Lidé se ztrácejí každou chvíli – většina z nich uteče od nepříjemností, další se jim naopak řítí vstříc a jen někteří si najdou cestu zpátky. Leigh Fletcherová a Kai Janssenová – dvě pohřešované ženy pocházejí z naprosto odlišných světů. Je možné, že spolu jejich zmizení souvisejí? Přečtěte si ukázku z novinky Připoutaná od Adele Parksové.
 

Ukázka:

Jen co otevřu oči, cítím, že něco není v pořádku. Stalo se něco zlého, moc zlého. Vězím v hrozivé temnotě, kde není dost vzduchu. Ležím na zemi, na studeném hrubém betonu, který se snad někdo chystal obložit dlažbou, ale hned je mi jasné, že na to nikdy nedojde. Jsem omámená a nemám ponětí, proč myslím právě na tohle.

Ani nevím, kdy jsem naposled spala na zemi. Nejspíš jako studentka na nějakém mejdanu, kde jsem se příliš opila, než abych se ještě dopravila domů. Pokouším se posadit, ale hlavu mám jako střep a nohy a ruce olověné. Zvedám se, ale cosi mě strhne zpátky – levou ruku mám připoutanou řetězem. Zaslechnu, jak zarachotí. Nezdá se mi to? Hlava mi bolestivě pulzuje a otéká, jako by chtěla puknout. Znovu zavřu oči, ale víčka mám jako šmirglpapír. Když je otevřu podruhé, snažím se přivyknout tmě. Hlava se mi točí, a snad proto mi nic nepřijde povědomé. Chvěju se, jsem zpomalená, jako bych se zpožďovala sama za sebou.

Kolik jsem toho včera vypila? Snažím se vzpomenout, ale nejde to. Náhle si s hrůzou uvědomím, že na včerejšek si vůbec nepamatuju. Je mi zle od žaludku a cítím zvratky, což znamená, že už mi zle bylo i předtím. Neměla bych se probouzet do takového smradu. Kde je pach dechu mého muže po ránu? Ani z kuchyně necítím obvyklé tousty nebo citrusový sprej s bazalkou od Jo Malone, který mě občas probouzí. Jsem v nějaké zaprášené, vlhké a přehřáté díře. Není to nemocnice? Ne. V jaké nemocnici by nechali pacienty ležet na zemi v řetězech? Nikde se nic neozývá. Mí kluci se nehádají u stolu v kuchyni, nehraje tu televize, nebouchají dveře, nikdo nevolá: „Mami, kde mám ty trenky na fotbal?“ Ještě čekám, protože i já se sem tam probouzím do báječného ticha. Občas hraje Radio 4 a někdy u nás voní káva.

Teď nic.

Vyděsím se, až se mi sevře hrdlo. Ruce a nohy mám jako z gumy a nedokážu se koordinovaně hýbat. Člověk nemůže být naivní, některé zprávy prostě nejsou dobré. Dochází mi, že mě nejspíš někdo zdrogoval, možná i unesl. Některá z těch děsných věcí, o kterých člověk jen čte a které se dějí cizím lidem, se musela přihodit právě mně.

Text: Adele Parksová, se svolením nakladatelství Cosmopolis
Foto: Markéta Havlová