Žijete v domnění, že hlavní náplní profese knihovníka je čtení? V případě Romana Giebische, který už řadu let působí v Národní knihovně České republiky a tomu předsedá Svazu knihovníků a informačních pracovníků, tomu tak rozhodně není.
 

Jak byste Svaz knihovníků a informačních pracovníků České republiky (ve zkratce SKIP) představil?

Svaz byl obnoven v roce 1990 jako občanské sdružení na základě zákona č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů. V současné době jsme již „zapsaným spolkem“ a já bych SKIP definoval jako největší profesní organizaci pro knihovníky s 2 100 členy. Následuje Sdružení knihoven s 92 členy a Asociace knihoven vysokých škol s 25 členy. SKIP je organizován regionálně, ovšem regiony SKIP nekopírují kraje. Dále máme desítky pracovních skupin, sekcí a klubů, kde se věnují knihovníci širokému spektru oborových témat. SKIP se věnuje nejen oborovému vzdělávání, ale vyhlašuje také mediální akce na podporu knihoven, máme celou řadu ocenění pro knihovny a knihovníky, iniciujeme mj. vznik dotačních programů, ze kterých profitují knihovny. Angažujeme se v legislativní oblasti, spolupracujeme na přípravě a realizaci Koncepce rozvoje knihoven. Zastupujeme také české knihovny v mezinárodních organizacích IFLA a EBLIDA. Hájíme zájmy knihoven a knihovníků na všech úrovních a jsme partnerem pro veřejnou správu, sponzory a média.

Jak moc je profese knihovníka atraktivní pro dnešní mladé lidi?

Podle mého názoru velmi, knihovny dnes již nejsou pouze půjčovny dokumentů, ale jsou skutečně vzdělávacími, kulturními a komunitními centry. Jiná otázka je oceňování knihovníků. Můj šéf Vít Richter většinou vítá absolventy našich rekvalifikačních knihovnických kurzů tímto úvodem: „Knihovnictví je ušlechtilý koníček pro partnery dobře prosperujících podnikatelů/podnikatelek nebo příslušníky velmi lukrativních zaměstnání. V životě se málokdo dokáže obejít bez peněz, a vy možná zjistíte, že rozdíl mezi minimální mzdou a vaším platem není pouhým okem patrný…“

Sám jste navštívil řadu knihoven. Které na vás nejvíce zapůsobily?

Snažím se navštívit všechny nové i rekonstruované knihovny v Česku a naštěstí je jich v posledních letech tolik, že jsem ještě všechny neviděl. Moc se těším např. na Černou kostku v Ostravě a doufám, že se do ní brzy podívám. Za minulého režimu byla v Československu postavena vlastně jediná nová knihovna, a to v Mostě, protože komunisti starý Most i s knihovnou zlikvidovali. Paradoxní je, že již léta tam probíhá boj o novou budovu, kdy stávající management spolu s magistrátem chce postavit moderní knihovnu 21. století, a oproti tomu skupina místních aktivistů trvá na zachování stávající budovy. Já jsem v mostecké knihovně byl a ta budova je podle mne nejvíce energeticky náročnou budovou v Česku mimo všechny energetické štítky. Jinak každá knihovna na vás zapůsobí, některá pozitivně, u jiných se najdou i negativní záležitosti.

Proč je podle vás dobré číst knihy?

Čtení knih má pozitivní vliv na činnost mozku. Po několika minutách snižuje stres a ten je přeci největší zabiják současnosti. Na každého zabírá asi něco jiného, ale já když nemohu usnout, tak stačí otevřít knihu – zkuste to. Naprosto jasnou záležitostí je rozšiřování slovní zásoby, kterou pro komunikaci přece potřebujeme všichni i v dnešní vizuální době. Dále má čtení obrovský vliv na rozvoj představivosti a kreativity a napadá mne ještě spousta dalších pozitiv…

A jak vidíte jejich budoucnost?

Již mnoho let řešíme v knihovnách, zda přežijí papírové knihy a zatím jsou stále tady. Asi před dvaceti lety začal boom elektronických čteček, ale ty jsou dávno na ústupu, dnes lidé čtou přímo z PC nebo v mobilech – dokud mají ještě dobrý zrak. Obrovský nárůst zaznamenávají audioknihy, ty si pustíte při dalších činnostech, třeba při řízení auta. A teď mě napadá, že je vlastně velká škoda, že v Česku neexistuje žádný vydavatel, který by vydával knihy s velkými písmeny pro slabozraké čtenáře. V zahraničí se jedná o naprosto standardní záležitost, ale tady vidím velkou díru na trhu pro nás, osoby se zrakovým znevýhodněním.

Jednou z mnoha služeb, které SKIP poskytuje, je takzvaný Besedník. Jak vzniknul a k čemu je dobrý?

