Objevuje nové české spisovatele, pomáhá jim dostat z jejich rukopisů to nejlepší. Stará se ale také o tituly zavedených autorů. „Stává se z nás tým, máme společný cíl,“ usmívá se Barbora Klimtová, redaktorka Nakladatelství Paseka. Spolupracuje mimo jiné s psychoterapeutem Honzou Vojtkem nebo lékařem bez hranic Tomášem Šebkem, ale věnuje se i překladům.

Ovlivníte výběr knihy, její budoucí tvář i obsah, ale zůstáváte tajemnou postavou v pozadí. Jste jakýsi kardinál Richelieu každé knihy, kterou v nakladatelství Paseka připravujete?

Moje zaměstnání je trochu neviditelné, ale to je typická úloha redaktora. Je to sice podstatná práce, protože se starám, aby se z rukopisu stala kniha, ale zároveň se snažím zůstat co nejméně viditelná ve prospěch knihy a autora. Kardinál Richelieu nejsem, protože netahám vzadu za nitky. Říkám si porodní bába knihy.

Vaše jméno je jedno ze dvou, která jsou uvedena na webu Paseky v kontaktech pro přijímání nových rukopisů…

Ano, s kolegyní Lenkou Hennerovou se staráme hlavně o původní českou prózu. Je tedy logické, že nám dvěma chodí rukopisy od všech autorů se zájmem vydat něco v Pasece. Občas mám ale na starosti i překladovou beletrii, nejnověji například román U jezera od Davida Jamese Poissanta. Starám se také o non-fiction knížky, jako je třeba 111 míst v Brně, v Ostravě, v Praze, která musíte vidět. Moje práce je pestrá a mám velkou radost, že si v Pasece nedržíme jen zavedené autory a dáváme prostor debutantům – najít někoho nového, dát mu příležitost vstoupit do literárního světa.

Před rozhovorem jsem doma nahlédnul do Prašiny od Vojtěcha Matochy a do Vzpomínek na úhoře od české autorky žijící v Japonsku, Anny Cima. Obě z Paseky. V druhé knize jsem vaše jméno vzadu v tiráži našel. Jaká na ní byla vaše práce?

Spolupráce na každé knize je trochu jiná, zvláštní, a zrovna kniha Vzpomínky na úhoře byla v tomto ohledu ještě specifičtější. S českým autorem se běžně můžete sejít, což bylo v případě Anny a jejího života v Japonsku velmi omezené časoprostorem. Na debaty jsme měli pouze online meetingy, tak nevím, jestli je to zrovna typický příklad práce redaktora (smích).

Rukopis tedy přijde většinou elektronicky, přečtete ho, zaujme vás, a co se děje dál?

Nejprve musí v redakci zaznít, proč si myslím, že je dobré tuto knihu vydat, proč patří do edičního plánu. Pokud se pak jako nakladatelství pro rukopis rozhodneme, rozběhne se kolečko práce na textu. U každého se vždy snažím podpořit autorovu vizi. Společně hledáme cestu, na které se stávám průvodcem.

Jak to vypadá?

Snažíme se z rukopisu získat esenci, někam ho posunout. Nechci ale použít slovo „vylepšit“. Ten text už je dobrý, proto jsme se pro něj jako nakladatelství rozhodli. Úkolem redaktora je – podle mě – najít, jak posunout kvality ještě dál, případně jak zvýraznit některá témata. Jsou autoři, kteří při odevzdávání rukopisu říkají – Nebyl jsem si jistý tímto hlasem, mohli bychom si na to dát pozor? Nebo se ptají, zda mi přijde v pořádku, že konkrétní postavu vedou určitým způsobem. Nedělá to každý, ale vždy se objevují vodítka, jak mám k redakční práci přistupovat. To je asi to nejzajímavější. K textu si pak dělám poznámky, začneme si je vyměňovat s autorem. S Annou jsme si všechno vyměňovaly online, přes videa, přes maily. Jinak se samozřejmě s autory i setkávám.

To může být zábavná část práce.

Rozhodně, a je to důležité pro obě strany. Myslím, že se u toho tříbí náš vztah, ale i důvěra. Stává se z nás tým, máme společný cíl. Všechno vzniká v rámci interakce s autorem. Zároveň se rozbíhá systém práce na vizuálu, který netvořím, ale jsem za něj zodpovědná. K tomu pracuji na doprovodných textech, jako jsou anotace, medailony a podobně, které knize mohou pomoci, až vyjde. V tom je práce pokaždé stejná, ale zároveň pokaždé jiná.

Na veletrhu Svět knihy Praha jste měla workshop, jak mají začínající spisovatelé zkontaktovat nakladatele, jak zaujmout… Už máte zaplněnou mailovou schránku novými rukopisy?

