„Člověk by si měl najít svoji vlastní cestu,“ říká progresivní rabín David Maxa, autor knihy Mazal tov! s podtitulem Cesta životem v židovské tradici, kterou provázejí oduševnělé ilustrace Terezy Pisklákové. „Jde o to, aby si každý sám mohl najít rovnováhu mezi tradicí a svým životem v současném světě,“ podotýká muž, který studoval judaismus v Praze, ale i v Německu, Anglii, Americe a Izraeli.
Hodilo by se po dopsání vaší knihy zvolat „mazal tov“ nejen proto, že je to její název?
Určitě ano, dokonce jsme si s ilustrátorkou Terezou Pisklákovou „mazal tov“ navzájem popřáli, kdy jsme ji dokončili – ona své ilustrace, já text.
Dá se tento výraz zjednodušit na popřání „hodně štěstí“?
Používá se v tomto významu nebo též ve významu „blahopřeji“. Zvolat „mazal tov“ můžeme při nejrůznějších radostných momentech, ale prostě také tehdy, když se podaří něco významného.
Tento rozhovor jsme nemohli vést kvůli šabatu v období od pátečního do sobotního večera. Je to jedna z věcí, kterou kniha vysvětluje?
V knize se nevěnujeme židovským svátkům, ale událostem životnímu cyklu židovského člověka. Jde o okamžiky, které můžeme vnímat jako milníky – narození, svatba, bar micva a bat micva, což jsou obřady náboženské dospělosti ve třinácti letech u chlapců a ve dvanácti u dívek. Kniha také pojednává o záležitostech spojených s nemocí, koncem života a truchlením.
Knihu jste psát o šabatu mohl?
Nemohl. Psaní knihy patří mezi tvůrčí činnosti, které mění svět. Počkat! Nechci znít příliš ambiciózně (smích). Stačilo by mi, kdyby kniha byla obohacením pro lidi zajímající se o židovskou tematiku.
Co v ten čas můžete?
O šabatu má člověk pociťovat odpočinek, kterému se hebrejsky říká menucha. Jedním z jeho podob je šábes šlůf neboli šabatový spánek. Zase tak moc času na něj ale nezbývá, protože člověk má trávit šabat též aktivně, například návštěvou synagogy. Vyhýbáme se však tvůrčí činnosti, abychom nebyli nástrojem na přetváření něčeho. Myslím, že v současné civilizaci, kdy se běh světa neustále zrychluje, takovou pauzu potřebujeme jako sůl. Šabat může být inspirací i pro lidi, kteří nejsou Židé, aby se minimálně jeden den v týdnu zastavili a soustředili na čas se svými blízkými.
Četl jsem v knize jedné francouzské progresivní rabínky, že šabat je vhodný k plození dětí.
Ano (smích). No, o šabatu by se člověk neměl jen modlit a spát. Jednou z důležitých věcí je udržování manželského vztahu, k čemuž patří i intimní styk. To souvisí s pojetím sexuality v židovské tradici. Sex není pouze prostředkem k plození dětí, ale jde o posvátný okamžik naplnění láskyplného vztahu manželů.
Vyšlo v nakladatelství Práh.
Smíte o šabatu platit penězi? Můžete si koupit třeba kávu?
Podle normativního pohledu tradice není možné o šabatu používat peníze. Existují ale i lidé s odlišným přístupem. Vyhýbají se práci, ale společné posezení v kavárně s následným zaplacením útraty pro ně není porušením šabatu. Sám zastávám názor, že každý člověk by si měl najít svou vlastní cestu. Jako rabín jsem tu od toho, abych vysvětlil, co říká tradice, ale je na každém, aby se rozhodl, jak bude vypadat jeho vlastní rituální praxe.
Teď už tedy je jasné, že mluvíte jako reformní rabín. Působíte i v progresivní židovské komunitě Ec chajim v Praze. Proč je podstatou progresivního židovství akceptování potřeb doby?
Nejde o bezvýhradné akceptování potřeb doby, ale o nalezení rovnováhy mezi tradicí a dobou, ve které žijeme. Velmi důležitou hodnotou je přitom takzvaná informovaná volba. To znamená, že o individuální rituální praxi konkrétního člověka nerozhoduje rabín. Jde o to, aby člověk mohl samostatně nalézt rovnováhu mezi tradicí a svým životem v současném světě. Na něm záleží, jestli přijme modernitu jako výzvu a bude otevřený možné transformaci některých aspektů tradice podle doby, ve které se nachází.
Třeba že narození dívky je z pohledu oslav stejně hodnotné jako narození chlapce?
