Vítejte na velké železniční cestě dnešní i zaniklou Evropou nejen skrze Baedekr pro Rakousko-Uhersko roku 1913. Spisovatel Jaroslav Rudiš v románu Winterbergova poslední cesta, napsaném poprvé německy, vtahuje čtenáře do historie skrze příběhy 99-letého muže a jeho pečovatele. „Román je nejen o dějinách a o vlacích, ale i o tom, co nás propojuje. Zároveň je to milostný příběh o hledání zmizelé první lásky,“ říká. Zimní cesta vlakem z Berlína do Sarajeva začíná (text: Jan David, foto: Peter von Felbert)

Ozval jste se mi ze Švýcarska, z vlaku. Putujete už po místech nějaké budoucí knihy?
Trochu ano. Přece jenom „Winterbergova poslední cesta“, můj první román, který jsem napsal německy, vyšla v roce 2019. Velmi mě potěšilo, že jsem díky této knize hodně cestoval. Jsem ale zvyklý na život ve vlaku a „on the road“. Mám pocit, že určité nomádství k současnému spisovatelství patří.

Myslíte knižní trasu z Berlína do Sarajeva po stopách Winterbergovy ztracené lásky Lenky?
Celou trasu jsem samozřejmě absolvoval, nicméně teď jsem to myslel tak, že jsem díky knize vyrážel na různá čtení nejen po Německu, ale i po Rakousku a Švýcarsku. Na podzim mě to čeká i v Česku. Moc se těším. Baví mě setkávání s lidmi, a také čtení knížek naživo, navíc když tam mohu jet vlakem. Knize v Německu obrovsky pomohlo, že jsem byl díky ní navržen na Cenu Lipského knižního veletrhu… O tom ale nechci moc mluvit, protože by to asi působilo trochu namyšleně.

Od vás? Zkuste to.
Je to prostě jedno z nejvýznamnějších německých ocenění. Už jen nominací se dostanete mezi nejsledovanější knihy daného půlroku. Najednou máte spoustu pozvání na autorská čtení a na rozhovory. Vůbec jsem tomu nechtěl věřit, když mi volali, že jsem nominovaný. Bylo to VELKÝ. Vlastně pořád je.

Nominovaný jste byl za knihu, která se odehrává zase na kolejích.
Koleje prostupují celou mojí tvorbou. Už knižní debut Nebe pod Berlínem se před devatenácti lety točil kolem berlínského metra. Komiks Alois Nebel se zase odehrává na malém nádraží Bílý Potok v Jeseníkách, kde je Alois výpravčí. V románu Potichu jsou to jsou tramvaje v Praze.

A jak to bylo s vaší cestou do Sarajeva?
Až tam jsem se vlakem nedostal. V roce 2018 při psaní tohoto železničního románu bylo cestování mnohem složitější než kdysi v roce 1913. Musel jsem do Sarajeva přeletět letadlem, za což by mě Winterberg – jako železniční člověk – asi přizabil. Pro něj je absolutní katastrofou už jen to, když je zavedena náhradní autobusová doprava.

Zajímá mě baedekr z roku 1913, máte ho?
Koupil jsem si ho, i když vydání z roku 1913 těsně před rozpadem monarchie je strašně drahé. Je to až kultovní záležitost, protože jen o rok později se celá jedna epocha zhroutila. Šílená válka, rozpad monarchie, vznik nových malých národních států v roce 1918 – najednou bylo všechno jinak. Mám ho stažený i digitálně v mobilu, protože ho oficiálně naskenovala jedna knihovna. Nabízí i vyhledávací funkce, takže si třeba zadám Reichenberg…

…a objevujete ozvěny dávného Liberce. Ale proč zrovna tento baedekr, skrze který je v románu obrovská spousta zajímavých detailů?
Moje knihy vždycky mají nějaké reálné pozadí – setkání, které mě inspiruje a nakopne. Jako třeba Vandam z Národní třídy, který má předobraz v jednom kamarádovi. Alois Nebel je inspirován mým dědečkem. A další můj kamarád skutečně projíždí Evropu s tím starým baedekrem z roku 1913 pro Rakousko-Uhersko. Cestuje zmizelou zemí, která se ale díky čtení z baedekru neuvěřitelně zpřítomňuje. Je zajímavé, jak obrovský to byl územní celek, kde se úplně přirozeně potkávaly různé kultury a různé jazyky, a zároveň tvořily jednu kulturu. Jsem zkrachovalý historik, vystudoval jsem to a měl jsem být učitel. I když jsem to nikdy nedělal, do mých knih historie prosakuje.

