Karin Lednická: Životice umožňují pospojovat všechny nitky, skutečně pochopit

05.04.2022 | Rozhovory
Karin Lednická: Životice umožňují pospojovat všechny nitky, skutečně pochopit

Její oceňovaný Šikmý kostel zná snad každý. Zatím vyšly dva úvodní díly, na závěru trilogie nyní spisovatelka Karin Lednická pracuje. V těchto dnech vydává knižní dokudrama z konce 2. světové války, ze kterého mrazí – Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie. (text: Jan David, foto: Karin Zadrick, Karin Lednická)

Co jste cítila po dopsání knihy o nacistickém vraždění mužů v Životicích?

Totální únavu. Tu cítím po dopsání knihy pokaždé. Vím už, že všechny nastřádané informace a emoce ze sebe budu vypouštět několik týdnů. Konkrétně za Životicemi stojí rok práce, během níž jsem se probírala nejen obecními dokumenty a kronikami, ale taky archivními materiály z gestapa a z Auschwitzu, kde zasedal stanný soud pro říšský okres, do něhož tehdy Životice spadaly. Strávila jsem desítky hodin s pamětníky, kterým gestapo zastřelilo tátu, což bylo pochopitelně velmi emotivní a náročné pro nás všechny.

A přišel vám i pocit zadostiučinění? Že se víc lidí dozví díky vám o tragédii, která se odehrála v srpnu 1944 pár kilometrů od česko-polských hranic?

Zadostiučinění přichází až teď, s prvním ohlasy. O to je silnější, protože impulzem k napsání této knihy bylo uvědomění, jak je životická tragédie neznámá, vlastně skoro osm desetiletí zasunutá pod koberec. Dovolím si drobnou doušku – teď jsou Životice pár kilometrů od hranic, ale tehdy byly v Říši. Po Mnichovu v Polsku. I to je součástí příběhu.

Životicím jsem se věnovala už ve druhém díle Šikmého kostela, ale tam jsem tomuto tématu mohla dát jen omezený prostor, což mi přišlo nedostatečné.

Kdy tedy přišel nápad na knihu?

Když si během rešerší jedna pamětnice posteskla: „Na nás prostě všichni zapomněli.“ Přišlo mi zkrátka potřebné vynést ten zapomenutý příběh na světlo a doplnit ho o nově zjištěná fakta. Bylo jich překvapivě mnoho.

36 puntíků na obálce knihy připomíná počet zavražděných mužů, což byla odveta za smrt tří gestapáků zastřelených partyzány. Proč se o události dodnes pořádně neví a neučí?

Prvním důvodem bylo to, že partyzáni ze skupiny Kamińského patřili pod Zemskou armádu řízenou z Londýna. Sotva se tedy po válce dalo čekat, že nastupující komunisté budou ZA oslavovat, když její poslední velitel byl v té době zatčen NKVD a odvlečen do Moskvy. Do poválečné reflexe se promítly také problematické česko-polské vztahy a další vlivy. Za celý rok jsem od žádného pamětníka neslyšela na adresu této partyzánské skupiny jediné slovo chvály. Právě naopak, lidé jejich působení vnímali spíše negativně, jako další ohrožení svých životů.

Po nástupu komunistického režimu bylo třeba vytvořit zglajchšaltovanou verzi o hrdinském odboji, do které se skutečný průběh životických událostí nehodil. Pravda musela ustoupit.

Dobře, to bylo za minulého režimu, ale proč se o Životicích neví nyní?

To bohužel vysvětlit nedokážu. Už roky nevyšla žádná brožura, o pomníčky na místech vražd se nedbá a teď jedenáct z nich ke všemu ohrožuje plánovaná výstavba. Ve školách se o tom neučí, přednášky ani besedy se nepořádají. Jediným upomenutím tragédie je každoroční pieta, která má ale z podstaty věci spíše formální ráz. Muzeum je otevřeno jenom v úterý, základ expozice je z roku 1984. A přitom lidé zájem mají – ještě před vydání knihy se musel dělat dotisk! Snad tedy tato vlna zájmu povede k nápravě věcí. To bych si upřímně přála. Hlavně kvůli pamětníkům, protože ti současný stav vnímají jako nedůstojný. Zcela pochopitelně.

Pomník jste navštívila jako žačka se školou. Měla jste ten temný příběh zaškatulkovaný podle někdejší propagandy?

