Jan Štifter, autor bestselleru Sběratel sněhu, se v novém románu Paví hody přesunul ze svých milovaných Jižních Čech. Venkovská románová kronika vypráví o mužích a jejich přízracích, svodech, touhách, o pospolitosti a příslušnosti k rodině i místu, o rodinných tajemstvích – a nakonec hlavně o ženách, které mužskému světu určují tempo a často i důvod, proč jít dál.
Jak chutnají pávi?
Prý skoro jako hovězí. Ještě moje babička jedla pávy několikrát do roka. Paví hody byla slavnost, kterou pravidelně připravoval její tatínek. Kdo si na něj pamatuje, dodnes zmiňuje právě paví hody. Po jeho smrti tahle tradice zanikla.
Pradědečkovi se říkalo Tarzan…
Ano, protože přepral medvěda. To je většinou druhá vzpomínka na něj. Příběh Tarzana je spojený s obcí Horní Jelení na Pardubicku, odehrává se tam i můj nový román. Přemýšlel jsem, jestli ho nepřesadím do jižních Čech, ale nefungovalo by to a bylo by to zbytečné – Tarzan patří na Jelení, ten příběh je srostlý s Jelením. Poprvé jsem tak opustil svůj literární kraj, protože to příběh vyžadoval.
Vaše předchozí příběhy jsou z Budějovic, jste tam doma. Znáte stejně i Pardubicko?
Na Jelení se naše rodina pravidelně vrací, mám to místo prochozené a naposlouchané z příběhů mé babičky. V Pardubicích jsem studoval, prožil jsem v tom kraji řadu let – kdybych to místo neměl osahané, nikdy bych se do toho nepustil. Chtěl bych, aby moje příběhy byly autentické – i když si někdy domýšlím, musí být uvěřitelné.
Jak moc jste si v Pavích hodech vymýšlel?
Použil bych termín fiktivní rekonstrukce – naskládal jsem vedle sebe fakta, ukázaly se mi mezery a ty jsem začal dokreslovat. Některá jména jsem zachovával, jiná měnil, když už jsem musel fabulovat příliš. Je to jako s freskou v kostele, některé části jsou dobře čitelné, jiné zcela chybí – a můžete je nechat volné, nebo se pokusíte obraz pochopit: nerestaurujete, ale znovu tvoříte.
Co je hlavním motivem románu?
Venkovská společnost, rodina, láska. Výzvy, kterým musí čelit muži, ženy jako nekonečná inspirace. A jsme zase u souboje s medvědem – domnívám se, že každý chlap potřebuje přeprat medvěda, potřebuje zažít formativní vítězství, jako rytíř, který porazí draka a získá ruku princezny. Tarzan přepere medvěda a jeho syn Jan ho jde taky hledat – stojí proti němu ale daleko silnější zvíře, nacistické Německo.
Jan skutečně existoval?
Ano, byl to bratr mé babičky, zdědil jsem jméno po něm. Babička pocházela ze sedmi dětí, dodnes žije nejmladší Jana, která se narodila po druhé světové válce. Měl jsem velké štěstí, že jsem s ní řadu věcí mohl konzultovat, protože babička zemřela před patnácti lety. Jana sice nezažila období, kterému se v knize věnuji, tedy čas v rozmezí 1919–1946, přesto vyrůstala ve stínu těchto událostí a mnoho věcí mi dokázala vysvětlit. Volal jsem jí třeba z Trutnova, že jsem v oblasti, kde Tarzan dostal po válce vilu, a konzultovali jsme, kde to asi mohlo být.
Kam jste se kvůli románu podíval?
Vracel jsem se do Horního Jelení, vydal jsem se do Trutnova a objevil Trenčín. Potřeboval jsem vidět místa, kterými příběh prochází. Protože člověk může využívat mapy, fotky a videa, ale realita funguje jinak, oči si všímají detailů, funguje světlo, vůně, zvuky. A taky náhody. V trutnovském hotelu se mě ptala recepční, proč jsem tady, a když jsem jí popsal svůj záměr, hned volala svému kamarádovi, řediteli zdejšího okresního archivu. Za chvíli jsem s ním už seděl v kavárně a získal jsem tak spoustu cenných informací. Dobří lidé žijí všude. A lidé obecně rádi pomáhají.
Jak dlouho jste na románu pracoval?
