Zoolog, cestovatel, skaut a autor kultovní Knihy o Jizerských horách, Chvály Zadní země nebo Karpatských her oslaví 29. října devadesátku. Svým specifickým způsobem psaní, putováním po českých i zahraničních pohořích a láskou k přírodě ovlivnil několik generací. V Liberci, kde strávil většinu života a pomáhal vést skautský oddíl, si vysloužil přezdívku Náčelník, kterou publicista Aleš Palán zvolil jako název knižního rozhovoru, jenž s Miloslavem Nevrlým vedl.  

Náčelník v něm z nadhledu svého požehnaného věku reflektuje svůj osobní a pracovní život i zamyšlení nad obecnějšími tématy. Mj. vypráví o tom, co ho naplňuje, o víře v zázraky, jitřní radosti a životní dychtivosti. Knihu vydává Nakladatelství KAZDA.
 

Aleš Palán v předmluvě k Náčelníkovi píše, že to s vámi nebylo snadné.

Když jsem po dlouhém přemlouvání s knižním rozhovorem souhlasil, trval jsem na podmínce, že budu odpovědi psát. Raději si je nejdříve pečlivě promyslím a potom napíšu. Dobrá odpověď mě nenapadne hned, ale třeba v půl čtvrté ráno, když se probudím, nemůžu usnout, a tak přemýšlím. Tím se náš rozhovor s Alešem liší od jeho předchozích, které dělal s respondenty ústně a pak je pracně přepisoval.

Zpočátku jsem byl nejistý, jestli mi Aleš to, co jsem napsal, nehodí na hlavu. Ale ujišťoval mě, jak se mu to strašně líbilo a jak se vždycky těšil na další část. Tak doufám, že jsem ho nezklamal.
 

Za svůj život jste poskytl už mnoho rozhovorů. Které téma jste poprvé otevřel až s Alešem Palánem?  

Napadá mě otázka víry. Vyrůstal jsem v ateistické rodině, nebo přesněji rodiče s námi o víře nikdy nehovořili. Přitom tatínek nás se sestrou o víkendu vodíval po pražských památkách, mezi něž patřily kostely. Možná právě odtud pochází moje pozdější touha po poznávání duchovní podstaty světa a života. Ale cestu k víře jsem si postupně našel sám. S Alešem jsme téma poprvé načali v rozhovoru pro Katolický týdeník, ale na stránku novin se všechno nevešlo. Pokračovali jsme tedy v knize Náčelník.   

V Náčelníkovi mě zaujala zmínka, že vás k ornitologii a ke studiu zoologie přivedla kniha Josefa Pavla Hrad na Podlesí, v níž se chlapec snaží zachránit pěnici před „zlým“ ptáčníkem. Kdybyste si dnes mohl vybrat svůj osud, zkusil byste něco jiného?

Žádné „kdyby“ v životě neexistuje. Naštěstí. A pokud jde o výběr osudu – někdy člověk prohlásí, že si vybral svoji cestu, přitom si cesta vybrala jeho. Jsem třeba rád, že jsem nepodlehl režimu, ale možná to bylo tím, že mě nikdo k ničemu nenutil, protože jsem byl pro komunisty nezajímavý – muzejník, poslední a nejméně užitečný služebník. Se ženou jsme vychovali tři děti a dnes máme hromadu vnoučat a pravnoučat. Jsem se svým životem spokojený a děkuju za něj.

Koncem října vám bude devadesát. Děláte něco pro udržení své očividně nadstandardní psychické a fyzické kondice?

Třeba to tak nevypadá, ale někdy si nemůžu vzpomenout na některá slova. Dřív jsem znal tisíce latinských názvů zvířat a kytek. Teď mi vypadávají z hlavy. Vím, že tam někde jsou, ale když s někým mluvím a potřebuju si je vybavit, nevzpomenu si. Naskočí mi v hlavě až za pět minut nebo pět hodin.

Tisíce latinských názvů a občas nějaký vypadne? Takové „duševní chátrání“ v devadesáti bych si jednou přál. Prozraďte svůj recept.

Denně čtu. Noviny, přírodovědecké časopisy. Odpoledne nebo večer knížky, spíš duchovnější povahy. Mám rád třeba chasidské autory, o nichž se zmiňuju v knize. Nebo trénuju mozek tím, že si v posteli násobím čísla, vyjmenuju sedmdesát pět knih Bible nebo padesát států americké Unie.

