„V Pasece nikdy dělat nebudu,“ tvrdila v mládí Anna Horáčková, dlouholetá ředitelka nakladatelství Paseka a dcera jejího zakladatele. Pracuje zde s krátkou pauzou od svých osmnácti let, mluví rychle a k věci, oči jí modře svítí a často se směje. Zajímavé, kolikrát se dostaneme k úspěšnému titulu Prašina. (text: Jan David, foto: Barbora Maršíček Votavová)
TO JE ALE PASEKA… Co vás napadne?
Živo. Seskupení lidí dělajících práci, která je baví a jsou v ní skvělí.
Sedíme v pražském Karlíně, proč jste se sem nedávno přestěhovali z Vinohrad?
V Laichterově domě na Vinohradech jsme byli dvacet let, vznikla tam spousta skvělých nápadů, potkali jsme spoustu skvělých lidí. Prvorepubliková stavba už ale nevyhovovala požadavkům současné doby, najednou pro nás prostory byly moc velké. Přece jen byly náročné finančně, energeticky. Když nám skončila smlouva, nastal čas posunout se dál. Shodou okolností jsme tady v Karlíně.
Co byla ta shoda okolností?
Zmínila jsem se své tetě, že hledáme nové prostory. A její kamarádka zrovna prodávala byt v Karlíně.
Aha, sedíme v kavárně, tak mě zajímá, jestli jde o klasický karlínský činžák? Protože nejprve jsem si představil moderní kanceláře.
Máme hezké prostory ve starém domě, které mají stále svého ducha. Jsme až ve třetím patře, takže je tam i spousta světla. Jsem spokojená.
Vyhovuje vám, že jste na rozhovor vytáhla paty ven?
Ano, raději schůzky pořádáme v prostorech, kde je víc klidu. Zrovna dnes u nás natáčí Česká televize s Karlem Osohou, který ilustroval úspěšnou Prašinu a teď kreslí její komiksovou verzi.
Do minulého vydání Knihkupce jsem dělal rozhovor s autorem příběhů Prašiny Vojtěchem Matochou. Jaký je ilustrátor Karel Osoha?
Svůj! (smích) Skromný, i když je úžasný v tom, co dělá. Myslím, že spojení těchto dvou lidí přineslo něco neskutečného. Prašina zaujala i děti závislé na telefonech a tabletech a vrátila je zpátky ke knize. Nejprve vyšla jako třídílná beletristická verze, nyní vychází její komiksové zpracování s úplně novými příběhy.
První komiks ze sedmi vyšel začátkem dubna. Jaké jsou ohlasy?
Objednávky byly docela masové a rodiče nám dávají vědět, že je děti rovnou nutí poznamenat si do kalendářů všechny dny, kdy vychází další díly. Doufám, že se zájem udrží a bude to fungovat.
Je to už víc než pět let, kdy jste se rozhodli vydávat i komiksy. Bylo to dobré rozhodnutí?
Stalo se to s příchodem Lukáše Růžičky, který je známou osobností na komiksové scéně. Ten u nás komiksy řídí, a daří se mu to. Věnujeme se i světovým autorům a autorkám.
Jak to máte s tímto žánrem osobně?
Nikdy jsem komiksům nefandila, ale díky Lukášovi jsem se je naučila číst. Baví mě knížky od Rainy Telgemaierové, která píše osobní příběhy ze života. Třeba Úsměv o patáliích s rovnátky nebo Ségry o sourozenecké lásce. Jsou přístupné úplně pro každého. Z náročnějších komiksů pro dospělé je to určitě Jeff Lemire a jeho Essex County. Teď mu vydáváme komiks Zatoulaní psi, kterým kdysi debutoval, než se stal velkou hvězdou.
V dětství vás tedy komiksy minuly? Čtyřlístek nebo Kája Saudek?
Čtyřlístek jsem samozřejmě četla, ale u toho jsem tehdy také skončila. (smích)
Po dlouhých covidových opatření je tu dění na Ukrajině. Jak to ovlivňuje vaši práci?
S počátkem války na Ukrajině se nám samozřejmě nevyhnul prvotní strach. Po dvou letech pandemie jsme se zase dostali do fáze, kdy jsme si říkali – Ježíšmarjá, co bude? Snažím se ale být pozitivní, jinak bych asi nemohla fungovat. Covidová doba nám navíc ukázala, že kvalitní kniha si své čtenáře najde. Možná i díky tomu, že čtení se stává druhem útěku z reality, která není úplně růžová.
Jak to vypadá s tiskem? Energie zdražují, mluví se o nedostatku papíru.
