Audioverze temné mafiánské ságy KMOTR v podání Oldřicha Kaisera a v režii Michala Bureše (OneHotBook 2022) u nás rozpoutala novou vlnu zájmu o kultovní dílo Italoameričana Maria Puza. Herec ztvárnil s obdivuhodnou lehkostí značné množství rozličných postav, přičemž každá je obdařena hlasem, za nímž je cítit její příběh. Titul ovládnul desátý ročník soutěže Audiokniha roku ve třech hlavních kategoriích najednou – Absolutní vítěz, Interpret a Jednohlasá četba.
Přelomová nahrávka vznikla díky tvrdohlavosti producenta a majitele vydavatelství Martina Pilaře, který dokázal jednoho z nejžádanějších herců získat i pro další spolupráci. OneHotBook se nyní vrací s pokračováním POSLEDNÍ KMOTR. Puzo se v něm soustředil na mocnou rodinu Clericuziových, stahující svá chapadla kolem filmového a herního průmyslu. Jejím osudem otřásá korupce, zrada a pomsta. Režíroval opět Michal Bureš.
Jak zpětně nahlížíte svůj vztah k postavě Dona Vita Corleoneho z Kmotra?
O. K.: Když se s takovou postavou sžíváte stovky hodin ve studiu, už to není jen role. Vlastně se s ní tak nějak spřátelíte, i když jde o zločince. Pro mě je to člověk, který má svá pravidla, svou čest – pokřivenou, ale čest. Řeší problémy své rodiny, jen jeho metody jsou poněkud… nestandardní. Ten chlap má neuvěřitelnou sílu v samotné hrozbě, nikoliv v jejím naplnění.
Byl pro mě výzvou i kvůli tomu, že si ho všichni spojují s Marlonem Brandem. Snažil jsem se najít jeho vnitřní klid, tu esenci síly, ticho děsivější než jakýkoliv křik. Vito má v sobě krutost i vřelost, je plný paradoxů. Mám ho rád.
Jaký rozdíl vnímáte mezi Vitem Corleonem a hlavou rodiny Clericuziových z Posledního kmotra?
O. K.: Oba jsou dravci a mistři manipulace, ale každý má svůj vlastní odstín temnoty. Vito je pro mě klidný majestátný lev, zatímco Domenico Clericuzio je jako jedovatý had ukrytý v trávě – stejně smrtící, ale méně okázalý predátor. Je to novější typ, postrádající vazbu na romantický mýtus italsko-americké mafie, který ztělesňuje Corleone. Vito dokázal projevit otcovskou vřelost a často se rozhodoval na základě osobního dluhu či cti, ale Domenico se rozhoduje čistě strategicky a bez emocí. Rodina je pro něj podnik, který musí přežít. On je především racionální byznysmen, u něhož není místo pro sentiment, jaký se občas objeví u Vita. Je jako chirurg, operující s naprostou jistotou. Do jeho hlasu jsem se snažil promítnout chlad a preciznost.
Také v Posledním kmotrovi vystupuje mnoho postav. Jakým způsobem pracujete na tom, aby je posluchač hlasově rozpoznal?
O. K.: U tak rozsáhlého příběhu není možné přijít a hned z fleku naostro číst. Strašně důležitá je domácí příprava, a ta mi dává zabrat. Pokaždé se musím přemlouvat a vzít na sebe bič, tedy pomyslný. Čtu nahlas, dělám si poznámky, kdy má být pauza nebo kdo to mluví a co o něm vím. Je to pro mě martyrium. Kdyby byl člověk mladší, možná by si to předem tak nestudoval, ale teď už si netroufám. Mikrofon je šílená potvora, která všechno odhalí.
Nad dalším mafiánským opusem jste se opět sešli s režisérem Michalem Burešem. Byl tentokrát jeho přístup jiný?
O. K.: Pan režisér je trpělivější a trpělivější, a to bude asi věkem (smích).
Jak se vám spolupracovalo s Oldřichem Kaiserem?
M. B.: Musel jsem se to naučit, ale protože už máme za sebou mnoho set stran Kmotra, tak nás nějakých dalších pět set nemohlo rozházet. Používal jsem tabulku s poznámkami, jak Oldřich jednotlivé figury ztvárnil, protože když se některá znovu objevila až o mnoho stran dále, musela mluvit s touž barvou hlasu. Bylo na mně, abych celý členitý text uhlídal. Oldřich má velký smysl pro detail, a já mám smysl pro detail i pro celek, což je pro režiséra zásadní. Nevytváříme jednotlivé kapitoly, jak by si někdo mohl myslet, ale komplexní dílo, od první do poslední hlásky.
V čem se podle vás Puzovy mafiánské ságy významně liší?
M. B.: Poslední kmotr se odehrává v modernější době, od 70. do 90. let minulého století, v Hollywoodu a v Las Vegas. Domenico Clericuzio se snaží rodinné podnikání ještě za svého života legalizovat, což přináší úplně nový pohled na fungování mafie. Chobotnice pracuje rafinovaněji a promyšleněji, už to nejsou Kapuleti versus Montekové – kdo s koho, ale koho si zavážeme, koho zdiskreditujeme, aby si na nás netroufnul.
Kmotr ve vaší režii měl nadstandardní hodnocení i prodeje. Je to pro vás motivace, či zátěž?
M. B.: Takhle neuvažuju. Na Posledním kmotrovi jsme pracovali se stejným nasazením a s maximální koncentrací. Puzův text objevujeme pro posluchače 21. století, kteří už jsou zvyklí na mnohé. Oldřich umí ten koktejl emocí interpretovat naprosto jedinečně. Je to herecký génius.
Oldřich Kaiser (* 1955)
Jeden z nejžádanějších českých herců současnosti zářil na prknech Divadla na Vinohradech, Studia Ypsilon a v činoherním souboru Národního divadla. Své parodické sklony rozvíjel zejména v tandemu s Jiřím Lábusem v oblíbených TV cyklech pro dospělé Možná přijde i kouzelník, Ruská ruleta, Zeměkoule nebo jako rozhlasoví Tlučhořovi. Na kontě má více než sto filmových rolí, získal tři České lvy za nejlepší mužský výkon ve vedlejší roli ve snímcích Masaryk, Po strništi bos a Muž se zaječíma ušima. Nejnověji je držitelem Českého lva 2025 pro nejlepšího herce v hlavní roli – za film Zahradníkův rok, kde jeho postava hraje výhradně gesty.
Michal Bureš (* 1976)
Kmenový režisér vydavatelství OneHotBook natočil už mnoho desítek audioknih. Mezi jeho mistrovské kusy náleží režie Nebezpečných známostí Choderlose de Laclose, Nabokovovy Lolity, série detektivek Henninga Mankella s komisařem Kurtem Wallanderem a titulů oceněných v soutěži Audiokniha roku: Národní třída, Muž jménem Ove, Vražda v Orient expresu, Egypťan Sinuhet, Kmotr, Vlastní životopis Agathy Christie a Roky. Spolupracuje s předními tvůrci u nás i ve Francii, žije a tvoří v Praze.
Text: Denisa Novotná
Foto: OneHotBook
