Martin Moravec napsal už tři obsáhlé a velmi upřímné knihy rozhovorů: s neurochirurgem Vladimírem Benešem, letcem Davidem Heclem a kriminalistou Josefem Marešem. Všechny se staly bestsellery, a to hlavně proto, že nejde jen o obyčejné rozhovory. Čtenáře poučí, inspirují i pobaví. A vypadá to, že další kniha se chystá na letošní Vánoce…
Kdy vás poprvé napadlo zpracovat takový typ knihy?
Je to skoro pět let, kdy jsem viděl pár přednášek profesora Beneše. „To je sakra vypravěč,“ říkal jsem si. Tak jsem si sedl k mailu, oslovil ho s žádostí o společné napsání knihy a asi bych měl říct, že jsem nervózně čekal a čekal a čekal. Jenže on mi odpověděl za minutu. Jedním slovem. Ano.
Dlouhou dobu se věnujete psaní rozhovorů i v novinářské branži, tento styl je vám očividně blízký, jak ale v knižní formě volíte otázky, aby to čtenáře nenudilo, ale aby se v tom dobře zorientoval i laik? Třeba neurochirurgie je určitě velmi komplexní téma, které se vám podařilo spolu s panem Benešem skvěle sepsat.
Tohle je vždycky trochu balancování na tenkém ledě – zaujmout ty, kteří o daném oboru skoro nic neví, a neotrávit po dvou stránkách ty, kteří o něm naopak vědí úplně všechno. Mám na to jeden recept: Nebát se zeptat vůbec na nic. I když vám to třeba připadá jako hloupost. „Místa činu asi úplně nevoní – máte nějaký trik, jak si na zápach zvyknout?“ – „Mají piloti během letu stejné jídlo jako cestující?“ – „O čem si povídáte s kolegy, když na sále stojíte nad otevřenou hlavou?“ Právě z takových otázek jsou totiž pak nejlepší odpovědi.
Jak se ve vašem pojetí píše bestseller a jak si vysvětlujete, že všechny vaše knihy se bestsellery ve své kategorii staly?
Já se trochu bojím, že mi každou chvíli někdo zavolá a řekne: „Pardon, my se spletli, ono to s prodeji vašich knížek není zase tak horké.“ Takže vysvětlit si to moc neumím. Nebo si to vysvětluju po svém. Lidi se rádi podívají do zákulisí profesí, které je fascinují. A podívají se tam lidsky – jako by s námi dvěma seděli u jednoho stolu a poslouchali.
Připravujete se dlouho, než se zorientujete v životě a tématu vašich knih natolik, abyste mohl psát?
Na každou z knížek se připravuju několik měsíců. Asi nejdelší to bylo u vyšetřovatele vražd Josefa Mareše, ale to mělo logické vysvětlení: po pár dnech jsem zjistil, že se nemůžu připravovat v noci. Neměl jsem pak totiž úplně klidné spaní… Teprve až po celé přípravě se s dotyčnými začínám scházet.
Čím vám učarovaly příběhy zmíněných osobností?
Jsou to lidi, kteří to ve svých oborech dotáhli tam, kam by to asi chtěli dotáhnout i mnozí jiní. Ale málokomu se to povede. A právě to je jedna z věcí, kterou se snažím v rozhovorech objevit. Proč zrovna oni? Je to ego? Štěstí? Dřina? Pokora? Nebo naopak drzost? Museli něco obětovat? Můžeme se v jejich cestě nějak inspirovat?
A můžeme?
Rozhodně. I když asi vy ani já nebudeme operovat mozky, pilotovat letadla nebo vyšetřovat vraždy, můžeme stejné recepty použít kdekoliv. Třeba jeden zásadní: Když desetkrát spadnete na ústa, najděte sílu se zvednout. Protože pojedenácté už možná nespadnete.
Inspirativní osobnosti si vytipujete sám nebo se někdo obrátí i na vás?
