Únosy, vyhrožování, požadování výkupného. Novinář a autor bestsellerů Martin Moravec vtahuje čtenáře v novém knižním rozhovoru do drsného světa, ve kterém jde o záchranu rukojmí od Haiti po Etiopii. „Měl jsem i slzy v očích,“ přiznává autor knihy s názvem Adam Dolník: Svět elitního vyjednavače.
Nemohl jsem se včera při čtení tvé knihy odtrhnout a šel jsem spát až hluboko po půlnoci. Byla pro tebe její tvorba dobrodružnější, než jsi na začátku předpokládal?
Byla. Skoro u každé Adamovy odpovědi mi padala brada. Když píšeš knížku s doktorem, s pilotem, s vyšetřovatelem vražd, u některých otázek alespoň tušíš, co přijde za odpověď. Toto ale pro mě bylo něco zcela nového, neprozkoumaného, tajemného. Nevěděl jsem nic, ani jsem neměl předem kde zjistit, podle čeho se třeba stanovuje výkupné, jestli zaplatit tisíc dolarů nebo milion, nebo jaká slova se používají, když mají únosci tvoje dítě.
Oproti profesím a jménům ve tvých předchozích knížkách je Adam Dolník veřejnosti neznámý. Jak ses k němu dostal?
O rok zpátky touto dobou jsem jeho jméno také neznal. Pak jsem s ním četl rozhovor a hned po třech větách jsem věděl, že to je ono, že to chci dělat. Zpětně jsem zjistil, že Adama lidi už znát můžou, a že se třeba vyjadřoval ke střelbě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Jaké bylo vaše první setkání?
Velmi zajímavé, protože sedíš proti charismatickému svalovci, u kterého vůbec nevíš, co si myslí. Byl hodně ticho a člověk má potřebu takové ticho vyplňovat. Mluvil jsem, potil se, a on stále jen poslouchal. Po hodině a půl mi podal ruku a plácli jsme si. Až při tvorbě knížky jsem zjistil, že ticho je jednou z hlavních zbraní vyjednávání.
Podle čeho se určí, že Adam Dolník patří mezi nejelitnější vyjednavače světa?
Přesně se to asi změřit nedá. Jedno z mnoha laických měřítek ale je, že dostal domů všechny rukojmí, o jejich životy vyjednával. Zároveň velmi pragmaticky přiznává, že tato statistika mu nemůže vydržet navěky. Když budeš vyjednávat s někým typu Islámský stát, který unese rukojmí jako exemplární případ kvůli popravě... Tak to nejde.
Kolik lidí zatím zachránil?
Lehce přes stovku po celém světě. Jezdí od Haiti přes Etiopii, jsou to desítky zemí.
Co o něm prozradíš díky vaší spolupráci?
Adam je obrovský profesionál a perfekcionista. Na všem mu nesmírně záleželo. S nikým jsem zatím neřešil tak jednotlivé detaily, slovíčka, protože se své práci stále aktivně věnuje. Třeba nad názvem knihy jsme strávili víc času než s předchozími čtyřmi lidmi dohromady.
Martin Moravec a Adam Dolník (Foto: Jan Zátorský)
V knize se používají výrazy jako kotva nebo záchranná síť, které jsou v kontextu jasné. Museli jste si nějaké termíny vysvětlovat?
Roky žil v cizině, takže oproti mým předchozím respondentům se lišil ještě tím, že hodně používá anglické termíny…
Což ale v rozhovoru není znát.
Hodně jsem jich převedl do češtiny. Bylo to podobné jako rozhovor s doktorem, který má specifický slovník. Adam logicky vypráví tak, jak je zvyklý. Od první schůzky používal slova komunikátor, turnover, proof of life. Pracuje pro zahraniční firmu, takže by neřekl důkaz o životě rukojmího. Proto jsem aspoň na začátku knihy volil spíš české překlady – abychom čtenáře nezahltili. Čili ne komunikátor, ale člověk, který mluví s únosci. Ne turnover, ale obrat ve vyjednávání.
Jak se stal vyjednavačem?
Než začal vyjednávat s únosci, byl jedním z největších světových odborníků na terorismus. Měl dokonce publikovanou studii o al-Káidě ještě před 11. zářím. Takových bylo málo. Mnozí lidé se proto divili, že chce jít z pozice respektovaného profesora a odborníka na terorismus do první linie a vyjednávat s kriminálními gangy.
Jakým způsobem se český vyjednavač dostává k případům po celém světě?
Lidé pracující třeba pro zahraniční firmy bývají pro případ únosu pojištění, ale dost často o tom ani netuší. Mohou to být humanitární pracovníci, novinář mířící na reportáž do Sýrie, člověk, který pracuje pro firmu na ropné plošině… O pojištění od zaměstnavatele nemají vědět, aby se o něm neprořekli případným únoscům, kteří by zbystřili a chtěli logicky víc peněz. Na základě tohoto pojištění se aktivuje proces, jehož dalším krokem je zazvonění telefonu ve tři hodiny ráno některému z vyjednavačů – čeká ho případ někde na druhé straně světa, kam se musí co nejrychleji přesunout.