Zrovna tisk se komplikuje, dodací lhůty se prodloužily. Musíme plánovat mnohem víc než dřív. Dotisk knihy dnes neznamená čtrnáct dní jako dřív, ale někdy i tři měsíce. Ještě minulý rok jsme problémy neměli. Spolupracujeme s velkou a spolehlivou tiskárnou Finidr, která měla nasmlouvaný materiál. Samozřejmě nás ovlivňuje i zdražování. Není to jen papír nebo energie, ale i veškerá lidská práce. Vzpomínám na tátu, který tvrdil, že kniha vždycky stála a vždycky bude stát deset piv. A je to tak. Knihy zdražují, ale stále jen kopírují růst spotřebitelských cen. Věřím, že naše knihy si publikum najdou.
Když jste zmínila svého tátu, který Paseku v prosinci 1989 založil, měla jste vlastně šanci pracovat někde jinde?
Říkala jsem, že v Pasece nikdy pracovat nebudu. (smích) Dopadlo to takhle, jsem tu od osmnácti let. S věkem dostanete rozum, zjistíte, že je to skvělá práce, kterou chcete dělat.
A co jste chtěla dělat do sedmnácti?
Nevím, ale určitě ne v Pasece. Když máte od puberty podobné předurčení, tak se mu bráníte, chcete jít svou cestou. Táhlo mě to k lidem, vystudovala jsem ekonomii a personalistiku, chtěla jsem jít tímto směrem. Nakonec ale s lidmi pracuji a moje práce je naplňující, což platí pro celý náš obor. Vidím za naší prací hodnotu, kterou pro společnost vytváříme. Tátovi dnes děkuji, že do něčeho takového šel.
Jaké bylo přebírání nakladatelství v roce 2015 po jeho smrti?
Nemůžu říct, že bych tehdy nakladatelství přebírala, protože v pozici ředitelky jsem od roku 2006. A do té doby jsem v Pasece pracovala jen s malinkou přestávkou. Samozřejmě se smrtí táty zůstalo všechno na mně. Hrozně mi chyběl, na druhou stranu se objevila nová úroveň svobody v rozhodování. Spousta zlých jazyků tehdy říkala, že do půl roku skončíme. Fungujeme ale dál a daří se nám. Musím to zaklepat. Je pro mě určitým zadostiučiněním, že jsme to zvládli. A nepřestanu tvrdit, že je to zásluha lidí, kteří u nás rádi pracují.
Co se pro vás tehdy ještě změnilo? Třeba ohledně odpovědnosti.
Ano, najednou je to jenom na vás. Nemáte poradní hlas, za kterým byste šli. Nicméně táta byl nemocný dlouho, a řízení nakladatelství už předtím bylo na mně, jenom to nikdo moc nevěděl. Připouštím, že jeho poradní hlas mi chybí doteď. Když řeším něco složitého, vždy si na něj vzpomenu. Měla bych ho ráda po svém boku, táta byl bohém, sršel nápady, já jsem Paseku víceméně vedla ekonomicky. Velkou oporou je mi náš šéfredaktor Jakub Sedláček a vedoucí obchodního oddělení Filip Mikeš.
Máte i svůj vnitřní hlas? Dáte na pocit?
Určitě se řídím pocitově, ale racionální složka je stále přítomna. Děláme i knihy, u kterých máme pocit, že by měly vyjít, i když ekonomicky to zrovna nedává smysl. Právě u nich mi ale vnitřní hlas říká, že jsou ve společnosti potřeba. Pak také děláme knihy, u kterých doufáme, že nás budou živit. A stále platí pravidlo 80 na 20. Dvacet procent titulů nás živí, u ostatních jsme rádi, když jsou na nule.
Pomáhá vám Magnesia Litera? Dlouhé roky patříte mezi nejúspěšnější nakladatelství.
Magnesia na knihy samozřejmě upozorní, částečně se zvýší prodeje, ale jak u čeho. Někdy ocenění pomůže knize hodně, jindy jenom krátkodobě – jako když dostane cenu gruzínský autor. Neznamená to, že najednou prodáte deset tisíc výtisků.
A patří oceněné tituly spíš do té osmdesátky, nebo do dvacítky?
Většina knih spadá spíš do těch osmdesáti procent. Magnesia je o kvalitě, což ne vždycky znamená, že daný titul musí být úplný trhák. V posledních letech se ale knihou roku stali třeba Jan Žižka od Petra Čorneje nebo Opuštěná společnost Erika Tabeyho, obě patří mezi těch dvacet procent, které nakladatelství živí. Takže je to tak i tak. Většina ale bude z těch osmdesáti procent.
Jan Žižka je obrovská bichle, přečetla jste ji?
