Když Radek John v polovině osmdesátých let psal Memento, nevěděl, zda kniha o tehdy tabuizovaném drogovém světě vůbec smí vyjít. Když se to podařilo, první vydání zmizelo z knihkupectví během jediného dne a příběh Michala Otavy se nesmazatelně zapsal do paměti několika generací čtenářů. Po čtyřiceti letech se Memento vrací v novém vydání – a jeho autor připomíná, že ačkoli se změnila doba i kulisy, příběh závislosti zůstává stále stejný.
Když jste Memento psal, tušil jste, že se z něj stane jedna z nejvýznamnějších českých knih o drogové problematice, kterou budou číst celé generace studentů?
Když jsem Memento psal, především jsem netušil, jestli se ho podaří vydat. Drogy tehdy byly v Československu tabu. Takže jsem počítal s tím, že to píšu možná zbytečně a skončí to v šuplíku. Pak byla ovšem možnost, že pokud se to podaří vydat, bude to bomba. První pořádná informace, že drogy se týkají i socialistického tábora. Proto se vydání té knihy stalo událostí. Byla vyprodaná za jediný den a na řadě knihkupectví se objevily cedule: JOHN NENÍ. Ta kniha se vryla do paměti skoro celé generaci, takže není už překvapivé, že když dojde na téma drog, doporučují ji tehdejší čtenáři, dnešní rodiče, svým dětem.
Román působí mimořádně autenticky. Kolik času jste strávil mezi lidmi závislými na drogách a co pro vás bylo při sběru materiálu psychicky nejtěžší?
Nejtěžší? Nebát se. Já měl to štěstí, že jsem se obrátil na svého bývalého spolužáka z gymnázia, který se za léta vypracoval v prvotřídního vařiče pervitinu v Praze. Zavzpomínali jsme na staré časy a on ve feťácké komunitě vyhlásil, že kdo mi zkřiví vlas na hlavě, nedostane od něj ani dávku. Je třeba říct, že tehdy díky blbosti vládnoucí garnitury ještě nebyl pervitin na listině omamných látek. Takže vařit ho bylo zcela legální. Když přišli policajti do brlohu, kde se vařil pervitin, museli se omluvit a vypadnout. A já se tam mohl bez problému se zákonem pohybovat řadu měsíců.
Na začátku knihy píšete, že jména skutečných lidí byla změněna. Jak moc je tedy Memento románem a jak moc dokumentem?
Jediná šance, jak tu látku protlačit k vydání, byla držet se co nejvíc dokumentu. Takže všechny situace, které jsou v knize, se opravdu staly. Buď jsem byl jejich svědkem já, nebo mi je vyprávěl ten, kdo je zažil. Nakladatelství si před vydáním nechalo vypracovat posudky od odborníků ze Střediska drogových závislostí, jestli je to pravda, jestli je to vůbec možné. Posudek zněl: „Připomíná to příběhy z našich ordinací.“ Takže dodnes máte v léčebnách feťáky a feťačky, kteří tvrdí, že Memento je jejich životní příběh. Ve skutečnosti je to životní příběh mého spolužáka z gymplu a ještě asi osmi, deseti lidí.
Mnoho čtenářů říká, že je Memento doslova fyzicky bolí číst. Bylo vaším cílem napsat knihu, která nebude čtenáře šokovat samoúčelně, ale přiměje je prožít pád hlavního hrdiny téměř na vlastní kůži?
Když jsem se pohyboval na hraně a mezi lidmi na hraně života a smrti, byla tam řada situací, které se mne hluboce dotkly. Snažil jsem se svoje pocity maximálně přenést do textu Mementa.
Michal není zpočátku žádný outsider ani zločinec. Byl to záměr ukázat, že drogová závislost může potkat prakticky kohokoli?
Určitě. A proč tehdy kluci a holky do závislosti tak snadno padali? Když se o drogách v Československu nesmělo mluvit, nikdo jim neřekl, co s nimi česká obdoba západních tvrdých drog udělá. Oni věděli, že kokain a heroin tam na západě je svinstvo. Ale netušili, že stejné svinstvo jsou v Česku vyrobené tvrdé drogy braun a pervitin. Proto do toho zahučela zpočátku spousta kluků a holek, středoškoláků, učňů i z takzvaných normálních poměrů.
Když se dnes ohlédnete za dobou vzniku Mementa, co vás nejvíce překvapuje? To, jak se změnily drogy, nebo to, jak málo se změnil samotný člověk?