To ne (smích). Workshop se ale povedl a mám radost, že mám příležitost ukázat, jak nakladatelství funguje. Pro mnohé začínající autory je to neznámá oblast, do které se ponoří posláním e-mailu. Když se vrátí odpověď na jejich rukopis, pak teprve mohou tento proces poznat. Jejich šanci na úspěch může zvýšit, když přijdou do začátku trochu připraveni, ačkoli všechno se naučit nedá. Mohu ale poskytnout nástroje, aby se zorientovali, než rukopis pošlou.

Na co se začínající autoři ptají?

Jestli se opravdu stává, že přijde do nakladatelství rukopis a my si ho vybereme. Děje se to. Je to třeba případ Jakuba Šponera, který mi poslal svoji velmi krátkou povídku asi před pěti lety. Zazářil autorským hlasem a stylem, ale věděla jsem, že knihu z toho neuděláme. Bylo toho málo. Začali jsme si psát, sešli jsme se, řekli si, co mě k textu napadá. Další tři roky jsme se bavili jenom o tom, jak by to mohlo fungovat. Mezitím rozepsal jinou věc, která teď vyšla jako Ekstase.

To je dlouhá doba…

Jsou knihy, o kterých se bavíme rok nebo dva. Delší dobu trvala třeba Naprostá šílenost – o mladé slečně překonávající úzkost skrze něco, co jí jde proti srsti. Ze začátku byla kniha koncipovaná jako text plus ilustrace. Postupem času se z ní ale stával velmi přirozeně komiks. Začínajícímu autorovi je třeba vysvětlit, že kniha se nevydá za pár měsíců. To bych lhala a neudělala svoji práci. Čas je velmi důležitá esence a spolu s péčí je to nejvíc, co mu nakladatel může dát.

S jakými tématy nemám Paseku oslovovat?

Kdybyste psal fantasy nebo young adult, tak asi nebudeme nejvhodnějším nakladatelem, protože tyto žánry neděláme. Máme svůj profil, který dodržujeme, takže nevydáváme ani současnou poezii. Na to jsou tu ale jiní, šikovní, specializovaní nakladatelé.

Osobní pro vás byl vznik Motýlí knihy, kterou jste sama iniciovala. Proč?

Redaktor české beletrie pracuje i tak, že si svoje náměty trochu hledá. Paseka je v tomto ohledu velmi otevřený prostor, máme možnost tady o nápadech mluvit, debatovat. Měla jsem pocit, že bych moc ráda složila hold kamarádce Olze Joklové, která měla nemoc motýlích křídel – za to, jaká byla osobnost. Začal se rodit nápad na knihu, zpočátku jsem si ani nebyla jistá, jestli to dopadne. Najednou jsem ale iniciovala vznik textu, oslovovala jsem autory, byla to práce trochu z druhého konce. Jako redaktor většinou dostanete do ruky rukopis, se kterým nějak pracujete. Máte hmotu, můžete ji přetvářet. Tady byl impuls opačný. Redaktor dával vzniknout hmotě. Motýlí kniha je skvělou ukázkou různorodosti práce na knihách. Držet ji potom v ruce byla velká radost.

Kolik knížek ročně máte v hlavě?

Počkat, musím to vzít čistě statisticky. Paseka vydává přibližně padesát knih ročně, do toho se musí vejít celé spektrum, kam patří i překladovky, non-fiction, komiks nebo dětská literatura. Čeští autoři z toho tvoří čtyři až pět knih za pololetí. To jsou knihy, kterým se reálně věnuji, a máme výhled, že brzy vyjdou. Do toho ale vstupují knížky na další roky, které jsou ve fázi posuzování nebo rozpracování. V jednu chvíli jich tedy je reálně mnohem víc. Hodně.

Máte ještě čas a chuť číst si jen tak?

Času je míň, ale chuť je pořád. Jinak bych svoji práci nemohla dělat. Musím být zvědavá, co se píše a vydává. Také se tím vzdělávám, abych nezakrněla. Teď si vybírám především historické knížky, protože paralelně s prací jsem začala studovat historii. Naposled jsem si četla ve Františku Krieglovi od Martina Gromana, to mě velmi bavilo.

Vida, takže autoři historických témat mají psát vám?

Jen ať píšou! Předám je ale kolegovi. Každý text musí dostat, co potřebuje, musí ho vidět ty správné oči.

Barbora Klimtová (* 1985) je redaktorkou nakladatelství Paseka, kde má od roku 2017 na starosti přípravu zejména původních českých knih. Vystudovala český jazyk a literaturu na FF UK, nyní studuje historii. Pracovala v Ústavu pro jazyk český a v nakladatelství Plus. Mezi její redaktorské novinky patří tituly Karneval zvířat, U jezera, Ekstase, Co se stalo Veronice.