Leoš Kyša se v tuzemských literárních vodách proslavil pod pseudonymem František Kotleta. Jeho řízné fantasy a sci-fi knihy plné sexu i humoru budí u čtenářů nadšené ohlasy i šokující reakce. Letos na podzim vyjde pod jeho skutečným jménem kniha s vážnější tematikou, vymykající se jeho dosavadní tvorbě. Sudetenland uvrhne čtenáře do alternativní historie, ve které neproběhl kompletní odsun sudetských Němců. Poznejte blíže pravou tvář „řezníka z Bruntálu“ a odhalte zákulisí jeho tvorby.
 

Je Leoš Kyša František Kotleta, nebo je František Kotleta Leoš Kyša? Jakou autorskou rovinu přináší tento nový podpis? Rozhodl jste se knihu publikovat pod svým jménem, protože teď v ní je skutečně více z vás samotného?

Je to tak. Kotletovky jsou prakticky vlastní žánr, který je hodně akční, hodně nadnesený, s humorem a sexem, inspirovaný nesmrtelným Jiřím Kulhánkem. Sudetenland je příběh, který se bere víc vážně, a proto jsem chtěl tyto své dvě polohy odlišit právě jiným jménem na obálce.

Obáváte se přijetí vašich čtenářů, kteří tvoří velmi pevnou základnu, v této poloze detektivního příběhu alternativních dějin? Nebo lépe, věříte, že budou nadšení i bez upírů?

Pořád je to můj rukopis, můj přístup k vyprávění příběhů, který se čtenářům, jak se za ty roky ukázalo, líbí, takže si nemyslím, že ze Sudetenlandu budou zklamaní. Ale asi to hodně překvapí ty, co mají vůči jménu Kotleta předsudky.

Jak moc tenký led je podle vás téma odsunu Němců v českém prostředí? Jak rozpolcená je česká společnost v názoru na tuto problematiku? Ostatně o pojetí správnosti, nutnosti a krutosti tohoto aktu vedou téměř osmdesát let od jeho uskutečnění Německo, Česká republika a Rakousko tichý, ale citelný spor.

Můj příběh není černobílý. Nechce vykládat dějiny nějakým jednoznačným, jednoduchým pohledem. Myslím, že si tam každý najde svoje, hlavně proto, že jsem se rozhodl celý ten příběh pojmout trochu jinak. Zajímají mě obyčejné lidské osudy na zlomu dějin, tedy v roce 1990 a to, jak by je ovlivnilo, kdyby ke kompletnímu odsunu nedošlo. Neodpovídám na otázku ano nebo ne, ale ukazuji, jak by pohraničí mohlo v takovém případě vypadat, a to na pozadí detektivní linky.

Rok 1990 jsem si vybral proto, že byl rokem změn a všechno, co by za komunismu bylo pod povrchem, by právě v tom roce vyplavalo ven. Děj se odehrává v mém kraji – na Bruntálsku, kde jsem vyrostl, nasával jeho příběhy, potkával lidi, kteří tam v tom roce 1990 žili, a také příběhy o těch, kteří tam žili před válkou. Můj děda měl na starost odsun Němců a následné osídlení českým obyvatelstvem v oblasti Nových Valteřic na Bruntálsku (Neu Waltersdorf). Hodně lidí v knize jsou ti, o kterých mi vyprávěla máma. Rodinná historie v tom hrála velmi důležitou roli.

A samozřejmě poklad, který jsme jako kluci objevili.

Poklad?

Jsem ze Dvorců u Bruntálu. Bylo to sídlo soudního okresu, s vlastním vězením. Většina obyvatel byli Němci a pak už jich tam moc nezbylo. Z města se stala obec a polovina starých domů se strhla. Ve sklepích kdysi velkolepého luxusního hotelu jsme s kamarády objevili ukrytý poklad – ruličky německých mincí, stříbrné mince ještě z Rakouska-Uherska a zlaté talířky s hákovými kříži. Majitel patrně počítal, že se pro ně brzo vrátí…

Byli jsme všichni jako Indiana Jones a říkali tomu vykopávky. Bohužel nás někdo práskl, takže přijela VB, všechny nás ve škole seřadili do lajny a většinu objevů zabavili. Zůstalo mi pak jen pár bezvýznamných mincí, co neměly žádnou cenu. Pořád je mám schované.

Ta fascinace minulostí, tím, kde jsem žil, co jsme tam nacházeli, na jaké střípky minulosti a historie jsme jako kluci při našich výpravách naráželi, to všechno jsem měl velmi dlouho v hlavě a zůstalo ve mě navždy a vychází z toho i má kniha.

Zmínil jste, že příběh byl ve vás dlouho, a pak jste se jej rozhodl sepsat. Máme tomu rozumět, že ve vás dlouho ležela touha vyslovit se k této etapě dějin, nebo jste v sobě nosil detektivní zápletku v alternativním prostoru české historie, která pak pasovala na Sudety, protkané s vaším původem?