Byli jsme tam se školou několikrát. Vyrůstala jsem totiž v Havířově, ke kterému byly Životice v šedesátých letech připojeny. Vzpomínám si matně na takové to typizované líčení hrdinského boje s nacisty. O tom, co se skutečně stalo, během školních exkurzí pochopitelně nepadlo jediné slovo. Nevybavuju si ani, že by tehdy přišla řeč na následné represe, které stály desítky dalších životů. Z líčení tragédie se úplně vytratili lidé, zbyl jen ideologický skelet.

Zatímco Šikmý kostel je zatím dvoudílnou románovou kronikou let 1894 až 1945, nová kniha má v podtitulu slovo „obraz“. Dominantně se točí kolem pouhých několika srpnových dnů roku 1944…

Neřekla bych, že se točí jen kolem několika srpnových dnů, i když ty samozřejmě představují jádro děje. Snažila jsem se zasadit tuto událost do širokého historického kontextu – začínám červencem 1920 a končím červnem 1950. Velkou pozornost věnuji mezilidským vztahům ve vesnici, které se do značné míry staly spouštěčem tragédie. Koneckonců i na začátku lidické tragédie stálo milostné psaníčko, že ano. Reálná historie si málokdy vystačí se suchopárnými fakty…

Pro kontrast jsem závěr knihy sestavila ze strohých, mnohdy jednovětných citací z poválečné obecní kroniky, které ukazují, jak byla životická tragédie pozvolna upozaďována. Jak pozůstalí zůstali na všechno sami. A mně osobně přijde fascinující i to, jak z oné úřední strohosti vyvstávají první náznaky nadcházejícího společenského vývoje. Když člověk ví, jak to bylo dál, z některých těch zápisků vyloženě mrazí.

Ano, k tomu fotky konkrétních lidí, vysvětlivky, mapy… Proč jste zvolila styl dokudrama?

Dlouho jsem přemýšlela, jakou formu knize dát. Chtěla jsem čtenáři poskytnout co nejobsáhlejší informace, ale zároveň v textu zachovat autentičnost výpovědí pamětníků. Tak jsem tyto dvě části propojila v žánr připomínající filmové dokudrama, kde se dokumentární část propojuje s částmi hranými. V tom je moje kniha podobná – taky střídám výkladové dokumentární části, poznámkový aparát a zbeletrizované zápisy výpovědí pamětníků. Text navíc doprovází desítky fotografií a dobových dokumentů, z nichž mnohé nebyly nikdy dříve zveřejněny. Snad mohu říct, že v této podobě dostává čtenář opravdu plastický obraz celé události.

Zmínila jste desítky hodin s pamětníky, v době události jim bylo 5 až 16 let. Potkala jste rodiny Warcopů, Bujoků, Bajerů, jejichž členové kdysi byli zavražděni… Za co jste ráda, že nebude díky knize zapomenuto?

Víte, v našem regionu, jehož novodobé dějiny byly v mnoha ohledech úmyslně zatajené, a zůstávají tudíž neznámé, se občas orální historie stává hlavním zdrojem informací. Jedna věc je totiž strohý vyšetřovací protokol zaznamenávající výpověď otřesené vdovy nebo matky zavražděného chlapce, druhá věc jsou osobní vzpomínky, které se uchovaly v rodinné nebo kolektivní paměti. Nejednou z takového vyprávění vyvstane poněkud odlišný příběh – s jinými motivacemi, průběhem, dopadem. Často ten příběh nabude osobní, ještě děsivější podobu.

Dám vám pár příkladů – šestnáctiletý Zenon spal na půdě a gestapáci by na něj nikdy nepřišli, nebýt jeho šestileté sestry, která jim o něm ve své dětské naivitě pověděla. Zastřelili ho a ona s tím musela celý život žít. Anebo nešťastný Tadeusz, který měl strašlivou smůlu, že přes Životice onoho osudového rána zcela náhodou projížděl na kole cestou na borůvky. Stálo ho to život. Taky se mi podařilo po několika měsících usilovného pátrání zjistit, že za vraždou jednoho z mužů stál čistě osobní motiv člena gestapáckého komanda. Podobných příběhů je v knize spousta a já jsem přesvědčená, že teprve díky nim lze nahlédnout tu událost v celé hrůze. Pospojovat si všechny nitky, skutečně pochopit.

Všichni pamětníci viděli rukopis a odsouhlasili obsah. O kolik by byl obsah knihy jiný, kdybyste chtěla napsat „všechno“?

Nebyl by jiný. Měnila jsem jen pár slov, jinak všichni pamětníci, kteří knihu četli už v rukopise, text odsouhlasili bez výhrad. Naopak mi někteří říkali, že bych měla posílit pasáže o negativním dopadu působení partyzánů. To jsem ale neudělala. Domnívám se, že čtenář si i na základě napsaného vytvoří názor sám.