Podle čeho se vybírá, kdo kam pojede?
Existuje seznam vyjednavačů. Kdo se vrátí z případu, jde na jeho konec. A postupně se posouvá zase až nahoru, kdy mu opět zavolají.
V knize jsou zmíněny jak extrémní exemplární případy za sto či dvě stě milionů dolarů, ale také za pouhé desítky dolarů někde v Indii. Zasahuje i u těchto případů s minimálními částkami?
Nejnižší částky u jeho případů jsou stovky dolarů. Co je pro nás málo, může být pro rodinu v Africe velmi mnoho. Druhým důvodem je vytvoření dojmu, že víc nemáš. Z původního požadavku na milion dolarů se postupně stane deset tisíc nebo dokonce tisíc dolarů. To byla jedna z věcí, která mě zaskočila. Musíš únoscům vykreslit, že tě okradli, že ti vyhořel dům, že jsi obešel rodinu i sousedy, a nemáš zkrátka víc než 960 dolarů.
Jaký příběh tě dostal?
Je jich víc, ale u jednoho jsem měl slzy v očích. Adam mi vyprávěl o těhotné ženě, které unesli manžela. Vyjednavači nemohou dávat sliby, ale přesto řekl, že do porodu by muž měl být doma. Důležité je říct, že když vyjednavač po skončení případu odjede, už nemá s osvobozenými rukojmími žádný kontakt. Po čase ale dostal fotku celé rodiny i s malým dítětem, které dostalo jméno Adam na počest tátova zachránce.
Knihu vydává Martin Moravec.
Překvapilo mě, že vyjednavač zůstává skrytý a radí tak, že o něm únosci nevědí. Využil jsi už nějakou vyjednávací taktiku, kterou ses dozvěděl díky tvorbě knihy?
Kupovali jsme zrovna dům. Teď už to mohu prozradit, protože máme smlouvu podepsanou.
Takže jsi ho primárně oslovil kvůli koupi baráku? (smích)
Vypadá to tak, že jo? (smích) Zrovna se to hezky sešlo. Velmi záhy jsem pochopil, že vyjednávání s únosci je podobné jakémukoliv jinému vyjednávání. Ať už jde o zvýšení platu v práci, v partnerském vyjednávání, nebo právě při koupi domu. Ne vždy jde o tak závažnou věc, ale principy jsou podobné. Tak jsem toho využil. Adam byl mým přítelem na telefonu a dával mi tipy.
Jaké?
Dům jsme kupovali od člověka, který měl velmi jasnou představu, kolik chce dostat. Což byl pro vyjednávání o ceně těžký začátek. Radit se o koupi s Adamem pro mě byla taková hra, při které jsem si chtěl zkusit, co mi vyprávěl do knihy. Tedy třeba udržet nervy a nepanikařit, když je na druhé straně ticho. Nevolat co nejdřív za každou cenu s novou nabídkou, jinak protistrana vycítí zoufalost, a bude vědět, že jsi ochotný zaplatit víc. A než se zeptáš: ne, moc mi ty nervy udržet nešlo. Další cestou je nabídnout nikoliv kulatou, ale zcela konkrétní částku – třeba tolik a tolik milionů, 653 tisíc 800 korun. Působí to pak, jako by člověk vybral veškeré úspory, včetně kredence a z pod polštáře. A že už nemá víc.
Knížka se začne dostávat mezi lidi, jaké to pro tebe je?
Dřív jsem si myslel, že vydám knížku a budu mít jen radost. Jenomže první dny bývám hrozně nervózní: než se třeba začnou objevovat recenze. Taky chodím do knihkupectví a pozoruju, jestli lidé berou knížku do ruky. No, blázen! Ale vždycky mám radost, když ji někdo drží třeba ve frontě k pokladně. A přijde mi úžasné, že něco, co jsem vytvořil, může někomu udělat radost třeba jako vánoční dárek. Vlastně ani nevím, kdy přichází období klidu, protože hned začínají dotazy – kdo bude další na rozhovor?
Takže se nemám ptát?
Chci si teď knížku vychutnat. Jezdit s ní po besedách, knihovnách, věnovat péči jí, i člověku, o kterém je. Nepřebíjet ji hned něčím jiným. A pak… Kdo ví (smích).
(Foto: Jan Zátorský)
Martin Moravec je novinář, dlouholetý šéf Magazínu DNES, spisovatel a autor oblíbených knižních rozhovorů, které se staly bestsellery: Vladimír Beneš: Mé cesty do hlubin mozku (2019), David Hecl: Mluví k vám kapitán (2021), Josef Mareš: Moje případy z 1. oddělení (2022), Marek Dvořák: Mezi nebem a pacientem (2023) – tato kniha dokonce získala čtenářskou cenu Magnesia Litera. Knihy si vydává sám
Text: Jan David
Foto: Jan Zátorský