Chvíle, kdy se v březnu 2013 nad Sixtinskou kapli vznesl bílý kouř, který zvěstoval, že katolická církev má nového papeže, argentinského jezuitu Jorgeho Bergoglia, jenž pro svůj pontifikát přijal jméno František, mnohé změnila. Po papeži teoretikovi a učenci, Benediktovi XVI., usedl na stolec muž ryze praktický, neokázalý, jehož celý život provázel soucit s chudými a snaha všemožně jim pomoct. Tak se aspoň jeví v knize, v níž vypráví o svém životě.
Jorge Bergoglio, první papež z Jižní Ameriky, hrdý Argentinec, jezuita, který vždycky tvrdil, že církev by se měla přiblížit k lidem a nebýt jen elitářskou výlučnou „firmou“ pro skupinu vyvolených. Na druhou stranu člověk hluboce konzervativní, jehož reformátorství má nepřekročitelné limity – a jehož naivita v některých otázkách (třeba ohledně válek) je lidsky nesmírně sympatická, ale pro realitu vlastně nepoužitelná…
Muž, který miluje fotbal i operu
Život – Moje cesta dějinami je v podstatě do úvahového textu převedený dlouhý rozhovor. Kniha samotná se dělí na dvě části – v kurzívě psanou „historizující“, v níž Bergoglio vystupuje ve třetí osobě. Zde spoluautor knihy, Fabio Marchese Ragona, novinář a vatikánský korespondent televize Mediaset, chronologicky shrnuje zestručněné dějiny světa (s důrazem kladeným na Argentinu) – a popisuje, co zrovna v té době dělal Jorge Bergoglio, s kým se stýkal a kde žil.
Zbývající texty jsou úvahové, psané v ich-formě samotným dnes již papežem Františkem, který na Ragonou nahozená témata reaguje, zaujímá konkrétní stanovisko a hledá filozofické, a hlavně pak náboženské východisko.
Z Ragonových pasáží tak vyplývá, že Bergoglio prožil šťastné dětství v poměrně chudé rodině, zajímal se o fotbal – dodnes fandí argentinskému týmu ze San Lorenza –, poslouchá operu nebo třeba argentinská tanga… a to nejdůležitější, k hluboké víře, která jej nasměrovala k Tovaryšstvu Ježíšovu, jej přivedla babička.
Vyšlo v nakladatelství Práh.
Muž, který přináší soucit
O papeži Františkovi se mimo jiné mluví jako o Velkém reformátorovi. O takřka „vzdoropapeži“, kterého si kardinálové před dvanácti lety zvolili jako přímou cestu k očištění církve. Tou v té době zmítaly obří skandály: korupce, nebo dokonce krytí zneužívání dětí ze strany kněží.
Starý a nemocný Benedikt XVI., který navíc byl s touto institucí i jejími strukturami mnoho let bytostně spjatý, neměl k řešení krize síly, a tak se rozhodl k bezprecedentnímu kroku, pro papeže zcela nezvyklému – k rezignaci, a vzdal se pontifikátu ještě za života.
Na stolec tak dosedl muž, jenž prakticky celý život sloužil církvi v Argentině, zažil zde několik státních převratů, čelil obvinění (nikdy neprokázanému), že spolupracoval s fašizující vojenskou juntou – a celou dobu pro něj bylo klíčové přinášet víru, lásku a soucit i mezi ty nejchudší a nejvíce trpící.
Dlužno dodat, že pokud čtenář od této knihy očekává jakoukoli kontroverzi, nedočká se. Všechny pikantnosti jsou zahaleny mlčením, případně jen drobně nahozeny. Moje cesta dějinami je stejná, jako se navenek jeví i sám papež František, prodchnutá láskou, porozuměním, soucitem – a snahou spojovat. A to za každou cenu.
Muž, který jezdí autobusem
Kolují legendy o tom, jaké zděšení papež František při svém nástupu do funkce ve Vatikánu vyvolal. Odmítá nosit honosné šaty, bydlí v několikapokojovém bytečku, a dokud to šlo, přesouval se všude, kam to bylo možné, městskou hromadnou dopravou.
Tento zvyk „chození mezi lidi“, na který byl léta zvyklý, musel poté, co se stal papežem, opustit a podle toho, co píše, jej to zjevně trápí. Skromnost a komunikativnost jsou tak jedny z hlavních vlastností, jež vyznává, a do něčeho podobného tlačí i samotnou církev, potažmo Vatikán.
Bez přehánění se dá říct – a na tom se shodují i jiní Františkovi životopisci –, že skromnost a minimální snaha zajistit si vlastní pohodlí, natožpak majetek, jej doprovází celým jeho dobrodružným a turbulentním životem s mnoha vzestupy a pády.
On sám to vnímá jako službu lidem, službu Bohu, jako něco, co je potřeba šířit dál a zvěstovat, aby nakonec zavládl mír na zemi. Protože hromadění majetku, sobectví a zpupnost jsou tím, co svět dovedlo do současného stavu „permanentní války“.
Muž, který hlásá sílu lásky
Moje cesta dějinami je rozdělena do čtrnácti kapitol, přičemž každá z nich je uvozena nějakou pro Františka klíčovou událostí. Začíná se tak druhou světovou válkou a holocaustem a pokračuje přes mccarthismus ve Spojených státech přes pád Berlínské zdi až k útoku na Dvojčata v New Yorku a pandemii covidu.
Ryze politické kapitoly jsou střídány těmi „argentinskými“ – jako byl puč generála Videla, který v polovině sedmdesátých let minulého století svrhl prezidenta Peróna a na několik let uvrhl Argentinu do diktatury –, celospolečenskými jako přistání na Měsíci, nebo ryze osobně laděnými, jako je ta o Maradonově Boží ruce na mistrovství světa ve fotbale v roce 1986.
Vším prostupuje jednoznačné poselství: šiřte lásku, protože ta jediná je schopna svět zachránit, zbořit bariéry, překonat konflikty, porazit lhostejnost a nenávist. Také z tohoto hlediska je proto pozoruhodné, jakým mužem protikladů ve své komplexnosti papež František je. Na jednu stranu bojovník proti zkostnatělosti církve, který chce umožnit nalézt Boží lásku i homosexuálům nebo transsexuálům, na druhou stranu tvrdý odpůrce potratů nebo církevních sňatků pro osoby stejného pohlaví. Na jednu stranu zastánce vědy a podporovatel boje proti klimatickým změnám, na druhou stranu člověk, který nechápe, že s určitými lidmi se prostě domluvit nedá, protože na ně poselství lásky nefunguje.
Moje cesta dějinami tak přináší pozoruhodný obrázek duše pravděpodobně nesmírně hodného člověka s pevnými, neochvějnými názory. Je zde však potřeba velice často hledat i to, co zůstalo mezi řádky.
JORGE MARIO BERGOGLIO (* 1936)
Narodil se v Buenos Aires v Argentině jako syn italských přistěhovalců. V roce 1969 byl vysvěcen na kněze Tovaryšstva Ježíšova. V roce 1992 byl jmenován pomocným biskupem, v roce 1998 se stal arcibiskupem v Buenos Aires, v roce 2001 byl jmenován kardinálem a v březnu 2013 zvolen papežem, dvoustým šedesátým šestým pontifikem katolické církve, se jménem František.
Text: Jiří Popiolek
Foto: Markéta Havlová
