Cestou po stopách Marca Pola po Hedvábné stezce, ujel Jan Novotný skoro 10 000 kilometrů napříč pouštěmi i nejvyššími pohořími naší planety. Do Tibetu se dostal z nejméně přístupné západní strany po nejvýše položené silnici na světě č. 219, přesahující místy nadmořskou výšku 5 500 metrů.
Projel dvanácti zeměmi a oblastmi jako Česko, Slovensko, Ukrajina, Gruzie, Ázerbájdžán, Turkmenistán, Uzbekistán, Kazachstán, Kyrgyzstán, Sin-ťiang, Aksai Čin, Tibet a Nepál. Cestou potkával takřka výhradně místní lidi, s nimiž se bavil o jejich životě a zaznamenal tak spoustu lidských osudů. Vydejte se s ním na pouť do Tibetu!
Ukázka z knihy Na kole z Prahy až do Tibetu:
43. DEN // 30. ČERVENCE // DENNÍ VZDÁLENOST: 107 km // POUŠŤ ZA MĚSTEM BABADURMAZ – TAKIR // ČAS JÍZDY: 5 h 10 min // PRŮMĚRNÁ RYCHLOST: 20,7 km/h // CELKOVÁ VZDÁLENOST: 3736 km
Ráno procitám kolem sedmé. Vstávám o chvilku později, abych však záhy dospěl ke vskutku žalostné a neradostné bilanci. Včera potmě jsem si nemohl všimnout, že okolí místa, kde stojí můj stan, je pokryto suchými keři s ostrými trny. Ostny z nich opadávají a několik se jich trefilo i do mého kola, takže mi přibývá starost s výměnou pneumatiky. Zároveň jsem si uvědomil, že mám na této cestě co do píchlých duší nesmírné štěstí, protože při mých minulých expedicích jsem měl defektů nesrovnatelně víc. Výměna zadního kola mi tak ukradla drahocenné minuty jízdy za ranního chládku.
Po pěti stech metrech jízdy mě čeká další překvapení. Vidím totiž odbočku k vesnici, kam jsem chtěl včera večer dorazit, a nevím, z jakého důvodu se mi světla zdála příliš daleko, i když ve skutečnosti byla ode mě vzdálena opravdu kousek. To dělá ta poušť, v níž je někdy strašně těžké správně odhadnout vzdálenosti, jelikož člověk nemá, podle čeho by je porovnal, a navíc už to bylo skoro za tmy. Podobná situace se mi stala u Ayers Rock v Austrálii, kde jsem najel kolem do buše a rázem jsem měl obě duše asi na jedenáctkrát píchlé. Jak vidno, moc se nevyplácí stavět stan v tomto terénu. Městečko Dargana je toto dopoledne prvním, které se mi plete do cesty, nebo spíš já jemu, protože leží dva kilometry od silnice, a tak tam prostě musím odbočit a hledat v nepřehledné změti nízkých baráčků obchod s potravinami.
Voda i jídlo mi došly už včera večer. Po pár minutách narazím na místní rodinný mahazín, kde dostávám nejen to, pro co si sem jedu, ale také starostlivý servis a pomoc se vším, co mě zrovna pálí. Můžu se umýt, přeprat si pár svršků, dojít si na záchod a uvařit čaj do termosky. Když to mám všechno hotové, přijde pán domu, postaví přede mě půlku krásně přezrálého cukrového melounu a vytrvale mě pobízí, abych si bral. Sním ale jenom část, protože je neskutečně velký a sytý. Po chvíli se kolem mě shlukují sousedovy děti. Mezi nimi je i mladá osoba, kterou mi hrdě představují jako místní učitelku angličtiny, a všichni zvědavě okukují, jak se se mnou začne bavit anglicky. Bohužel stačí, abych použil jen trochu neobvyklé slovo, vybočující ze základních pojmů, a už si nerozumíme. Snažím se tedy držet opravdu jen nejzákladnější konverzace. Není se čemu divit, místní učitelé dostávají od vlády plat těsně na hranici chudoby stanovené podle OSN, tedy nějakých pět dolarů na měsíc. Navíc v téhle pustině mohou být vůbec rádi, že se naučí alespoň několik základních slůvek. Při odjezdu dostávám od majitele mahazínu jako dárek kazetu s turkmenskou populární hudbou.
Text: se svolením CZECH NEWS CENTER
Foto: Štěpánka Levá