Celou jsem ji ještě nepřečetla, není to oddechová literatura. Mám dvě děti, ráda sportuji, potřebuji také občas ze světa knih uniknout. Jana Žižku si nechám asi někdy na stáří, až na to budu mít týden čas. (smích)
Kdy dnes máte čas na čtení?
Nejvíc přečtu ve vlaku cestou do práce. To je asi jediný čas, který mám, abych si v klidu sedla. Večer totiž většinou u knihy usnu. Na výběr titulů mám redaktory. Já jsem takový běžný čtenář. Mám období, kdy čtu detektivky, jindy mě baví zase romány, pak přijdou na řadu komiksy.
Co dneska pomáhá knize, aby se dostala ke čtenářům, aby se o ní dozvěděli?
Moc ráda bych na tuto otázku odpověděla s tím, že to vím přesně. Nevím. Některé, i výborné knize nepomůže nic. Jindy zase stačí, když si lidé o novince povídají. Je to zcela nevyzpytatelné. Důležitý je prostor v médiích, kde však vychází stále méně recenzí. Jsme na sociálních sítích, pomáhají nám influenceři... Ale jak říkám, nevím, občas investujeme spoustu peněz do reklamy, ale stejně nemá očekávaný efekt. Vydáte severskou detektivku, počítáte, že budete mít nového Nesbøho. Děláte maximum, a ono nic. Jindy zase kniha překvapí a je to naprosto neskutečné.
Jaká třeba?
Můžeme zase zmínit Prašinu, která původně vyšla v nákladu 1500 kusů. Nějakou reklamu sice měla, ale u takového nákladu nemůžete investovat stovky tisíc do reklamy. To není ani předpokládaný výdělek takového titulu. A najednou se z toho stane fenomén, který nikdo nečekal.
Teď máte skvělou šanci! Udělejte reklamu dvěma, třem knihám, které za to stojí. Řekněte čtenářům, co je podle vás pecka.
(smích) To je hrozně těžké! Reklamu si ale určitě zaslouží pokračování Velkých dějin zemí Koruny české, které táta začal vydávat asi před dvaceti lety. Je to největší historiografické dílo, podařilo se nám navázat dějinami po roce 1945, teď jsme ve žhavém období let 1948 až 1956 – militarizace Československa, studená válka... Je až neskutečné, jak se neumíme poučit z historie. Aniž bychom to plánovali, zrovna tímto titulem jsme se trefili do doby, kdy by si lidé takové knihy měli přečíst.
Čtenářsky oblíbené Prašině už reklamu dělat nemusíte, zmínila jste „dějiny“, co ještě nějaký lehčí žánr?
Vydali jsme teď román Ostrov Duchů, je to útlá knížka mladé autorky Kláry Wang Tylové. Napsala šest propletených příběhů odehrávajících se na Taiwanu, kde věří na duchy a posmrtný život. Úplně mistrně je propojila mezi sebou, zhltnete je v podstatě jedním dechem. Jsem úplně nadšená, tak věřím, že si tato autorka své čtenáře a čtenářky najde. A že bude psát dál.
Kolik titulů ročně vydáte?
Rozhodla jsem se, že nechci vydávat víc než padesát knih ročně. Trh je podle mě přesycený a dělat víc knih nedává smysl, aby se navzájem nepožíraly. Chceme se věnovat každé vydané knize, aby byla kvalitní obsahově i graficky. Přijde mi šílené spoléhat na strategii, že toho musíte vydávat hodně a doufat, že se něco utrhne. Hlídám si, abychom tuhle nastavenou hranici nepřekračovali.
Takže je ideální, aby začínající autor přišel k vám? Buď bude mít kvalitní péči, nebo ho pošlete rovnou… pryč?
(smích) Kdepak, skvělou péči můžeme nabídnout vždy. Je ale pravda, že rukopisů nám chodí hrozně moc. Češi píšou opravdu hodně. Kolegyně zpracovává i třicet titulů měsíčně, zároveň ne všechno můžeme vydat, i když se nám rukopis líbí. Nebo alespoň ne hned. Vzhledem k zaplněnému edičnímu plánu může trvat vydání knížky i rok.
Jaký úspěšný titul vám takto přišel náhodně mailem?
A už jsme zase u Prašiny. To je přesně její příběh.
Anna Horáčková (*1978) je ředitelka a současně majitelka nakladatelství Paseka, které založil její otec Ladislav Horáček 9. prosince 1989, a nazval ho podle jedné z postav Krvavého románu od Josefa Váchala. Je máma dvou dětí, ráda sportuje, baví ji číst debuty – vnímá je jako oříšky, které čtenář může rozlousknout a vyzobávat něco nového.