Co vám nejvíc pomáhá při psaní?

Na psaní především potřebuju absolutní klid, soustředění. Když píšu, vypínám wifi, telefon i domovní zvonek. Musím být zavřená v bublině, přenesená do děje. Ale žádné rituály nebo berličky k tomu nepoužívám, je to spíše otázka mentálního nastavení do psacího módu. Ani nemám pevně daný časový rozvrh – to by mě naopak spíš stresovalo.

V závěru knihy děkujete mnoha lidem, včetně prvních čtenářů, kterých je přesně šest. Co jste se díky nim o své knize dozvěděla?

Jeden z nich, povoláním nakladatelský redaktor, přišel jako první s názorem, že jsem napsala literární dokudrama. A nesmírně mě potěšilo, že všechny ten příběh opravdu zasáhl. „Díky tobě ti lidé znovu ožili,“ řekla mi jedna z prvních čtenářek. To je pro mě nade všechny recenze světa.

Na konci druhého románu jste děkovala svým dětem Davidovi a Zuzaně, že statečně čelí hromadám knih a papírů, kterými je zavalen dům. Za co byste jim poděkovala po třetí knize

Davča se Zuzankou samozřejmě vnímají, co dělám a s jakým nasazením to dělám. Děkuju jim pořád, za všechno. Jsou totiž úžasní, mám z nich ohromnou radost. Jsem pyšná a šťastná matka.

Tím spíš mě zajímá, jestli v odrazu temného příběhu z konce 2. světové války vidíte nějaké souvislosti s aktuální situací na Ukrajině?

Dění na Ukrajině v těchto dnech děsivě eskaluje (rozhovor z 8. března, pozn. red.). Zároveň s tím se mi ozývají první recenzenti Životic. A všichni poukazují na to, že paralela s dnešním děním je děsivá. Naprosto s nimi souhlasím.

Spousta zlého se znovu a znovu odehrává podle stejného scénáře a my jako bychom byli nepoučitelní. Nedokážeme zlo rozpoznat a zastavit včas, přehlížíme varovné náznaky, doufáme v nepravděpodobné, necháváme věci dojít příliš daleko a pak si zoufáme nad následky. Politici se nedokážou domluvit, jedni jsou neústupní kvůli imperiálním vizím nebo přebujelému egu, jiní naopak ustupují, protože nemají dost odvahy se zlu zavčasu rázně postavit.

Propaganda… a následně vybujelá nenávist mezi lidmi, kteří spolu dříve normálně vycházeli. Základní ingredience jsou téměř identické. A kdo to odskáče? Obyčejní lidé. Je to pořád dokola. V Životicích, na Ukrajině. I v Šikmém kostele jsem tomuhle tématu věnovala poměrně velký prostor, protože na všelijaké paralely narážím ustavičně. No… třeba i v tomhle ohledu můžou být moje knihy přínosné. Nebo varovné. Kéž by.

Karin Lednická (*1969) je spisovatelka, nakladatelka, publicistka. V uplynulých sedmi letech napsala první dva díly románové trilogie Šikmý kostel, které jsou stálicí na žebříčcích nejprodávanějších knih v Česku. Šikmý kostel se stal absolutním vítězem ankety Kniha roku, autorka si loni převzala Cenu za mimořádný přínos k reflexi novodobých dějin, kterou jí udělil Ústav pro studium totalitních režimů. V těchto dnech vydává samostatnou knihu věnovanou tragickým událostem z roku 1944 ve vesnici Životice, v níž odkrývá další významný kus opomíjených dějin slezského regionu. Aktuálně pracuje na rešerších závěrečného dílu trilogie Šikmý kostel, který se bude odehrávat od července 1945 až do první poloviny šedesátých let, kdy původní Karviná zanikla v důsledku poddolování.

Nepřehlédněte

Naděje umírá poslední

29.06.2022 | Recenze

Raději nechat historii spát

28.06.2022 | Recenze

Iluze: thriller ze světa magie

27.06.2022 | Recenze

Druhá jízda s Coco Pinchardovou

24.06.2022 | Recenze

Čekám na příchod nové klientky

23.06.2022 | Recenze

magazín knihkupec

je nezávislý tištěný měsíčník přinášející informace o knižních novinkách, rovněž ale o důležitých událostech ze světa kultury a umění.

Tento portál je neúplným zrcadlem jeho redakčního obsahu. Některé články, recenze, knižní ukázky a pod. vycházejí pouze v jeho tištěné podobě. Pro tu ovšem musíte navštívit některé kamenné knihkupectví, kde jej dostanete zdarma ke svému nákupu.