Přibližně dva roky. Ale ten příběh zrál léta – vlastně už od chvíle, kdy jsem jako malý kluk uléhal do babiččiny postele a žadonil, aby zavzpomínala na své dětství. Uměla nás děti chytit. Mluvila o tom, jak už jako pětiletá pomáhala rodičům vydělat peníze, sbírali kytky v jelenských lesích a vyráželi s nimi vlakem do okolních měst. Mluvila o druhé světové válce, byla svědkem pochodu smrti, viděla umírat svou malou sestru, která se opařila – tahle všechna vyprávění nás svým způsobem formovala. Někdy na střední škole jsem si babičku nahrál na diktafon a materiál pak přepsal. Chtěl jsem to už tenkrát sepsat, a tak vznikla jakási demoverze Pavích hodů.
Využil jste ten starší text?
Ani jsem do něj nenahlédl, využil jsem ale poznámky z diktafonu. Díky tomu jsem měl na některé události zaznamenaný babiččin pohled a mohl ho pak porovnávat s vyprávěním jiných nebo s archivními prameny.
Objevuje se v románu i vaše babička?
Jako malá holka. A knížku jsem jí věnoval. Myslím, že by se v románu poznala – bývala ze všech holek doma nejživější, nejodvážnější, taky nejdrzejší. Mám rád historku o tom, jak se jí nepodařilo prodat všechny kytky v Pardubicích, se sestrou Máňou by přivezly domů málo peněz, a tak babička vymyslela plán, že bude hrát slepou a Máňa na ni bude vybírat peníze – četník je pak honil po celém městě. Babička vyrůstala v chudobě, tatínek neměl stálou práci, bral, co přišlo, nádeničil. Maminka s dětmi sbírala kytky, borůvky nebo lesní jahody a hledala pro ně odbyt. Hlad doma asi neměli, ale jedny boty musely odnosit všechny děti a návštěva bohatších příbuzných byla událost, o které se ještě dlouho mluvilo.
Paví hody jsou vaším druhým velkým románem po bestselleru Sběratel sněhu. Pracoval jste tam s prvky magického realismu. Jaká je magie Pavích hodů?
Lehce magický nádech lze hledat v případě Tarzanovy předtuchy. Babička mi vyprávěla, že její maminka viděla anděla v sousedovic zahradě – přísahala by, že tam seděl a hleděl na ni. Další den jí pak zemřela dcera Aninka. S tímhle motivem jsem si trochu pohrál: vznikla z něj schopnost vytušit, že se něco blíží, jakýsi vnitřní alarm, varování.
Co bude teď?
Píšu si povídky, drobné texty – a mám v hlavě už nový románový příběh, jen zatím netuším, kdy to nechám vypuknout. Vedle toho připravuji několik odborných publikací. Právě dokončuji průvodce aférami města Trhové Sviny na přelomu 19. a 20. století.
Průvodce aférami?
Je to sumář afér, skandálů, černé kroniky – velkých událostí na malém městě. Trhové Sviny jsou kousek od Budějovic, někdy jsem tam víc než doma, vytváříme nové turistické trasy, mapujeme historii osad. Založili jsme tradici Svinenského čtení – zveme do města zajímavé české autory. Při posledním ročníku letos v červenci jsme měli ve Svinech Karin Lednickou, Aleše Palána, Janu Poncarovou, Jirku Březinu a Petru Klabouchovou.
Podle jakého klíče si hosty do Svinů zvete?
Vybírám si jednoduše podle toho, s kým bych si rád popovídal.
S kým si chcete povídat příští rok?
Třeba s Katkou Tučkovou nebo Michalem Vrbou – věřím, že pozvání do nejjižnějších Čech neodmítnou. Sviny mají velmi silné kulturní zázemí, lidé přicházejí připravení a nebojí se ptát. Tak je radost tam podobné akce pořádat. A budeme tam představovat i Paví hody. Nejdřív v Budějovicích, potom v Praze a do třetice v Trhových Svinech.
Jan Štifter (*1984) absolvoval kulturní dějiny na Univerzitě Pardubice. Působil v redakcích MF DNES a Lidových novin, v týdeníku MF Sedmička pracoval jako šéfredaktor. V roce 2013 založil lifestylový magazín Barbar! Za román Sběratel sněhu získal řadu ocenění, včetně Ceny čtenářů České knihy, novelu Café Groll adaptovalo Jihočeské divadlo. Ve Vyšehradu vydal též knihu povídek Světlo z Pauliny a venkovskou románovou kroniku Paví hody. Vedle prózy se věnuje odborným textům především z oblasti nejjižnějších Čech. V Trhových Svinech organizuje literární festival Svinenské čtení. S rodinou žije v Českých Budějovicích, s manželkou Evou mají čtyři děti.
(text: Radka Fialová, foto: se svolením Jana Štiftera)
