Zvedněte ruku, kdo jste byl kdy v Muzeu Bedřicha Smetany v Praze? Letos v březnu uplynulo 200 let od jeho narození v Litomyšli, tak stojí za to si ho připomenout. A když už Smetanu, tak i Antonína Dvořáka, a ještě jeden bonus, když už jsme u těch „hudebních památek“. Kapitoly o jejich pražských muzeích jsou součástí nové knihy novináře Jakuba Pokorného Kde jste ještě nebyli, která vyšla 15. března v nakladatelství Universum.
 

Smetanovo muzeum bylo založeno už v roce 1926, sídlí na nejprestižnějším místě na Novotného lávce u Karlova mostu, ale stejně tam moc lidí nechodí. Důvodem je asi určitá odtažitost příběhu skladatele z 19. století. V den, kdy jsem tam byl já, jsme dorazili podle paní kustodky jen dva.

Na druhou stranu, Béďa Smetana je hitmakerem. Složil i skladbu Moldau, kterou má dnes ve svém repertoáru například metalový kytarista Wolf Hoffman z německých Accept.

Ano, jasně, jde o Vltavu. A muzeum vystavuje i takové exponáty, jako jsou Smetanovy ikonické oválné brýle, které všichni známe z jeho portrétů, a mistrův klavír. A nechybí ani jeho taktovky, včetně jedné stříbrné, kterou mu darovali vděční žáci.

Poměrně košatý je už genealogický strom na chodbě, který návštěvníka uvádí do expozice. Ukazuje Smetanovy potomky až dodneška, včetně třeba malého Lukáše Vojáčka, který se narodil v roce 2010. Jakou skladbu asi hoch jednou složí?

Interiér Muzea Bedřicha Smetany. Když na tyto pultíky ukážete interaktivní taktovkou, spustí se hudba.

Ale potomkem Smetany je třeba i bývalý senátor a lékař Zdeněk Schwarz. Z oken muzea se nabízí unikátní výhled na město, protože muzeum sídlí v údajně nejkrásnějším novorenesančním domě Prahy. Vidím Karlův most, jak kdybych byl přímo na vodě, a Staroměstskou mosteckou věž z opravdu nezvyklého úhlu jakoby „zezadu“.

Člověk v muzeu snadno pochopí, proč má Smetana sochu či pamětní desku skoro v každém městě. V životě se z různých důvodů opravdu nesčetněkrát stěhoval. Muzeum, které obsadilo jen jednu velikou místnost, je krutopřísně interaktivní. Paní hlídačka mi dala do ruky „kouzelnou taktovku“, jíž se daly spustit slavné Smetanovy skladby. Stačilo vždycky ukázat na příslušný pultík s notami a hrála třeba árie z Libuše nebo Vltavy.

Výlet do Ameriky

Muzeum Antonína Dvořáka stojí od toho Smetanova deset minut tramvají.

Tam jsem, přiznávám, šel i trochu kvůli té budově – baroknímu červenobílému letohrádku Amerika, který postavil stavitel Kilián Ignác Dientzenhofer. Když jsem byl v Muzeu Bedřicha Smetany kvůli „hitmakerovi Béďovi“, nemůžu opomenout ani z mnoha důvodů podobnou expozici věnovanou „hitmakerovi Tondovi“, nejhranějšímu českému skladateli ve světě, jak tam pyšně zmiňují.

Navíc letohrádek Amerika v ulici Ke Karlovu trčí v proluce mezi mnohem vyššími činžáky nedaleko stanice I. P. Pavlova skutečně jak vyslanec z jiného světa. Dvořák byl o necelých dvacet let mladší než Smetana, tedy už trochu jiná hudební generace. Ale jinak si byli v lecčems podobní, a nejen tím, že používali podobné oválné brýle, byť se Smetanou si je spojujeme víc.

Muzeum Antonína Dvořáka sídlí v letohrádku Amerika.

Vystavují tu mistrův klavír, mundúr, ve kterém přebíral čestný doktorát, a Dvořákovu peněženku, která už působí hodně moderně, a klidně bych ji nosil. Ale třeba jsem nevěděl, že Dvořákův pomník má Praha teprve od roku 2000, kdy ho vztyčili u Rudolfina. Ve velkém sále letohrádku v patře lze spatřit i nádherné letohrádkově rozverné nástropní malby. Zvedněte oči. Dvořák měl asi o trochu lepší osud než Smetana a užil si víc slávy, ostatně v New Yorku bral jako šéf konzervatoře vyšší plat než newyorský starosta.

