Irena Piloušková je autorkou dvou knížek pro mládež, které napsala poměrně v mladém věku. Ve své první knize Hvězdy s nadějí se věnovala mentální anorexii, v druhé knize Jeho královna vyprávěla o kyberšikaně. Nyní jí vychází třetí kniha s názvem Buď hodná a opět se věnuje závažnému tématu, o kterém je potřeba mluvit – o domácím násilí.

Svou spisovatelskou kariéru jste zahájila již v patnácti letech. Vzpomenete si na své první dojmy? 
Už jako malá holka jsem si psala mikropříběhy do sešitků a měla jsem pocit, že mám hotové knihy. Moje maminka je trpělivě všechny přelouskala a za toto odhodlání jí velmi děkuji. V patnácti letech jsem nečekala, že se dokážu dopracovat ke skutečné knize. Tehdy jsem se bála představy, že si to někdo přečte. Hotovou knihu jsem nechala i nějakou dobu v pomyslném šuplíku. Až po přímluvě kamarádky jsem knihu nabídla nakladatelství. A nikomu jsem o tom neřekla, dokud ji nepřijali. Když se tak stalo, bylo to pro mě neuvěřitelné! 

První kniha popisuje příběh dívky bojující s mentální anorexií. Druhá kniha vypráví o kyberšikaně. Nyní vám vychází psychologický román s přesahem do thrilleru, který se věnuje psychickému týrání. Čerpala jste z kazuistik při svém studiu sociologie, konkrétně předmětů sociální patologie a kriminologie?
Sociální patologie a kriminologie jsou témata mně velmi blízká. Věnovala jsem se jim na vysoké škole i amatérsky předtím. Některé zdroje tvrdí, že se s domácím násilím v nějaké formě za život setká každá třetí žena. 
Kniha Buď hodná je beletrie, nejedná se o odbornou literaturu, pokud se budeme bavit například o tom (psychickém) domácím násilí, často se odborníci v praxi setkávají se shodnými znaky, jako třeba: izolace oběti od sociálních vazeb, různé formy manipulace, zastrašování, gaslightingu, pocity viny… Zároveň se v takových vztazích vyskytují i klidné fáze, kdy se oběť cítí, že je ve vztahu všechno v pořádku. Snažila jsem se do příběhu vložit to, co považuji za podstatné – přiblížit čtenáři některé vzorce přirozeným způsobem. 

Motto knihy zní: Existuje lepší důvod k odchodu než patologická potřeba zůstat? Heslo, které naznačuje, že na nás na čtyři sta stranách vašeho románu čeká bolestné téma toxických vztahů, neschopnosti odejít od manipulátora nebo manipulátorky. Řekla bych, že je to v dnešní době pořád ještě trochu tabu, nemyslíte?
Oběť často bývá stigmatizována a sekundárně a terciárně viktimizována právě v procesu ukončení vztahu a po něm. Pokud se potkáme s obětí jakéhokoli násilného trestného činu, který se dostane k vyšetřování a před soud, musí oběť o svém traumatu hovořit. Vracet se do role, prožít ji znovu. Zároveň ji posluchači vnímají jako oběť.
Nelze v žádném případě říct, že každá oběť reaguje stejně, ani okolí a okolnosti nejsou stejné. Nicméně pro ně je velmi často právě ona sekundární viktimizace velkým strašákem. Trápí je otázky jako: Co když mi nikdo neuvěří? U muže může být tento strach posilněn i tím, že může cítit, že je pro něj přiznání strachu z partnera či partnerky degradující. O domácím násilí je potřeba hovořit. O tom psychickém zvlášť. Nejhůře se dokazuje. Nejsou tam žádné modřiny ani šrámy.

Kdo všechno by si měl knihu přečíst?
Z mého pohledu je kniha určena všem dospělým generacím bez ohledu na gender. Snad si v tom své najdou milovníci thrillerů. Věřím, že by se kniha mohla líbit těm, kdo rádi zabrouzdají do doby několika desítek let zpátky a zajímá je běžný život před revolucí, během ní i po ní. Knihu bych doporučila i romantickým duším a čtenářům, kteří se rádi porýpou v psychice.

Irena Piloušková (* 1993)
Po dokončení bakalářského studia sociologicko-ekonomických studií navázala magisterským studiem sociologie, ve kterém se zaměřovala na sociální patologie a kriminologii. V současnosti pracuje jako scenáristka, dramaturgyně, režisérka a (šéf)redaktorka. První knihu začala psát v patnácti letech, vydala ji o čtyři roky později. Buď hodná je jejím třetím počinem.

Text: Michaela Kováříková
Foto: se svolením Ireny Pilouškové