Valerie Zawadská, herečka a dabérka šestkrát oceněná v anketě Týtý a třikrát v klání o Cenu Františka Filipovského, propůjčila svůj hlas nové knize Veroniky Hurdové. Božidara právě vychází ve vydavatelství OneHotBook.

Pro vydavatelství OneHotBook jste už načetla tragikomické ságy Fredrika Backmana Tady byla Britt-Marie a Babička pozdravuje a omlouvá se, jejichž protagonistkami jsou svérázné starší dámy. Právě váš druhý výkon učaroval autorce Božidary Veronice Hurdové natolik, že velmi stála o to, abyste hlasem hrdinky promluvila vy. Čím si vás text získal?
Je úžasný, velmi citlivý a pro mě vážně jako dělaný: vypravěčka je přibližně v mém věku. Autorka v knize perfektně vystihla podstatu toho, proč mezilidská komunikace tak vázne. Na rozdíl od její Božidary ale ještě nemám vnoučata, mám jen syny, takže si neumím představit, zda by to v mém vztahu s dětmi skřípalo, kdybych měla dceru. Při čtení se mi však vybavily vzpomínky na mámu, která odešla kolem šedesátky a s níž jsem neměla úplně ideální vztah. Jsem tedy opravdu ráda, že jsem se k téhle knížce dostala. Miluju, když se můžu u čtení rozbrečet, což se mi tady povedlo hned několikrát. V nahrávce to přesto nesmí být znát. Jak říkáme na divadle: plakat má divák, ne herec.

S autorkou jste si očividně padly do noty. Čím vás zaujala?
Jednoduchostí a vnitřní krásou. V závěru Božidary se svěřuje, jak se k psaní dostala a jaký život se svými blízkými vede – což se podle mě dotkne každý ženský. Kdyby mně zemřel partner v době, kdy jsem měla děti takhle malé, nenašla bych v sobě zdaleka tolik síly jako ona. Neskutečně krásně to líčí ve své další knize Moje milá smrti. Všem tuhle zpověď doporučuju. Četly ji už čtyři moje sousedky a já je vybídla, aby si ji nechaly klidně i rok. Tohle nepřelouskáte za noc jako detektivku. Některé postoje si člověk potřebuje důkladně promyslet, protože je neumí pojmenovat tak výstižně jako Veronika.

Titulní postava příběhu se nebojí žít ani umřít. Už to samo je velká kuráž…
Božidara si mě přitáhla tím, že pije pivo z plechovky a že stejně jako já kouří – dává si sice jointa, což jsem nikdy nezkusila a asi ani nezkusím, ale i tak je mi sympatická. Hodně čte a celkově je neskutečná frajerka. Má v sobě ale také vnitřní moudro, které přichází s věkem, hluboce o věcech přemýšlí a nemíní nikomu za žádnou cenu ubližovat. Kéž bychom v tomhle byli všichni takoví.

Řekla byste, že jste si v něčem podobné?
Nezáleží mi na tom, co mám na sobě ani co si o mně lidi stranou špitají, protože když si o jednom ten druhý udělá pomýlenou představu, nevyvrátíte mu ji, ani kdybyste ho přesvědčovali dvacet let. V tom je mi hrdinka neskutečně blízká. A nejen ona, ale i její vnučka Rosie.

Když k tomu připočteme i Rosiinu matku, máme před sebou bitevní pole mezigeneračních ženských vztahů, na které se autorka zaměřuje především. Mnohdy to nebývá holubičí soužití. Mají ty střety obecnější platnost, díky níž se můžou znesvářené strany a do jisté míry i typicky české sklony k hubatosti poučit?
Bezesporu. Nerada bych tu prozrazovala příliš, ale to, jak si k sobě matka po rozvodu připoutá – respektive hodlá připoutat – sedmnáctiletou dceru, která se jí přirozeně vzepře, bude podle mě blízké spoustě dnešních rodičů. Je nemyslitelné přivlastnit si lidskou bytost tak, aby byla bezvýhradně naše a jednala tak, jak chceme my v bláhovém domnění, že tak je to pro ni dobré. Každý projevujeme svou vůli a všichni máme právo být sví. I kdyby si z Božidary posluchači neodnesli nic než tohle, bohatě to stačí.

Text: Michaela Merglová
Foto: se svolením OneHotBook