Alexandra Bajnarová se psaní věnuje poměrně krátce, přesto jsme si od ní mohli přečíst již dvě knihy. Obě se dočkaly skvělého ohlasu od čtenářů i kritiky. S autorkou jsme si povídaly nejen o knihách a psaní. 

Sašo, kdy a proč jste se rozhodla začít psát
Nevnímám to asi jako rozhodnutí. Prostě to nějak samovolně přišlo. Vlastně si ani přesně nevybavuji konkrétní moment, ale první knihu Černobíle jsem začala psát, když jsem byla na mateřské s druhým dítětem. Asi jsem měla touhu, nějak pojmenovat černobílé soužití, ve kterém jsem žila a dodnes žiju. Napsala jsem pár stran, které nějakou dobu ležely odložené stranou. Pak přišel silný životní okamžik, kdy velmi vážně onemocněla má nejbližší kamarádka, a to byl moment, který si zpětně vybavuji, kdy jsem si řekla, že člověk opravdu neví, co bude zítra, pozítří, za měsíc, za rok, a měla jsem silnou touhu knihu dokončit. Kdy jindy než právě teď. Nechci, aby to znělo jako klišé, ale opravdu to tak prostě bylo.  Po vydání první knihy, jsem tak už nějak automaticky začala psát další.

Vedli vás doma k lásce ke knihám?
Ano, rozhodně. Moje maminka pracovala v knihovně a je velkou čtenářkou. Pamatuji si, že jako malá jsem nemohla uvěřit tomu, že někdy budu umět sama číst. V knihovně jsem trávila hodně času, obalovala s maminkou knížky, těšila se na novinky, nasávala vůni knih. Miluju knihovny a pokládám je za geniální instituci. Neměla jsem nikdy moc potřebu knihy kupovat, vlastnit je, proto mi přijdou knihovny jako úžasná studnice možností pro všechny.

A sama jste tedy knihomolkou? Jakou knihu máte právě na nočním stolku?
Nevím, jestli bych se nazvala knihomolkou, ale rozhodně mám stále něco rozečteno. Musím mít nějakou knihu vždy doma, k dispozici, ke čtení. Aktuálně je to Jacobova obhajoba, autor William Landay.

Váš první román Černobíle se věnuje, mimo jiné, manželskému soužití páru z odlišných kultur. Čerpala jste pro knihu také poznatky z vlastního života?
Určitě jsem čerpala z vlastního života, což ale neznamená, že tento konkrétní příběh se opravdu udál. Má realita se odráží hlavně popisu chování postav a jejich reakcí na jednotlivé situace. Můj muž pochází z Angoly, ale v České republice žije již hodně let.

V novém románu Plameňák se rovněž věnujete mezilidským vztahům. Můžete nám jej více přiblížit?
Plameňák je příběh o rovnováze. Tak to aspoň vnímám já. Pojednává o tom, že každý člověk žije svůj život, jak nejlépe umí a snaží se balancovat na cestě životem a udržet rovnováhu. Každý z nás má někdy tendence soudit, hodnotit, poučovat, kritizovat, ale mnohdy nemáme dostatek informací. Nemáme přístup do zákulisí. Nebo tam třeba ani nechceme nahlédnout. V příběhu se setkává Jakub, Jonáš a Klára, které svede dohromady jedna nešťastná situace a okolnosti je přinutí nechat si nahlédnout pod pokličku. Přestože se Klára s Jakubem už nějakou dobu potkávají, každý si udělal o druhém nějakou představu, a právě jedna noc je donutí se otevřít a vyložit na stůl svůj životní příběh, který je úplně jiný, než by ten druhý hádal.

A která z hlavních postav je vám nejbližší a proč?
Asi to bude Klára. Je mi blízká svým jednáním, postojem k životu, ale vlastně každá z postav je mi něčím blízká. Čerpám ze života, ze svého okolí, ze situací, které zažívám, a proto bych určitě našla odlesk sama sebe v každé postavě. 

Dříve jste pracovala v oblasti cestovního ruchu. Čemu jste se věnovala?
Pracovala jsem vždy v Incomingové sféře, což znamená, že jsem umožňovala turistům navštívit a poznávat Prahu a Českou republiku. Nejprve to bylo v Incomingové agentuře na španělském oddělení, kde jsme zajišťovali pobyty španělsky mluvícím turistům u nás, poté to bylo v hotelu, kde jsem vedla rezervační oddělení.

Máte oblíbenou destinaci, kam se ráda vracíte?
Nemám toho moc nacestováno. Nejraději se vracím do své rodné Studénky. Nicméně, co se týče ciziny, nejraději mám asi španělsky mluvící destinace. Navštívila jsem pracovně i soukromě Mallorcu, pak Barcelonu a v Malaze jsem byla na kurzu španělštiny.

S cestováním souvisí rovněž znalost jazyků. Kolika jazyky se domluvíte a který je váš nejoblíbenější?
Jak jsem již zmínila, nejbližší je mi španělština. Pak angličtina, která je dnes již téměř nutnost, a domluvím se portugalsky, protože je to rodný jazyk mého muže. Portugalština je velmi blízká španělštině, proto jsem neměla problém proniknout i do ní. Doma portugalštinu docela dost používáme.

Vaše děti tak vlastně vyrůstají v bilingvní rodině. Měli jste s tím někdy problém, nebo se přirozeně naučily portugalsky odmala?
Děti sice žijí v bilingvní rodině, ale doma s nimi mluvíme česky. Portugalštinu vnímají spíše pasivně.

Zůstala jste cestovnímu ruchu věrná také v covidovém období?
Covidové období cestovnímu ruchu nepřálo, proto jsem se vrátila k profesi, kterou jsem studovala, a to je zdravotnictví. Mám dojem, že Covid nám všem přinesl důležitou informaci a to, která odvětví lidské činnosti jsou opravdu důležitá a nezbytná, a zdravotnictví je rozhodně jednou z nich.

Čemu dalšímu se ráda věnujete ve volném čase?
Trávím čas se svými dětmi, se svým mužem, čtu a píšu.

A pracujete už na nějakém novém příběhu?
Ano, mám rozepsanou třetí knihu.

Alexandra Bajnarová (1984) pochází ze Studénky na Severní Moravě. Vystudovala střední zdravotnickou školu a ve svých 19 letech se přestěhovala do Prahy. Po studiu jazyků prošla různými obory, zejména cestovním ruchem, ale také zdravotnictvím. Psaní se začala věnovat v roce 2019, kdy vyšla její prvotina Černobíle a nedávno jí vyšel nový román Plameňák.

(text: Helena Herynková, foto: se souhlasem Alexandry Bajnarové)