Určitě. Nejedná se ale jen o otázku podoby oslavy narození, ale náboženské rovnoprávnosti žen vůbec. Progresivní židovství se řídí takzvaným egalitárním přístupem, takže při rituálech náboženské dospělosti se v synagogách tohoto směru můžete setkat s vyvoláním k Tóře jak u chlapců, tak u dívek. V naší knize v této souvislosti uvidíte obrázek dívky, která má na sobě modlitební plášť zvaný talit, což není typické pro prostředí ortodoxních synagog, ale v progresivní synagoze je to něco zcela normálního, protože z našeho pohledu mají mít muž a žena v synagoze stejnou roli. Pro progresivní směr je dále typický otevřený přístup k lidem homosexuální orientace a stejnopohlavním párům. Tím, co jsem řekl, se nevymezuji vůči ortodoxii, kterou hluboce respektuji, ale zdůrazňuji důležitost plurality uvnitř židovství. Členové židovské komunity by měli mít možnost volby mezi jednotlivými, navzájem rovnocennými směry.
Chápu z předmluvy rabína Azariho z Tel Avivu správně, že člověk potřebuje rituály?
Dokonce i mnozí lidé, kteří nemají s židovstvím nic společného, mi říkají, že je náš vztah k rituálům inspiruje. Za symbolické považuji, že předmluvu napsal právě pan rabín Meir Azari, můj drahý kolega a přítel, který často pobývá v Česku, protože je manželem velvyslankyně Státu Izrael u nás. Měl jsem možnost navštívit jeho progresivní synagogu v Tel Avivu. Ta se vyznačuje tím, že si do ní nachází cestu Izraelci, kteří jsou zcela sekulární, ale najednou zjistí, že jim něco v životě chybí. A mohou si vytvořit svůj vlastní vztah k židovské tradici.
Koncept knihy a velká část ilustrací vznikly jako bakalářská práce zmíněné ilustrátorky Terezy Pisklákové. Jak jste se dali dohromady?
S Terezou Pisklákovou jsme se poprvé potkali ve Winternitzově vile v Praze na chanukové oslavě pražské progresivní židovské komunity Ec chajim, kterou jsem spoluzaložil v roce 2019 a ve které působím jako rabín. Po čase mi řekla o své bakalářské práci, a zeptala se, jestli bych měl zájem napsat k ní předmluvu. Následně ji napadlo, že by mohla vzniknout kniha a jestli bych chtěl napsat text.
Proč jste řekl ano?
Z mnoha důvodů. Jedním z nich byla oduševnělost Tereziných ilustrací. Byl jsem jimi tak nadšený, že jsem Terezu požádal, aby ilustrovala ketubu, tradiční svatební smlouvu – pro snoubence, které jsem měl oddávat. Tvorbu Terezy už jsem znal díky její spolupráci na knize Záhadné pouto, jejímž tématem je výjimečný vztah mezi českým a židovským národem v minulosti i dnes. Napsat knihu o židovské cestě životem mi také přišlo jako smysluplné, protože rabín je ve své podstatě průvodcem židovského člověka v životě.
Vaše rabínské a životní motto se shoduje s citátem z proroka Izajáše: „Mír a zdar dalekému i blízkému.“ Když se spolu bavíme, Izrael je nově ve válečném stavu. Co vás k tomu napadá na závěr našeho rozhovoru?
Pociťuji hodně emocí. Lítost, bezmoc, beznaděj… Vztek. Ráno na mě při otevření počítače vykoukla fotografie pětičlenné izraelské rodiny s třemi dětmi od čtyř do šesti let. Všichni byli zavražděni teroristy z Hamásu. Je velmi těžké to vidět, mimo jiné i proto, že můj táta byl přeživší holokaustu, v souvislosti s nímž často opakujeme frázi „již nikdy více“. Toto „již nikdy více“ ale nastalo právě teď. Netrpělivě čekám na zprávy z Izraele, i kvůli lidem, kteří byli uneseni a nikdo o nich nic neví. Mám tam velmi dobré přátele z doby studií. Někteří z nich už byli mobilizováni do armády. Mír mezi lidmi je pro židovství jednou z nejvyšších hodnot, ale někdy je třeba ho uhájit se zbraní v ruce, protože není možné ustupovat před brutalitou zla.
David Maxa je reformní rabín Federace židovských obcí v ČR, který působí v židovských komunitách Praze, Liberci a v Děčíně. Letos byl jmenován členem představenstva Světové unie progresivního judaismu. Je řádným členem Rabínského shromáždění Evropské unie progresivního judaismu a Ústřední konference amerických rabínů. V rámci své práce vede bohoslužby, poskytuje židovské vzdělání a duchovní doprovázení, vede obřady bar micva a bat micva, svatby a další rituály židovského životního cyklu, o kterých pojednává jeho nová kniha vzniklá ve spolupráci s výtvarnicí Terezou Pisklákovou.
Text: Jan David
Foto: se svolením Davida Maxy