Do Winterbergovy poslední cesty se přímo vlévá.
Tam zájem o dějiny střední Evropy explodoval. Vidíte její krásu i hrůzu, protože projíždíte kolem bojišť, míst obrovských tragédií. Winterberg to vnímá a neustále o tom vykládá. Má totiž pocit, že když už tady nebudou lidé jako on, tak staré příběhy zaniknou. Uvědomuje si také, že moderní dějiny jsou s železnicí spojeny. Tento román má zároveň určitou melancholii, za okny vlaku pořád sněží, odehrává se v listopadu a prosinci. Je to vlastně nikdy nenaplněná svatební cesta a zároveň rozlučková cesta s životem, který nám Winterberg odvypráví. Doufám ale, že je v té knize i spousta humoru. Alespoň při autorských čteních v němčině se při něm lidé i smějí.

Jak jste se dostal k tématu péče o starého člověka na konci jeho života?
Je to velké téma v Německu i tady ve Švýcarsku. Evropa stárne a všude je nedostatek lidí, kteří se starají o vážně nemocné a odcházející. Jednou jsem potkal ve vlaku dvě Češky… Ne! Bylo to v autobuse do Norimberka…

Pardon. Měl jste tedy štěstí, že byla vlaková výluka?
Železniční doprava je tam bohužel trochu zredukovaná. Máte pravdu, Winterberg by tohle nikdy neudělal, ten by raději jel o tři hodiny déle vlakem. Mimochodem u delších cest už to dělám také. Autobus používám pouze lokálně, když jedu třeba z Lomnice nad Popelkou do Jičína, do sauny.

A jak to bylo s těmi ženami?
Slyšel jsem, jak se starají o vážně nemocné a dementní lidi. Pak jsem si o tom povídal ještě s kamarádkou, která je zdravotní sestrou v terénu a je blízko odcházení a smrti. Oslovilo mě to jako zajímavé téma.

Proč jste román napsal v němčině?
Žiju už velmi dlouho mezi Českou republikou a Německem, i mezi oběma jazyky. Stalo se to přirozeně. Román jsem psal velmi spontánně a vlastně i velmi rychle. Stále jsem slyšel hlas toho mého kamaráda, který po Evropě cestuje podle baedekru. Lidé, kteří ho znají, tak ho v postavě Winterberga i trochu poznávají. Vždy potřebuji slyšet nějaký hlas, který mě vede danou knihu, jejím příběhem.

Jak vnímáte český překlad knihy?
Michaela Škultéty přeložila Winterberga skvěle. Maličko jsme si pak ještě pohráli s dialogy. Winterberg o sobě například říká, že je „ein Eisenbahnmensch“, což je i v němčině divné slovo, znějící trochu vyšinutě. Myslím ale, že jsem také „železniční člověk“, a jsem rád jak to Michaela přeložila do češtiny. A jak si pohrála s jeho jazykem, který je i v němčině zastaralý, zvláštní, až vykolejený. Winterberg často používá slova, která se v němčině ani neříkají, a která jsem si vyhledal nejen v baedekru, ale i v jiných starých knížkách. Třeba slovo überschienen – překolejit. To nikdo neřekne.

V knize je častá hláška o překolejení Alp. Kde se vzala?
Skutečně existuje přes sto let stará kniha, která se jmenuje Překolejení Alp – Die Überschienung der Alpen. To slovo se mi strašně líbí, protože z něj úplně fyzicky cítíte, jak složité tehdy bylo stavět horské železnice.

V říjnu vás prý v Berlíně čeká knižní premiéra další německy psané knihy?
Ano. Je to óda na vlaky, železnici a střední Evropu. Jsou to napůl literární reportáže, napůl eseje, celé se to odehrává na trati mezi Palermem na Sicílii a Rovaniemie ve Finsku, mezi Barcelonou a Lvovem. A taky hodně u nás v Česku.

Google mi přeložil název jako Instrukční manuál pro cestování vlakem.
Řekl bych spíš Návod k použití železnice. Je to možná krkolomný název i v němčině, ale vychází z velmi zavedené řady německého nakladatelství Piper, která se jmenuje „návody k použití“. Například Návod k použití Švýcarska. Jsou to osobitě a svébytně psané průvodce a píšou je lidé, pro které jde o srdeční záležitost, což pro mě vlaky a železnice jsou. Snad je to znát i ve Winterbergově poslední cestě.

Jaroslav Rudiš (49) je spisovatel a autor divadelních her a komiksů. Dnes má dvě trvalá bydliště, jedno v Berlíně a druhé v Lomnici nad Popelkou, kde vyrostl. Jeho první kniha Nebe pod Berlínem (2002) získala Cenu Jiřího Ortena. Nejznámější napsanou postavou je zřejmě nádražák Alois Nebel, o kterém vydal trilogii komiksů s výtvarníkem Jaromírem 99. Příběh byl i zfilmován podobně jako Grandhotel nebo Národní třída. Nyní je už podruhé na tříměsíčním pobytu ve Švýcarsku.