Drogy se nezměnily. Pořád konzumenta vysílají na ten stejný oblouk vzhůru a pak nezadržitelně dolů se všemi otřesnými peripetiemi. Ani člověk se nezměnil. Vstupuje do toho se zpupným přesvědčením, že to zvládne. Naštěstí těch zpupných obětí, které si myslí, že jich se zákonitosti závislosti týkat nebudou, už je míň. Co se proměnilo, je vztah společnosti k toxikomanům. Nejdřív přišel šok, že se tu šíří originální české tvrdé drogy. A že je berou naše děti, které mají pocit, že se tak stanou mágy obcujícími s nekonečnem. Teprve v průběhu let se toxikomané se stali pohrdanými lůzry odsunovanými na okraj společnosti.
Myslíte si, že by dnešní mladí lidé četli Memento stejně silně, kdyby se odehrávalo v současnosti, nebo právě atmosféra osmdesátých let dodává příběhu zvláštní sílu?
Kdyby se ten příběh odehrával v současnosti, byl by v konečném výsledku skoro stejný. Zákonitosti působení tvrdých drog jsou neúprosné. Jenom by hrdinové nebyli souzeni za příživnictví. Příběh závislosti byl, je a bude stále stejný. Dnes i za desítky let. Každá další generace by ho z pudu sebezáchovy měla znát.
Veřejná debata o drogách se za posledních čtyřicet let výrazně proměnila. Je podle vás dnešní společnost v této oblasti moudřejší, nebo jen používá jiná slova?
Dnes nikdo nemůže vyčítat společnosti, že tají informace o šíření a účincích tvrdých drog. Ti chytřejší si dokážou vyhodnotit informace, které jsou o závislostech k dispozici. Těm hloupějším není pomoci.
Setkal jste se někdy s člověkem, který vám řekl, že díky Mementu drogy nikdy nezkusil – nebo se naopak rozhodl léčit? Pokud ano, byl to pro vás nejsilnější zážitek od čtenáře?
Řekli mi to desítky lidí. Jezdíval jsem po vydání Mementa na besedy o drogách na střední i základní školy po celé republice. Dodnes se ke mně hlásí lidé a říkají, že byli na těch besedách a kvůli tomu si s tvrdými drogami nikdy nezačali. Ještě víc mi přišlo dopisů od čtenářů Mementa. Psali, že si to přečetli a stačilo.
Existuje nějaká scéna, kterou jste psal nejtěžší rukou a na kterou si dodnes živě vzpomínáte?
Nejtěžší pro mě bylo napsat scénu mejdanu v okamžicích, kdy droga ještě člověku něco dává. Nakonec to byla jedna strana A4, kterou jsem psal asi tři dny. Když jsem dostal do ruky první vytištěnou knihu, zjistil jsem, že tam ta strana chybí. Záhada.
Měl jste někdy chuť Memento po letech přepsat, doplnit nebo aktualizovat, nebo věříte, že právě jeho původní podoba patří ke kouzlu knihy?
Ta knížka je dokument doby. To nejde přepsat. Samozřejmě by se daly některé pasáže napsat líp, dramatičtěji, ale ztratily by to kouzlo, že čtete o událostech, které se skutečně staly. Takže ten příběh závislosti není třeba přepisovat.
Kdybyste dnes seděl naproti sedmnáctiletému čtenáři, který se právě chystá Memento otevřít poprvé, co byste mu chtěl před čtením říct?
Asi právě to, že příběh se odehrává ve starých kulisách, ale dosadit si tam ty současné je bohužel jednodušší, než si mnozí připouštějí. Neboli příběh závislosti je stále stejný už stovky let.
A kdybyste mohl promluvit k sobě samému z roku 1986, kdy Memento vznikalo, co byste autorovi této knihy po čtyřiceti letech vzkázal?
Měl jsi velké štěstí chlapče, že jsi byl ve správný čas na správném místě a ještě k tomu jsi našel ty správné lidi, kteří té věci pomohli.
Nové vydání přivádí Memento k další generaci čtenářů. Co by podle vás měli čtenáři objevit mezi řádky kromě samotného příběhu o drogách?
Je to také příběh o lásce, o hledání smyslu, o tom že každý volíme svou cestu a neseme za to důsledky...
Je nějaká jediná věta nebo myšlenka, u které byste si přál, aby si každý čtenář po dočtení Mementa odnesl?
Mně se vždycky vybaví: Věnováno mrtvým a živým. To je na titulní stránce. Mrtvým – to je těm, které jsem v narkomanských doupatech potkal a jejichž životní příběh je součástí té knihy, a živým – těm, kteří se mohou zachránit, když se nevydají na cestu závislosti.
Vydalo nakladatelství Beta, 2026
Radek John (* 1954)
Český spisovatel, scenárista, novinář a někdejší politik. Do povědomí několika generací čtenářů se zapsal především románem Memento, autenticky zachycujícím svět drogové závislosti v Československu osmdesátých let.
Text: Josef Zahn
Foto: Martin Štěrba - ČTK