Ten příběh nosím v hlavě už od dětství, ale prostě nebyl čas a klid ho zpracovat. Nakonec uzrál tak, jak měl. Poslední kapka byla asi před dvěma lety, kdy jsem se opil s přáteli z Prajzské. Je to oblast na Opavsku, kde stále žijí Němci. Celá oblast i její obyvatelé mají složitou historii, každopádně tam jsem poprvé potkal potomky těch, jejichž předkové bojovali za Hitlera na frontě.

Poprvé jsem na to, že v České republice pořád žijí Němci, narazil při studiích v Opavě a byl to pro mě vlastně šok. Můj prastrýc, který mě hodně ovlivnil, nosil pořád takovou tu placatou čepici, co se jí říkalo leninovka. Nosím ji na jeho památku také. Nebyla pro parádu, ale protože neměl vlasy. Vypadaly mu během jediné noci, kdy ho mučilo gestapo. Také měl zlaté zuby, když mu jeho vlastní té noci vymlátili. Dožil se konce války. Dělal sabotáže a nikdy nikoho neprozradil, ani ho nedokázali zlomit. Velký frajer. Můj děda, jak už jsem říkal, měl na starosti odsun Němců a osídlení českým obyvatelstvem v malé části Sudet tam u nás. Moje babička byla totálně nasazená v Říši, její dvě nejbližší kamarádky zabili v Osvětimi.

No a pak jsem chodil na pivo s lidmi, jejichž děda bojoval v bitvě u Kurska v řadách Wehrmachtu. Začal jsem sbírat i jejich historky a příběhy, neustále narážel na třenice mezi mým a jejich světem a teď naposled jsme tedy popíjeli a jeden povídá: „My žijeme na okupovaném území…“

Tak jsem si řekl, že už vážně přišel čas napsat příběh o nás a o nich. 

Příběh se odehrává po sametové revoluci, avšak s jedním zásadním rozdílem, v zemi je milion Němců, kteří po válce zůstali, neodešli, jak náročné to bylo zpracovat realisticky, historicky věrohodně? Pracoval jste s historiky, načítal jste různé zdroje? Kam až musela sáhnout sekundární práce, aby ten příběh promlouval autenticky?

Studoval jsem to asi třicet let nejen svým životem, ale pak jako novinář. Když jsem začal psát, už jsem nemusel vlastně nic studovat. Všechno jsem měl v hlavě. Poslední bod byl, že jsem si prošel novinové archivy z roku 1990. Každá kapitola knihy tak začíná nějakým článkem z novin v roce 1990, abych čtenářům ukázal nebo oživil dobu, kdy se děj odehrává. I pro mě bylo fascinující si znovu uvědomit, co ten rok znamenal, co všechno se dělo a co lidé řešili. A není s podivem, že řešili hlavně odsun, který se kromě prvních svobodných voleb stal velkým společenským tématem.

Můžeme nyní očekávat více Kyši a méně Kotlety? Připravujete si pole pro románovou tvorbu bez sci-fi prvků? Leč alternativní historie je stále malé sci-fi.

Rád bych psal jednu kotletovku ročně a k tomu jeden román od Leoše Kyši. Ale i Kyša bude sci-fi. V tom jsem svému žánru věrný.  Uvidíme, jak to zvládnu.

A závěrem, četl jste knihu Listopád od Aleny Mornštajnové? Proč myslíte, že je podstatné spekulovat o jiném průběhu pro Česko tak zásadního polistopadového období?

Nečetl. Pokud bych někdy v mé čtecí minulosti hledal inspiraci, pak rozhodně Židovský policejní klub od Michaela Chabona, který vyšel v roce 2007 a hraje si s myšlenkou, že východoevropští židé před válkou utekli na Aljašku, kde jim americká vláda zřídila vlastní oblast s vlastní samosprávou.

Leoš Kyša je novinář, publicista, scénárista a především spisovatel sci-fi a postapo fantasy po česku. Znáte Františka Kotletu? Tak to je on, resp. jeho pseudonym, i se svým vlastním životopisem.

Zatímco Leoš Kyša je povídkář, regionální novinář, později redaktor významných časopisů a novin, scénárista celovečerního dokumentu o Jiřím Grygarovi, člen Českého klubu skeptiků Sisyfos, editor sborníku Věda kontra iracionalita 6 a profesor literární tvorby na Vysoké škole kreativní komunikace v Praze a multimediálních technik na Slezské univerzitě v Opavě, František Kotleta je zkrátka jen „literární řezník“, jehož životopis začíná slovy Spisovatel, trestanec, podnikatel, jesenický Mauglí a řezník. Je o dva roky starší a má prapodivný původ. Oba dva (v jednom) jsou však dnes už zkušení spisovatelé.



 

Text: Karin Bílíková
Foto: Hana Drahokoupilová