Všechny jsem zatím oslovil sám. Někdo kývl hned, někdo se chvíli rozmýšlel, ale každému vždycky říkám: „Nutit vás nemůžu. Musíte chtít a musíte vlastně chtít docela dost.“ Jinak výsledek bude stát za houby. Znám spoustu kolegů, kteří s někým začali psát biografii, a toho někoho to časem přestalo bavit. Protože je to opravdu výrazný žrout času. A abych vám neutekl z otázky: Ano, už se na mě občas někdo obrátí. Což beru jako ohromné ocenění toho, co dělám.
Vaše knihy vzbuzují velký zájem veřejnosti o daná témata. Považujete to za zodpovědnost?
Odpovědnost asi ne, tu by spíš měli cítit zpovídaní. U mě je to čirá radost. Víte, jaký je nejčastější ohlas, který se ke mně na mé knihy dostává?
Netuším.
„To je má první kniha po několika letech. To je má první kniha od školy. Díky vaší knize začalo mé dítě číst.“ To mě skoro až dojímá.
Je naopak něco, na co se připravit nedá?
Nedá se připravit na to, že zpovídaný nebude mít náladu. Ale zase se to dá lehce vyřešit: „Dneska to balíme, sejdeme se jindy.“ A taky se nedá připravit na to, že si povídáte s neurochirurgem a zavolají ho zrovna na sál. I to se stalo.
A kolik hodin rozhovory vedete, než se vše začne formovat do knižní podoby?
Obvykle mám kolem třiceti hodin nahrávek. Pak se zavřu, jsem v tu dobu možná na své blízké trochu nevrlý, a skládám dohromady jednotlivé kapitoly.
Na jakém místě si s dotyčnými povídáte? Je i to pro inspiraci důležité?
Pro mě osobně to zase tak důležité není. Stačí mi dvě věci – aby tam byl klid a aby se tam zpovídaný cítil dobře. Čili určitě ne kavárna, kde hraje hudba. S profesorem Benešem jsme se scházeli u něj v nemocnici, s panem Marešem na chalupě a s Davidem Heclem naopak u mě doma. Vždycky přišel, uvařil si kafe a povídali jsme si. Ne že bych byl líný, ale já kafe nepiju, a tak vždycky návštěvám ukážu, kde jsou kapsle a kde kávovar. Je to bezpečnější pro všechny.
Jaké knihy čtete, pokud máte sám chvíli čas?
Na mém nočním stolku právě zápasí učebnice španělštiny s autorkou Isabellou Maldonado. Je to bývalá policistka a já a její detektivky byla láska na první pohled. Takže na učebnici se teď trochu práší.
Který rozhovor jste si s chutí naposledy přečetl vy sám?
Ono zase tolik rozhovorů v knihkupectvích není. Ale budu brát, že biografie jsou plus minus stejný žánr. Kromě několika sportovních mám doma Náhradníka. A těším se, až zjistím, jestli mi po něm Princ Harry bude sympatický, nebo ne.
Umíte si rozhovor jen tak přečíst, nebo vidíte, co a jak by šlo změnit?
A jsme u toho – neumím. Proto čtu radši jiné žánry. U nich si v klidu uvařím čaj a obracím stránku po stránce bez toho, aby mi cukaly koutky: „Tady se měl nebo měla zeptat ještě na tohle…“ Je to asi, jako když jde po ulici kadeřník, taky si občas říká, co by u koho vylepšil. Teda u mě si to asi neříká.
Můžeme se těšit na další knižní rozhovor?
No vidíte, tohle je možná ta zodpovědnost. Vím už o poměrně dost lidech, které bych nevydáním nové knížky dostal před Vánocemi do poměrně svízelné dárkové situace. Takže ano, knížka bude. Tedy dokud ji fyzicky nedržím v ruce, říkám radši SNAD. Jen se omlouvám, ale kvůli pověrčivosti si ještě chvíli nechám jméno zpovídaného pro sebe.
Text: Petra Severová
Foto: Zuzana Schedová
