Lucie Šilhová vyrůstala v rodině novinářky a dětství má spojené s klapotem psacího stroje. Sama se nakonec stala úspěšnou publicistkou, stála u počátků českého porevolučního ženského lifestylu a napsala pět úspěšných knížek. A na letošní rok chystá další – tentokrát půjde o otevřené rozhovory s předními českými lékaři. Jaká je sama čtenářka?
Jakou knihu právě čtete?
Osmý život (pro Brilku) od Nino Haratischwiliové. Nedávno-dávná historie 20. století, vztahy rozpínající se od Gruzie po Londýn, láska stoletá i prokletá, a navíc pekelně dobrá čokoláda. V té knize je všechno, pro co stojí žít! A o čem stojí za to psát.
Je pro vás lepší papírové vydání, nebo čtečka?
Když jsem si nesla domů Osmý život, jenž jsem dostala od kamarádky k Vánocům, slibovala jsem si, že zase vyhrabu čtečku. Na knihu o osmi stech stranách už fakt nemám fyzičku. Zvlášť, když ji čtu vleže na zádech. Jinak čtečku zásadně vozím na cesty. Ale byly doby, kdy jsem táhla na hory třídílnou korespondenci Voskovce a Wericha! Prostě jsem v té době nemohla být bez ní.
S jakou literární postavou byste šla na víno?
Se stoletým staříkem. A taky s milencem lady Chatterleyové. Anebo radši rovnou s lady Chatterleyovou. To by mohla být slušná dámská jízda.
U které knihy jste se smála nahlas?
Naposledy u Mlýnu na mumie Petra Stančíka. Ten chlap má tak ostrý smysl pro humor, že jsem se při čtení jeho knížky řezala téměř nepřetržitě.
Oblíbený citát z knihy?
„V pekle existuje zvláštní místo pro ženy, které nepomáhají jiným ženám. Ten výrok jsem opakovala tak často, až ho dal Starbucks na kelímky,“ píše v knize Pražská zima moje milovaná Madeleine Albrightová. Líbí se mi obě věty. Ta první je jasná, spojení s druhou větou pak vypovídá mnohé o ženě, která se uměla tak krásně nebrat vážně.
Jakou knihu byste si vzala na pustý ostrov?
Již zmiňovanou třídílnou Jiří Woskovec a Jan Werich: Korespondence. V těch textech je úplně všechno, co má dobrá kniha mít: příběh, napětí, tragédie, láska, poučení, vědění. To vše psáno překrásným jazykem.
Kde knihy nejčastěji nakupujete?
Když na mě zrovna přijde chuť, zabrousím do nejbližšího knihkupectví. Anebo sednu k počítači a navštívím e-shop.
Co děláte s knihami, které už nechcete?
Mám je v knihovně. Lepší izolaci od hlučných sousedů si neumím představit.
Proč je podle vás dobré číst knihy?
A proč je podle vás dobré mít přátele?
Jakého spisovatele byste si vybrala, aby napsal váš životní příběh?
Třeba zrovna zmiňovaného Petra Stančíka. Ráda bych se konečně hlasitě zasmála situacím, kdy mi do smíchu moc nebylo. Petře, spoléhám na vás!
Text: Martina Vlčková
Foto: se svolením Lucie Šilhové