Besedník již před patnácti lety založila spisovatelka Ivona Březinová, která s batůžkem knih objíždí české školy a knihovny. Pro další spisovatele založila databázi, kde lze nalézt spoustu známých jmen, které si můžete pozvat do školy nebo do knihovny na besedu. Systém je velmi jednoduchý a přehledný. Po několika letech existence se na mne Ivona obrátila, zda bych jí mohl pomoci Besedník udržovat, ale i moje pracovní kapacita se ukázala obsazena. Pomoc jí nabídla před několika lety Národní knihovna, která nyní Besedník provozuje nejen pro knihovny, ale i pro školy.

Na jaký další projekt byste nás rád upozornil?

Už od počátku roku připravujeme naši březnovou kampaň Březen měsíc čtenářů, která vždy vrcholí naší největší a nejpopulárnější akcí Nocí s Andersenem www.nocsandersenem.cz. Letos knihovny a školy opět otevřou své brány, aby děti vybavené polštářky a spacáky mohly i v noci naslouchat čtení pohádek, na které v uspěchané době není doma tolik času... Kdo by si v roce 2000 pomyslel, že se z nenápadné oslavy Mezinárodního dne dětské knihy v jediné knihovně v Uherském Hradišti vyklube akce s mezinárodní účastí, elektronickou konferencí, společnými nočními soutěžemi a také četbou knih?

Jak jste se stal knihovníkem?

U mne šlo o rodinné zatížení, bratr je u Českých drah stejně jako táta. Máma pracovala celý život ve Vědecké knihovně v Olomouci, a to zase ovlivnilo mě. Do knihovny jsem nastoupil v období velkých záplav na Moravě v roce 1997, stal jsem se vedoucím Správy a ochrany fondů VKOL a hned jsem musel řešit zaplavené sklady a neustálé stěhování fondů. Po vzniku nových krajů jsem byl jmenován krajským metodikem Olomouckého kraje a jezdili jsme po knihovnách od Javorníka v Jeseníkách po Kojetín na Prostějovsku. Po třinácti letech v Olomouci jsem se přestěhoval do Prahy a začal působit v Knihovnickém institutu Národní knihovny ČR.

Jak vypadá váš běžný pracovní den?

Už patnáct let chodím do Klementina, a to i během pandemie, kdy většina kolegů zůstala na home office. Během dne mám většinou nějaká pracovní jednání v Praze, často jezdíme do knihoven v regionech na metodické pracovní návštěvy. Většina příbuzných a přátel má představu, že si v knihovně čteme, ale já vlastně už dvacet let nepřijdu do styku s knihovním fondem, protože pracuji v metodickém oddělení – organizujeme celoživotní vzdělávání, pracujeme na projektech, jednáme se zástupci státní správy a samosprávy, hledáme sponzory a partnery pro naše aktivity atd.

Klementinum je inspirativní samo o sobě…

Pokud máte rádi baroko, tak je pro vás Klementinum to pravé místo. Musím pochopitelně doplnit, že Národní knihovna má i další objekty, např. v pražské Hostivaři, a plánuje se dostavba dalšího depozitáře, jelikož díky právu povinného výtisku nám každoročně doputují desetitisíce knih a publikací, které musíme někam uložit. Klementinum se v poslední době snažíme více otevřít pro širokou veřejnost a pořádat zde i netradiční kulturní akce, např. Signal Festival atd. Osobně miluju po téhle krásné budově provádět. Když jsme v roce 2018 slavili 100. výročí založení Československé republiky, tak jsme pro veřejnost uspořádali hodinové exkurze a fronty neměly konce. Rád na to vzpomínám.

A váš aktuální osobní tip na dobrou knihu?

Na čtení mi bohužel nezbývá mnoho času, ale na chatě mi zůstal rozečtený Jan Žižka od Petra Čorneje a moc se těším, až se k němu zase v klidu dostanu. (Pozn. redakce: rozhovor s Petrem Čornejem jste si mohli přečíst v listopadovém magazínu Knihkupec nebo ZDE)
 

Roman Giebisch, fotografie z předávání ceny Městská knihovna roku v Klementinu.
 

Mgr. Roman Giebisch, Ph.D. (* 1971) po absolvování Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci nastoupil v roce 1995 do Vědecké knihovny v Olomouci. V roce 2009 pracoval v Národní knihovně ČR jako pracovník Referátu pro analýzu a koordinaci, od roku 2013 zastává funkci vedoucího oddělení vzdělávání a je také předsedou Svazu knihovníků a informačních pracovníků. Ve své rozsáhlé publikační a přednáškové činnosti se věnuje různým oblastem knihovnictví.




Text: Martina Vlčková
Foto: se svolením Romana Giebische