Ne vždycky chtějí princezny nosit načančané šaty a brát hodiny tance, ne vždycky musejí draky a obry porazit princové siláci. Čarodějnice a macechy nejsou nutně zlé, dovedou pomáhat a být přátelské. Podívejte se na klasické pohádky netradiční optikou a přečtěte si dobře známé příběhy zcela jinak.

Byl to vyzáblý, vlasatý mladík, usměvavý, jen v očích mu probleskoval smutek. Zatímco posádka doplňovala zásoby, zašel do přístavní hospůdky, aby si pohádkami a písněmi vydělal na večeři.

„U nás nemáme ve zvyku platit za pohádky,“ obořil se na něj hostinský. „Když neumíš žádnou pořádnou práci, víš, kde jsou dveře.“

Simon se s povzdechem smířil s tím, že dnes večeřet nebude, sebral svou kytaru a vydal se zpátky k přístavišti. Měl hlad a v tu chvíli si připadal nekonečně unavený a starý, a to mu bylo teprve nedávno sedmnáct. Už byl skoro u lodi, když za ním ve tmě najednou někdo promluvil.

„Kolik umíš pohádek?“

Simon se vyděšeně otočil. Stála před ním asi patnáctiletá pihovatá dívka s rudými vlasy. Pohádkář se ulehčeně usmál.

„Hodně.“

„O hrdinech?“

„I o hrdinech. Ale víš, většina pohádek je podobná: hrdina se vydá na cestu, krveprolití, krev, krveprolití, krev, polibek, svatba. Je to nuda.“

Dívka se ušklíbla.

„Já znám pohádku, která není nudná.“

Simon už v té době měl za sebou mnoho let strávených po přístavech jako potulný vypravěč pohádek. Zpočátku si pečlivě zaznamenával jména všech zálivů, zátok a útesů i příběhy, které o nich skládali místní. Čím víc pohádek ale vyslechl, tím mu bylo jasnější, že se obměňují jen místa, ale příběhy zůstávají stále stejné. Takže se mu nechtělo v tomhle rozhovoru dál pokračovat.

„A o čem je ta pohádka?“ zeptal se spíš jen ze zdvořilosti.

„Ještě nevím, ještě nezačala,“ odpověděla dívka. „Začíná právě teď. Tím, že mě vezmeš na svou loď.“

Nebyla to prosba, ale sdělení. Simona to tak překvapilo, že zapomněl cokoli namítnout.

„A kdo v ní bude hrdina?“

Dívka se napřímila.

„Přece já.“

V tu chvíli se rozletěly dveře hospody a ven vystrčil hlavu hostinský.

„Margaret!“ zařval na celé kolo. „Kde se flákáš, ty pekelnice?“

Dívka se zachvěla a stáhla se do stínu lodního trupu.

„Hej, ty budižkničemu!“ Tentokrát byla slova hospodského určena Simonovi. „Neviděl jsi tu praštěnou kuchtu?“

Simon pohlédl na dívku, pak na hospodského a mlčky zavrtěl hlavou. Když se dveře hospody zase zabouchly, dívka znovu vystoupila ze stínu.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se pohádkář. „Margaret, a jak dál?“

„Nijak. Jen Margaret.“

Simon potřásl hlavou.

„To nestačí. Není to hrdinské jméno.“

„Proč? Jaké má být hrdinské jméno?“ zajímala se dívka.

„No prostě… hrdinské. Hrdina prostě musí mít stálý přídomek.

To je takové pohádkové pravidlo. Richard Lví srdce, Melduin Mořeplavec, Robin Hood, král zbojníků.“
Chvíli tiše seděli, přemítali, dívali se na vodu. Z hospody sem doléhaly nadávky hospodského.

„Margaret, ty hnusná ropucho, ubožačko neschopná, okamžitě sem pojď, nebo tě vykopnu, že nikdy nedopadneš na zem!“

Margaret zrudla, ale Simon si hospodského vůbec nevšímal.

„Víš co?“ řekl. „Vymyslíme to cestou.“

* * *

„Teď už mi to ale pověz,“ požádal dívku.

„Co?“

„Přece tvoji pohádku. Slibovala jsi, že nebude nudná.“

„To tedy nebude,“ zasmála se Margaret. „Ještě se v ní skoro nic nezačalo dít.“

„Dobrá, ale co se stane dál? Přijede si pro tebe rytíř v zářivé zbroji a vezme si tě za manželku? Nebo se ukáže, že tvůj otec je nesmírně bohatý paša z daleké země na východě, který vyhlásí soutěž o tvoji ruku?“

Margaret zavrtěla hlavou.

„Nic z toho se mi nelíbí. A já se stejně vdávat nechci.“

„Ale dívky v pohádkách se většinou nakonec vdají a pak šťastně žijí až do smrti.“

„Já nechci být taková jako dívky v pohádkách. Chci se stát hrdinkou. Naučit se ohánět mečem, vyhrávat v rytířských turnajích a zabíjet draky.“

Text: se svolením Euromedia Group
Foto: Štěpánka Levá, se svolením Euromedia Group