A fyzička?

Nepřejídám se. Vyrostl jsem za války, takže nejsem zmlsaný. Jím jen, když mám hlad, a jím cokoli. Kousek odtud je kopec, jmenuje se Žulový vrch. Asi tak dvakrát týdně na něj s holemi vyšplhám. Převýšení je asi tři sta metrů, vzdálenost kolem tří kilometrů zvládnu zhruba za pětapadesát minut. Zpátky jedu městským autobusem, pro moje umělé kyčle není dobré sestupovat z prudkých kopců. Žiju a funguju, a jsem za to vděčný. Každý den za to děkuju.

Pokračování, tentokrát s Alešem Palánem

O rozhovor s Miloslavem Nevrlým jste usiloval několik let a nebylo snadné ho k němu přimět, protože měl pocit, že všechno už řekl. Podařilo se vám společně tento jeho dojem změnit?

Snad poprvé jsme šířeji mluvili o jeho rodině, rodinných výletech, práci v libereckém muzeu, o křesťanské víře. Ale i o některých cestách. A hlavně o tom, co to všechno udělá s vnímavou duší. Mílu Nevrlého znají čtenáři jako niterného poutníka, člověka, který je součástí přírody. Takový zůstává i v Náčelníkovi, navíc zde zaznívá jeho humor.

Jakému čtenáři je podle vás Náčelník určen?

Každému, kdo je vnímavý a chce žít svůj život. Nemusí být cestovatelem a nemusí o cestách ani snít.

Poznal jste více lidí, kteří toho za život – byť velmi dlouhý – stihli tolik jako Miloslav Nevrlý?

Ano, potkal jsem takové lidi. Ale hlavně jde o kvalitu. Z pohledu dnešních cestovatelů Míla vlastně nikdy nebyl moc daleko: Rumunsko, Kavkaz… A přitom byl svým způsobem dál než mnozí, co dojeli na druhý konec planety.

Chystáte knihu rozhovorů s lidmi, jejichž život osudově ovlivnila nějaká kniha. Na Facebooku jste na toto téma uspořádal anketu. Objevila se v ní i kniha Miloslava Nevrlého?

Hledal jsem silné příběhy do chystané knihy. Přišlo asi tři sta odpovědí. Pětkrát šestkrát byl jmenován Foglar, Kerouac, Bible a ještě cosi. A dvanáctkrát útlá kniha s názvem Karpatské hry! Jejím autorem je právě Míla Nevrlý. Neexistuje větší ocenění. Co víc si může autor přát? Mí respondenti přitom nevěděli, že s Mílou chystám knihu rozhovorů, nijak jsem je tedy neovlivňoval.

Máte i vy svoji osudovou knihu?

Nemám. Mám jen knihy, které bych si vzal na pustý ostrov. A Náčelník by byl jednou z nich.

Miloslav Nevrlý (* 1933), český zoolog, spisovatel, skaut a milovník přírody, pracoval více než čtyřicet let v Severočeském muzeu v Liberci, po většinu doby jako vedoucí přírodovědeckého oddělení. Jeho Kniha o Jizerských horách (1976) a Karpatské hry (1982) se pro turisty a skauty staly ikonickou četbou. Nejkrásnější sbírka (2001) přibližuje poetickým jazykem přírodní krásy chráněných krajinných oblastí a národních parků Čech a Slovenska, publikace Chvály Zadní země (2002) je věnovaná Českému Švýcarsku a Zašlá chuť morušek (2003) se týká Krkonoš. Autorova zatím poslední kniha Moje ptačí roky (2017) je vyznáním celoživotní lásky k ptákům.

Aleš Palán (* 1965), novinář, spisovatel a editor, napsal nebo se autorsky podílel na více než třiceti knihách, převážně rozhovorů a publicistiky. Za průvodce brněnským Bronxem Brnox (2016, s Kateřinou Šedou) a za knižní rozhovory s českými a moravskými samotáři Jako v nebi, jenže jinak (2019) byl vyznamenán cenou Magnesia Litera. Jeho publikace věnovaná šumavským samotářům Raději zešílet v divočině (2018) se stala bestsellerem a zvítězila v anketě Kniha roku Lidových novin. Palánovy práce vyšly v angličtině, němčině a japonštině.