, pan Schwarzenberg jich během svého aktivního života spravoval hned několik. Podle nich je to zajímavá, ale často i velmi frustrující práce, která ovšem na konci přináší velkou radost. Oba své majetky zdědili, tudíž to pro ně byl závazek a povinnost, kdežto hrdinové naší knížky se do té nekonečné práce pustili, i když nemuseli. A to velmi obdivují, což dali najevo ve svých předmluvách. Jsem moc ráda, že je v knížce máme.

A co jste si ze setkání s novodobými zámeckými pány odnesla vy osobně?
To, co jsem viděla už na té první návštěvě – dokázat si plnit přání, přestože působí jako utopická. Někteří si pořídili ruinu, na kterou si ještě museli půjčit. Ale tím to neskončilo, ta ruina je jako perpetuum mobile – opravíte střechu v jednom křídle a než ji stihnete dodělat na druhé straně zámku, tak vám začne zase pršet do toho prvního křídla. Člověk musí být blázen, když se do něčeho takového pustí, ale ukazuje se, že odvážným a šílencům štěstí přeje. Mnohým se doopravdy podařilo nebo daří ty zchátralé budovy zachraňovat, což musí být nádherný pocit. Je to velmi krásné a romantické. A promítá se tam i trochu krasosmutnění, třeba touha vrátit čas.

Umíte si sama sebe představit na jejich místě?
Obávám se, že ano… Vnímám to jako návrat ke kořenům, k nedokonalosti, která je naprosto přirozená. A to se mi líbí. Je tedy možné, že si mě jednou nějaký smutný zapomenutý zámek najde. Víte, ono to není tak, že by se ti lidé plácli do kolen a šli si koupit nějakou starou budovu. Skoro ve všech případech si je našla sama. Jeden zámecký pán mi vyprávěl, že se jednou pohádal a celý rozzuřený sedl za volant a jel pryč. No, a najednou mu vstoupil do cesty zarostlý zámek… Ještě několikrát se k němu vrátil, a pak ho koupil. Jak to pokračovalo, se dozvíte v naší knize.

Mají zámečtí pánové ještě něco společného?
Řekla bych, že kramářství, což má několik důvodů. Na jednu stranu je tu touha zachraňovat nejenom staré budovy, ale i staré věci. Na stranu druhou se takový zámek s desítkami prázdných komnat musí taky nějak zaplnit. V knize najdete příběh pana Jiřího Češky, který se stará o zámek Zbenice a je zároveň restaurátor. Doma má obrovskou sbírku různých věcí, nejvíce si ale potrpí na staré hodiny. Některé jsou rozbité, ale on se jich nezbavuje, protože podle jeho názoru jde opravit úplně všechno. Jiný zámecký pán má zase sbírku keramických erotických sošek.

Letošní rok byl pro vás víc než úspěšný – nejenom, že vám vyšla knížka, ale taky jste získala cenu Asociace profesionálních fotografů. Jak se cítíte coby osobnost mladé české fotografie?
Samozřejmě mi to ocenění udělalo radost. Ale přiznám se, že nejšťastnější jsem, když jsem naplno ponořená do nějakého projektu. To mě baví a naplňuje. Momentálně připravuji knížku s názvem Kukbuk, což je napůl kuchařka, napůl ironický průvodce českými zvyky a stolováním. Češi ironii a černý humor milují, což se odráží ve všech oblastech, i v jídle. Která jiná země má třeba Katův šleh? Anebo kuře na paprice, které jsem vyfotila opravdu jako kuře na paprice. Neznamená to, že se tomu vysmívám, je to taková hra, žonglování se slovy i motivy. Doufám, že čtenáře pobaví a že jim bude chutnat.

Co dalšího vás baví, a není to práce?
Ráda chodím na procházky se svým psem. Je to italská ohařka a jmenuje se Bonifác, což bez ohledu na pohlaví považuji za nádherné jméno. Musím říct, že mi zlepšila život – po dlouhých hodinách u počítače se totiž musím zvednout a jít se s ní proběhnout. Hýbu se a ještě si krásně vyčistím hlavu. Psa jsem si dlouho přála, ale pořád na něj nebyla ta pravá chvíle. A pak jsem si na základě jedné události uvědomila, že některé věci nechci odkládat. Všichni máme na světě vyměřený čas a jen na nás záleží, jak ho naplníme. A také bychom se měli starat o to, aby po nás něco zůstalo…

Kateřina Sýsová (28) je česko-německá fotografka a publicistka. Vystudovala žurnalistiku na FSV UK, fotografii na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě a teorii a dějiny umění na UMPRUM. Stěžejním předmětem její tvorby je inscenovaná fotografie, cíleně pracuje s fotografickým vtipem a kýčem. V minulosti se podílela na knize Rozhovory na hraně zítřka a fotograficky ilustrovala básnickou sbírku Zastaveni. Letos na jaře získala ocenění Asociace profesionálních fotografů, a to v kategorii Osobnost mladé české fotografie do 30 let za rok 2020. V polovině října vyšla knížka Aby po nás něco zůstalo, kterou napsala společně s Annou Novotnou. Momentálně chystá projekt s názvem Kukbuk, který se týká české gastronomie.

Nepřehlédněte

Edita Vojtková: „Jsem do Bolívie zamilovaná. Každý den v kterémkoliv ročním období tu vychází slunce. Díky tomu jsou lidi veselí.“

18.04.2024 | Rozhovory

Na letošní Svět knihy dorazí dvě královny feel-good romantiky: Julie Caplinová své české fanoušky navštěvuje každý rok, pro Jenny Colganovou je to poprvé

17.04.2024 | Knižní zajímavosti

Fenomén Darcy Coates: Autorka duchařských bestsellerů se představuje v pro ni neokoukané disciplíně. V knize Smrt v domě Gillespieů najdete čtyři hororové povídky

16.04.2024 | Tipy na knihy

Karin Lednická: „Nejsem autorka, která svá témata opouští, když udělá tečku za poslední větou." Do knihkupectví právě přichází závěrečný díl trilogie Šikmý kostel

15.04.2024 | Rozhovory

Láska, smrt a všechno zlý: Hororová detektivka od českého autora. Strašidelné rodinné drama, v němž neschází napětí, břitké dialogy a přenádherná grafika

13.04.2024 | Recenze

magazín knihkupec

je nezávislý tištěný měsíčník přinášející informace o knižních novinkách, rovněž ale o důležitých událostech ze světa kultury a umění.

Tento portál je neúplným zrcadlem jeho redakčního obsahu. Některé články, recenze, knižní ukázky a pod. vycházejí pouze v jeho tištěné podobě. Pro tu ovšem musíte navštívit některé kamenné knihkupectví, kde jej dostanete zdarma ke svému nákupu.