Hrál i v Royal Albert Hall (v Londýně) a v Carnegie Hall. Aby bylo jasno, v Royal Albert Hall vystupují hvězdy jako Eric Clapton a Bryan Adams. Muzeum Bedřicha Smetany je svou polohou u Karlova mostu a „kouzelnou taktovkou“ možná o něco lepší, ale i tady jsem zažil klid a pohodu, když jsem si pustil do sluchátek Novosvětskou. Mají tam dokonce reggae verzi od kapely Sto zvířat. Mimochodem, Dvořák je mi blízký i tím, že stejně jako já měřil 178 centimetrů, jak jsem se dozvěděl u siluety na stěně muzea.

Zbývá dodat, že Dvořák s tímto domem neměl sice nic společného, ale bydlel nedaleko odtud v Žitné ulici.

Světlemodrý svět

A do třetice ještě jeden hudební skladatel, který je zase o pár generací mladší než Smetana a Dvořák, ale rovněž velmi významný.

Působí to trochu zvláštně. Památník Jaroslava Ježka – autora Werichových a Voskovcových písní – v takzvaném „modrém pokoji“ sice patří pod Národní muzeum, ale otevřeno má jen v úterý od 13 do 18 hodin. Neobvyklé muzeum. Sídlí v domě v Kaprově ulici, číslo popisné 10, pár kroků od stanice metra Staroměstská. Je potřeba zazvonit a po zadání kódu 010 na číselníku se ozve v mluvítku: „Prosím, Modrý pokoj“.

A jsem vpuštěn dovnitř, s pokynem, že mám jít do mezaninu (slovo, které už dnes skoro nikdo nepoužívá) a do 1. patra. Modrý pokoj je fakt „modrý“ (světle). Potud vše v pořádku. Svou barvu získal, protože to více vyhovovalo slabozrakému Ježkovi. Je tam docela těsno, zvlášť když se tam sejde více návštěvníků. Vidím knihovnu a na ní šanony s povědomými názvy – Těžká Barbora, Osel a stín. Mají tu i partitury s osobním věnováním Stravinského, pohovku, psací stůl s osobními věcmi a křídlo, na které si pan pokladní rozložil pár svých věcí, protože je tu fakt málo místa a není ani kam dát prospekty. O co je pokoj komornější, o to je to silnější zážitek. Průvodce mi vysvětluje, že původně šlo o krejčovskou dílnu Ježkova otce. Pokoj patří k bytu, který by podle dnešních měřítek nesl označení 2+1. Kromě modrého pokoje má tedy celý byt už jen další pokoj a kuchyň, tam ale veřejnost nesmí.

Dnes už je to skoro k neuvěření, že dům kousek od Staromáku byl vlastně sociálním bydlením pro chudé. Stavělo ho družstvo drobných řemeslníků – proto ta dílna. Z okna měl Ježek, který tu bydlel s rodiči, a pak až do emigrace v USA, výhled do dvora na budovu Městské knihovny. Ze sálu služeb v knihovně je prý za příhodných podmínek někdy naopak vidět k Ježkům. Poslední tajný tip na závěr. Když jsem se vracel dolů, v mezipatře jsem potkal balkon na sušení prádla a dveře byly otevřené.
Tak jsem vyšel ven a chvíli koukal na krásný dvůr, kde je i zajímavá ozeleněná terasa.

Další tipy na zajímavá místa v Praze a okolí najdete v knize Kde jste ještě nebyli od Jakuba Pokorného (vyšlo v nakladatelství Universum).

Jakub Pokorný se narodil v Teplicích, vystudoval gymnázium v Mělníku a žurnalistiku a masovou komunikaci na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Od studii pracuje v Mladé frontě DNES, mimo jiné tvoří populární sobotní rubriku Český výletník. Jeho první kniha Výletník vyšla v roce 2017, pokračovaní Výletník II v roce 2019. Se ženou Terezou a psy Toničkou a Rozárkou žije v Praze.

Text: Jakub Pokorný
Foto: Jakub Pokorný